15 March, 2017 19:19

OBSAH

Svatební blues 6

Cathie Linzová

Kovboj se nevzdává 145

Anne McAllisterová

Cathie Linzová

SVATEBNÍ BLUES

PRVNÍ KAPITOLA

„Říkám ti, že ten chlap byl úplně nahý,“ prohlásila hlasitě Alberta Beasleyová.

Melissa Carlsonová překvapeně vzhlédla od hromady knih, které právě zařazovala. Malá knihovna v Greely bývala obvykle v létě takhle brzy ráno úplně prázdná. Problémy s nahými muži tady zcela jistě nikdy předtím neměli.

„Nesmysl. Říkala jsem ti, že by sis měla zase zajít k očnímu!“ Zareagovala o sekundu později Albertina, o pouhé tři minuty mladší, sestra Beatrice.

Melissa se uvolnila. Uvědomila si, že sestry Beasleyovy dělají to, co umějí nejlépe – hašteří se. Táhlo jim na osmdesát, ale byly pořád stejně neomalené. Byly dvojčata, ale jedna druhé se vůbec nepodobala. Albertiny na krátko ostříhané ocelově šedivé vlasy byly odrazem její tvrdé osobnosti. Beatrice byla jemnější. Bílé vlasy se jí stáčely do kudrlinek a mrkající modré oči překypovaly soucitem. Alberta nemrkala nikdy. Její oči vrhaly pohledy jako laserové paprsky a nic jim neušlo.

„A co ty, Melisso?“ zeptala se Alberta. Obě sestry se k ní s očekáváním otočily. „Už jsi slyšela o tom tajemném muži? O tom, co chodil po střeše nahý jako prst?“

„Chcete říct, že na střeše knihovny je nahý muž?“ zareagovala Melissa zmateně.

„Ne, aspoň pokud já vím,“ odpověděla Alberta. „Mluvím o nahém muži na střeše Poindexterovy chaty dole u jezera.“

„A já říkám, že vůbec nebyl nahý. Měl na sobě modré džíny,“ vložila se do toho Beatrice.

„Ať je to tak nebo onak, slyšela jsi o něm něco?“ naléhala Alberta na Melissu.

„Ne, neslyšela.“

Mohlo by se to snad zdát sobecké, ale Melisse se opravdu ulevilo, že se něco takového stalo. Jedinou zábavou obyvatel normálně tak klidného městečka bylo pozorovat, jak roste obilí. Teď se alespoň jejich pozornost odvrátila od jejího zrušeného zasnoubení.

Melissin nastávající, Wayne Turner, byl jeden z nejpopulárnějších místních občanů. Od minulého týdne, kdy utekl pouhých deset dní před svatbou, byla Melissa středem zájmu.

Melissa slyšela všechny ty rozhovory vedené šeptem, ne zrovna diskrétní diskuse o tom, jak ji Wayne „nechal a po anglicku zmizel“ a debaty o krátkém vzkazu, který jí napsal.

Ani se neobtěžoval strčit ho pod dveře mého domu, pomyslela si Melissa hořce. Nechal ho v knihovně, protože to měl při cestě na dálnici na sever, směrem do Chicaga. Právě tam totiž utekl s Rosie, která pracovala v salónu krásy.

Rozkřiklo se to rychle. Vzkaz si totiž, ještě než se k němu dostala Melissa, přečetli dva jiní lidé. V Greely, malém městečku dole ve státě Illinois, se zprávy šířily rychlostí blesku. Pověst o zasnoubení zrušeném tak krátce před svatbou, se stala předmětem mnoha dohadů. Wayne trval na tom, že na nyní už zrušený obřad pozvou skoro celé město. To situaci jen zhoršovalo.

Od té doby, co se princ Charles a Diana rozešli, neměly ženy pod sušáky v kadeřnictví takovou příležitost drbat. Muži v obchodě se semeny předstírali, že hovoří o ceně sójových bobů a obilí. Melissa toho ale zaslechla dost, aby věděla svoje. Za těchto okolností byla ráda, že se pozornost městečka obrátila na někoho jiného. Tajemný muž, ať už to byl kdokoliv, byl teď středem zájmu. Chudáček.

„Cože? Chceš tím říct, že jsi o něm ještě neslyšela? To je skvělé!“ Alberta se téměř rozplývala blahem. „To znamená, že máme náskok před tou vlezlou paní Cantrellovou.“

Melissa se musela usmát. Dobře věděla, že jsou všechny tři stejné.

„Volala jsem do realitní kanceláře, a tam mi řekli, že si chatu pronajal na měsíc.“ Pokračovala Alberta důvěrným tónem. „Nechtěli mi prozradit jeho jméno. Řekli jen, že je tu na prázdninách. Ale kdo by prosím tě chtěl trávit prázdniny v Greely? Tu chatu si nikdo nepronajmul už léta. Celá ta věc mi připadá podezřelá.“

Melissa ze zkušenosti věděla, že Albertě Beasleyové připadá podezřelé všechno. Alberta si představovala sama sebe jako vtělení slečny Marplové. Všechny ostatní měla za obyčejné dotěry, zvláště paní Cantrellovou.

Jako na zavolanou paní Cantrellová právě vešla spěšným krokem do knihovny. Tvář měla červenou vzrušením. „Už jste slyšely o tom tajemném muži…“

„O tom, který si pronajal Poindexterovu chatu?“ přerušila ji Alberta. „Samozřejmě že ano. To je stará zpráva. Dokonce jsme ho i viděly. A co vy? Byla jste se na něj podívat?“ naléhala Alberta na paní Cantrellovou.

„No, viděla jsem ho na střeše,“ odvětila paní Cantrellová.

„Měl na sobě šaty, nebo byl nahý,“ zeptala se Alberta.

„Nejsem si jistá,“ odpověděla očividně zmatená paní Cantrellová.

„Žádné pozorovací schopnosti,“ zamumlala Alberta. „Vůbec jste nám nepomohla. Tím dalekohledem jsme ho moc dobře neviděly…“

„Je to vlastně jen divadelní kukátko. Na takové věci není určeno,“ zdůraznila Beatrice.

„Potřebovaly bychom teleskop s větším zvětšením,“ pokračovala Alberta. „Viděla jsem jen, že má tmavé vlasy a vypadá docela dobře. A taky se mi zdálo, že je nahý. Možná že je to jeden z těch nudistů, co o nich člověk pořád slyší.“

„Měl na sobě modré džíny. Jsem si tím jistá,“ trvala na svém Beatrice a jemně si utřela kapesníčkem čelo. „Už se zastavil v knihovně?“ zeptala se Melissy.

„Myslíš, že nudisti chodí do knihovny?“ pochybovačně se otázala Alberta. „Jsi má sestra. Ale musím říct, že někdy plácáš nesmysly.“

„Říkám ti, že pracoval na střeše a měl na sobě modré džíny,“ znovu zdůraznila Beatrice. „Špička střechy mi sice pořád zacláněla ve výhledu. Ale všimla jsem si, že má velice hezkou hruď. Ne tak chlupatou, že by vypadal jako gorila, ale opálenou a svalnatou.“

„Jako ti muži na obálkách knih z červené knihovny, které pořád čteš,“ pohrdlivě odfrkla Alberta.

„To je pravda. Obaly mých knih jsou mnohem lepší než obaly tvých. Ty tvoje jsou samé pistole, a nože a to všechno prosáklé krví. To ale odbíháme od tématu. Zajímalo by mě, kdo je ten muž a proč tráví léto v Greely. Melisso, jsi si jistá, že ho neznáš?“

„Co vás přivedlo na myšlenku, že ho znám?“ zeptala se Melissa.

„Protože,“ odpověděla Beatrice, „jsi jediná osoba ve městě, které se kdy přihodilo něco vzrušujícího. Ovšem kromě Olafsonsů. Jejich krávě se narodila dvě telata najednou.“

„To víš, včera byl úplněk.“ Zdůraznila paní Cantrellová. „To dělají lidi divné věci. Třeba jako len Melissin milý snoubenec, co od ní utekl.“ Paní Cantrellová se natáhla, aby soustrastně pohladila Melissinu ruku. „Kdo by si pomyslel, že tak milý mladý muž, tolik oblíbený ve společnosti, by udělal něco takového? Opustil tě prakticky u oltáře. Taková věc se v Greely nestala už… No vždyť víš -“ paní Cantrellová věnovala Melisse soucitný pohled, „- od té nešťastné události s tvou matkou.“

Melissa se domnívala, že je na bolest připravená. Ale stačila jedna bezohledná poznámka paní Cantrellové, aby si uvědomila, nakolik se mýlila.

„Když Wayne utekl, tak nebyl úplněk.“ Prohlásila Alberta bez obalu a k Melissině velké úlevě pokračovala: „Ale teď se vraťme k tomu záhadnému nudistovi.“

„Ty nebydlíš daleko od jezera, Melisso,“ poznamenala Beatrice důrazně. „Jen o dva bloky dál. Mohla bys tam zajít a představit se. Bylo by to takové hezké sousedské gesto. Možná, že je svobodný.“

„A možná je to maniak a vraždí své oběti sekerou,“ vložila se do toho Alberta. „Proč se snažíš dát ji dohromady s vrahem-nudistou. Snoubenec ji sice opustil, ale tak zoufalá zas není. Že mám pravdu, Melisso?“

Melissa si třela kořen nosu. Cítila, že ji brzy začne hodně bolet hlava.

„Vůbec nejsem zoufalá,“ prohlásila energicky.

„Tak vidíš, říkala jsem ti to.“ S uspokojením prohlásila Alberta ke své sestře.

Melisa si povzdychla. Snažila si podtržet to, co zbylo z její důstojnosti. „Pokud mě dámy omluvíte, musím se vrátit zpět ke své práci.“

„Chudák holka,“ zaslechla Melissa paní Cantrellovou. „Dokážete si představit, jak ponižující to musí být? Přijít do práce a zjistit, že váš snoubenec utekl s jinou ženou? Mě by to zničilo.“

I Melissa byla zničená. První dva dny se cítila úplně otupělá. Jako kdyby byla realita příliš bolestivá na to, aby ji mohla akceptovat. Snažila se nevšímat si jí. Neexistoval však žádný způsob, jak se vyhnout faktům. Bylo třeba vyřídit pár telefonů – zrušit objednávku kostela, květin a potravin. Zařídila to.

Snažila skrýt své zoufalství tak hluboko, jak jen to bylo možné, aby je nikdo neviděl. Ale přitom s každým telefonátem kousek z ní umíral.

„To zvládneš.“ Povzbuzovala Melissa sama sebe. Stála právě před Poindexterovou chatou a v ruce držela tác s koláčem. Když ho šla po práci koupit, nebyla schopná vybrat si. Váhala mezi jahodovorebarborovým a borůvkovým. Nakonec si vzala oba. Během půl hodiny spořádala první. Tehdy se rozhodla, že by se toho druhého měla zbavit, než ho taky sní.

Dělala to jak pro sebe, tak pro dobré sousedské vztahy. Od té doby co ji Wayne opustil, přibrala téměř čtyři kila. Jestliže by ještě ztloustla, ta růžovobílá sukně by jí nesedla, a to je její oblíbená. Volnou rukou nervózně popotáhla límeček své bílé halenky. Podívala se na žebřík vedoucí na střechu. Když šla k chatě, nezdálo se, že by tam nahoře někdo právě pracoval.

Žebřík jí blokoval vchod na přední verandu. Okamžitě se rozhodla, že pod ním neprojde. Poslední dobou měla smůlu a rozhodně netoužila po další. Protáhla se kolem něj po levé straně. Málem si vyklopila obsah tácu na blůzu. V pravý čas ji však stihla vyrovnat a zabránila tak borůvkové katastrofě.

V okamžiku, kdy klepala na dveře, byla pevně přesvědčena, že to byl mizerný nápad. Nikdo neotevřel. Melissa vydechla úlevou. Protáhla se kolem žebříku zpět a právě se chystala odejít, když koutkem oka zahlédla nějaký pohyb.

Stál u předního rohu domu a nad hlavou si držel zahradní hadici, ze které stříkala voda. Beatrice měla pravdu. Tajemný muž měl na sobě džíny. A měl velmi hezký hrudník. Žena, jakákoliv žena bez ohledu na věk, tyto dva fakty prostě nemohla přehlédnout.

Voda mu prýštila na hlavu. Takže o jeho vlasech nemohla říct nic jiného, než že jsou tmavé, když jsou mokré. Sledovala, jak mu kapky stékají z tváře na hruď, sbíhají se do pramínků a běží po opálených svalech až k pasu džin, které obepínaly jeho úzké boky. Studená voda proudící po jeho přehřátém těle mu očividně působila rozkoš.

Melissa se sama cítila tak trochu nažhavená už jen z toho, že se na něj dívala. Rozhodně nebyla ten typ, který normálně dělá na muže zamilované oči, ale teď si prostě nemohla pomoct. Bylo na něm něco zvláštního.

Džíny byly obnošené a obepínaly jeho tělo jako milenka. Pozorovala kapku vody, jak se mu kutálí po břiše až k zipu kalhot. A přesně tam se dívala, když muž odložil hadici a pohlédl na ni.

„Co tady děláte?“ vyštěkl.

„N-nic,“ zakoktala a v ruce pevně, jako by jí šlo o život, sevřela tác s koláčem. Oči měl zelené. Ostře zelené. A zcela jasně se třpytily hněvem. V tom okamžiku nebylo vůbec těžké představit si, že je to maniak vraždící své oběti sekerou.

„Nechte mě hádat,“ zamumlal uštěpačně. „Vás sem poslaly, abyste mě podrobila křížovému výslechu. Přiznejte se, že je to tak?“

„Cože?“

„Ty dvě staré drbny, co mě celý den špehují.“

„Nejsou to žádné staré drbny,“ vystoupila Melissa na obranu sester Beasleyových. „A neposlaly mě sem.“

„Tak co tady děláte?“

„Snažím se navázat dobré sousedské vztahy. To je ale asi nad vaše chápání,“ odsekla mu Melissa ostře. Měla vztek a dívala se mu přímo do očí.

„Netušil jsem, že k udržování dobrých sousedských vztahů patří i vrhání zamilovaných pohledů.“

„Poslouchejte, vy lamželezo. Tak dobře zas nevypadáte, tak si moc nelichoťte. Viděla jsem spoustu hezčích.“

„Vsadil bych se, že ano,“ zamumlal.

Melissu zneklidnila divoká touha, kterou spatřila v jeho očích. Nemyslela tu poznámku tak, jak vyzněla.

„To, že jsem sem šla, byla očividně chyba. Nevím sice, jaký máte problém…“

„To vám klidně řeknu,“ skočil jí do řeči. „Přijel jsem sem, protože potřebuju trochu klidu a míru. A ne abych se stal centrem pozornosti party starých pannen strádajících nedostatkem sexu.“

To byla poslední kapka. Melissa mu bez přemýšlení rozmázla borůvkový koláč o hrudník.

Udivený výraz jeho tváře byl jako balzám na Melissinu duši. „Vítejte v Greely!“ zavrčela, otočila se jako na obrtlíku a odešla.

DRUHÁ KAPITOLA

Ach bože, byla to ona! Až když se naštvala a rozmázla mu ten koláč o hruď, uvědomil si, že je to Lissa. Jeho ochránkyně z dětství. Lítostivě se usmál. Lissa je stejně prchlivá jako v dobách, kdy byla ještě dítě. Tehdy mu vždycky horlivě přispěchala na pomoc, když ho ostatní děti trápily.

Nick jako chlapec často postonával. Byl bledý, hubený a vytáhlý. Ostatním dětem obvykle nestačil, a býval proto častým terčem jejich vtipů. Doktor si myslel, že by měl strávit léto někde na venkově. A tak ho rodiče poslali k tetě Faye do Greely. Tetě bylo tenkrát už hodně přes sedmdesát a vymýšlet si zábavu pro jedenáctiletého kluka se jí zrovna moc nechtělo. Právě tady v Greely potkal Lissu. Byla takový rozpustilý větroplach. A její pravý hák byl stejně dobrý jako hák kteréhokoliv jiného chlapce v okolí.

Toho léta se něco stalo… něco s její matkou… a Lissa měla spoustu příležitostí si svůj pravý hák pocvičit. Oni dva byli sami proti celému světu. Zašli až tak daleko, že se stali pokrevními bratry. Lissa byla sice dívka, ale myslela jako chlapec, a to mu stačilo. Tehdy to byl samozřejmě její nápad. Do dneška má na palci jizvu. Mnohokrát se na to malé znamení díval. Dodávalo mu sílu.

Nick v úžasu potřásl hlavou. Kapky vody z mokiých vlasů se mu rozstřílely po ramenou. Lissa, jeho ochránkyně. Po všech těch letech…

Nepoznala ho. Uznává, že on také ne. Ne hned. Ale když se rozzuřila, věděl, že je to ona. Nečekal, že si ho bude pamatovat. Není pochyb o tom, že ono léto znamenalo víc pro něj než pro ni. A on první by přiznal, jak moc se od té doby změnil… navenek.

Přesto se Nick odmítal smířit s faktem, že ho nepoznala. Nebylo to logické. Ale on o sobě nikdy netvrdil, že vždycky uvažuje logicky. To byl jeden z důvodů, proč se po dvaceti letech opět vrátil do Greely. Jeho život dospěl na křižovatku.

Je mi třiatřicet a prožívám krizi středního věku. Nick se sám pro sebe zasmál. Poslední dobou k tomu neměl moc příležitostí. Až teď, když o něj ta dračice rozmázla koláč. Prstem nabral borůvkovou náplň, kterou měl stále ještě na hrudi, a ochutnal ji. Nebyla špatná.

Při vzpomínce na bojový postoj, který Melissa zaujala, se musel usmát. Přesně tak stávala, když vysvětlovala ostatním dětem, proč by mu neměly nadávat. Ale v křivce jejích boků už dnes nebylo nic dětského. Vyrostla v ženu. V ženu, kterou toužil opět spatřit.

„Byla jsi navštívit našeho tajemného muže, má drahá?“ zavolala Beatrice Beasleyová na Melissu, která právě rázným krokem prošla po chodníku kolem ní. „Melisso, má drahá!“ Beatrice spěchala za ní. „Mluvila jsem na tebe.“

„Cože?“ K Melissině sluchu konečně pronikl hlas mladší sestry Beasleyové a přehlušil tak běs, který jí zmítal. „Co jste říkala?“

„Ptala jsem se,“ zopakovala svou otázku Beatrice, „jestli ses setkala s naším tajemným mužem.“

„Ano, mluvila jsem s ním. Je to blbec.“ Odsekla jí Melissa stroze.

Alberta, která stála vedle své sestry, se naléhavě zeptala. „Tak měl na sobě ty modré džíny, nebo ne?“

„Ano. Měl. Jsem si jistá.“ Odpověděla Melissa. Měla na sebe vztek, že si tak dobře pamatuje, jak mu slušely.

„Tak vidíš, říkala jsem ti to,“ zajásala Beatrice a šťouchla sestru levým loktem. „Dlužíš mi pět dolarů.“

„To, že měl kalhoty teď neznamená, že je měl i tenkrát.“ Odrazila sestřin útok Alberta. „A já si nemyslím, že jsi se ho na to ptala,“ poznamenala k Melisse.

Tu ale právě ovládala vzpomínka na jeho štíhlé boky obepnuté džínovinou. Zatřásla hlavou, aby ten vtíravý obraz vypudila z mysli.

„Tak vidíš. Nezeptala se ho,“ informovala Alberta triumfálně sestru. „Žádných pět dolarů ti dávat nemusím. Sázka trvá.“

Melissa nebyla takhle naštvaná už léta. V okamžiku, kdy na něj hodila koláč, to pro ni nebyl jen „tajemný muž“. Reprezentoval všechny muže, včetně toho, který ji opustil. Opustil a nechal ji, aby se o všecko postarala sama.

Až do této chvíle se nechtěla na Waynea zlobit, i když ji zradil a utekl. Cítila bolest a ponížení. Dokonce i vinu za to, že si nevšimla ničeho podezřelého. Tehdy si vůbec neuvědomovala, že něco neklape. Teď ale poprvé pocítila hněv. A líbilo se jí to.

„Jsi v pořádku, má drahá?“ zeptala se Beatrice. „Celá hoříš a zdáš se být duchem nepřítomná. Doufám, že ti nevadí, že to tak otevřeně říkám.“

„Má teď určitě o čem přemýšlet,“ vysvětlila jí Alberta. „Kdo by neměl, v její situaci?“

„Nejsem v žádné takové situaci,“ řekla Melissa pevně a podívala se Albertě do očí. Byl to první přímý pohled od okamžiku, kdy dostala Wayneův vzkaz. „A vůbec se mi nelíbí, že se o mně bavíte, jako bych tu nebyla.“

„To se mi taky na tobě nelíbí,“ přiznala sestře Beatrice.

„Ty máš prostě vztek, protože jsi nevyhrála sázku,“ odsekla Alberta. „A Melissa je naštvaná, protože její snoubenec byl slaboch.“

„Wayne nebyl slaboch,“ automaticky zaprotestovala Melissa. Cítila přitom, jak se celé její tělo napíná. Měla vždycky jednu velkou slabost – bránit ty, kterým někdo nadával. Před očima se jí mihl obraz bledého hubeného chlapce s brýlemi tlustými jako sklo láhve od kokakoly. Nick býval menší a zdaleka ne tak silný jako ona. Ale byl cílevědomý, a to se jí líbilo. I když jí tenkrát bylo teprve osm.

Co se týče Waynea, ten měl plnou poličku trofejí, které dokazovaly jeho fyzickou sílu. Byl stále držitelem oblastního rekordu v řeckořímském zápase. Dosáhl největšího počtu vítězství, ale to bylo ještě na střední škole. Minulý rok přivedl jako trenér místní fotbalové družstvo, Trojany, až do čtvrtfinále v celostátní soutěži.

„To je dobře, že jsi na Waynea naštvaná,“ řekla Alberta.

„Právě teď jsem naštvaná na všechny,“ zamumlala Melissa. Otřela si čelo a odfoukla ofinu z očí. „A to znamená, že teď nejsem zrovna dobrá společnice. Takže pokud mě dámy omluvíte…“

„Samozřejmě, má drahá,“ řekla Beatrice.

„Moc toho nezjistila,“ zabručela Alberta. „Mlč, sestro.“

„Mohu vám říci jen tolik. Modrá je skutečně pro muže ta nejlepší barva,“ prohlásila Melissa. Pak odešla s úsměvem na rtech a zanechala sestry Beasleyovy jejich klepům.

Druhý den ráno šla Melissa do práce. Měla přitom pocit, že ztratila něco ze sebejistoty, kterou včera večer získala. Vztek jí vydržel až domů. Pak ji ale zmohl prázdný dům a stůl plný svatebních darů, které tu čekaly na vrácení. Nepomohla jí ani normálně tolik uklidňující přítomnost její dlouhosrsté kočky Magie.

Melissa zamířila k ledničce, vytáhla z ní krabici s čokoládovou zmrzlinou a zabořila do ní lžičku. Ani ji nenapadlo použít misku. Snědla to skoro všechno. Jednou rukou držela krabici. Ta ruka byla úplně znecitlivělá a zmrzlá stejně jako Melissino srdce.

Ztracené sny, zrazená důvěra. Stála před ledničkou, po tvářích jí tekly slzy a u nohou jí lítostivě mňoukala Magie. Teprve teď si začala uvědomovat pravdu. Nebude na sobě mít ty úžasné svatební šaty, které si vybrala a nechala poslat ze Springfieldu. S mužem, kterého miluje, si nevymění slib věčné lásky. Nestráví s ním zbytek svého života. Všechno bylo pryč.

Během těch šesti měsíců, po které byli s Waynem zasnoubeni, si konečně začala připadat akceptovaná ostatními občany Greely. Jako by neměla už nic společného se skandálem své matky. Wayne je v Greely populární a jeho popularita se rozšířila i na ni. Chodili spolu na večírky a dokonce se zapsali do jediného místního klubu. To ale nebyly ty důvody, kvůli kterým tady teď plakala.

Plakala, protože muž, kterého milovala, o ni ve skutečnosti nestál.

Skoro celou noc nespala. Házela sebou a převracela se ve své manželské posteli tak dlouho, až Magie podrážděně seskočila a důstojně odkráčela strávit noc někam jinam. A když Melissa konečně usnula, zdálo se jí o borůvkové náplni stékající po velice svalnatém hrudníku cizího muže.

Sny byly pryč a Melissa musela do práce, znovu čelit zvědavé veřejnosti. V knihovně bylo mnohem více lidí, než bylo obvyklé. Melissa věděla proč. Dobří obyvatelé Greely přišli do knihovny, aby se podívali, jak si „chudák Melissa“ vede. Říkali jí „chudák Melissa“ už tenkrát, když její matka opustila ji i jejího otce a utekla s přednostou poštovního úřadu. Znovu byla „chudák Melissa“, když jí bylo šestnáct. To se její otec se svou novou ženou a rodinou odstěhoval do Kalifornie. A teď byla „chudák Melissa“ znovu.

Ona ale odmítla vypadat jako chudinka. Oční kapky napravily to nejhorší, co způsobil včerejší pláč. Čokoládová zmrzlina její problémy nevyřešila, ani nezmírnila její bolest. Díky ní se ale alespoň na chvíli cítila o trochu lépe. Pomohla jí i vzpomínka na to, jak tajemnému muži poklesla údivem čelist, když mu rozmázla koláč o holý hrudník.

Chtěla si zvednout náladu, a tak si do práce oblékla světlé jasně barevné květinové šaty. Vlasům a makeupu věnovala zvláštní pozornost. Výsledek byl… ucházejícící. Melissa věděla, že nikdy nebyla žádná kráska. Byla dobře stavěná, měla přijatelné vlnité hnědé vlasy po ramena a docela hezké rysy. Celo, které se Melisse zdálo příliš široké, zakrývala ofina. Ráda si myslela, že její modré oči odráží inteligenci a že je vždycky připravená se usmát. Wayne říkal, že má krásný úsměv. Wayne jí vůbec říkal spoustu věcí.

Bohužel, Melissa dokončila zařazování knih, které jí zabíralo spoustu času, už včera. Proud lidí, který přicházel do knihovny podívat se, jak na tom je, momentálně polevil. Po prvé v tomto týdnu byla knihovna prázdná.

Podlaha byla z tvrdého dřeva. Melissiny kroky se na ní ozývaly. Sebrala noviny, které se povalovaly na stolku. Možná by si měla začít hledat jinou práci ve větším městě. Tam by si mohli dovolit platit opravdové zaměstnance místo té hrstky dobrovolníků, na které se Melissa musela spoléhat tady v Greely. Snad právě teď je ta pravá doba na to, aby opustila Greely.

Pak přišla Patty Jensenová. A to připomnělo Melisse, proč by tu měla zůstat. Kvůli lidem jako je Patty. „Tak jak se držíš?“ zeptala se Patty svým měkkým hlasem.

„Tak dobře, jak se dalo čekat. Aspoň myslím.“

Patty ji objala. Znaly se už od šesté třídy. Za ta léta spolu sdílely důvěrnosti, smích i slzy. Vždycky, když se Melisse rozpadl nějaký vztah, pomohlo jí jejich desetiletí trvající přátelství udržet rovnováhu. A té si cenila víc, než mohla vyslovit. Patty měla být Melissina družička. A byla to právě ona, komu Melissa zavolala první, když dostala Wayneův vzkaz.

„Můžu pro tebe něco udělat?“ zeptala Patty teď stejně jako tenkrát.

Melissa potřásla hlavou. „Byla jsi skvělá. Poskytla jsi mi morální oporu. Díky tobě jsem se nezbláznila.“

„Přála bych si, abych mohla udělat víc.“ Patty byla chorobně stydlivá a nejraději se v každé situaci držela v pozadí. Znervózňovalo ji, že se má stát družičkou. Necítila se dobře, když se na ni všichni dívali. Přesto souhlasila, protože ji Melissa potřebovala. Byla to opravdová přítelkyně.

„Zase po tobě šly sestry Beasleyovy?“ zeptala se Patty šeptem. Alberta Beasleyová ji děsila od doby, kdy Patty byla ještě dítě a Alberta ta nejmrzulější učitelka v mateřské školce.

„Ještě ne, ale určitě se zastaví později.“

„Měla bych se vrátit do práce,“ řekla Patty. Byla pokladní v drogerii. Prodávali tam všechno od aspirinu až po zipy, jak také pyšně hlásal nápis na okně obchodu. „Jen jsem si dala pauzu. Brzy se zase stavím.“

Když Patty odešla, knihovna opět ztichla. Původně to byl obytný dům o rozloze devadesát tři metrů čtverečních. Majitel ho věnoval městu, aby sloužil jako knihovna. Provedly se nezbytné úpravy a knihovna otevřela své dveře čtenářům toho léta, kdy Melissina matka utekla.

Od té doby se mnoho nezměnilo. Aspoň v knihovně ne. Melissa se snažila rozšířit nabídku poskytovaných služeb. Každý měsíc četla hodinu batolatům pohádky. Založila čtenářský klub pro starší děti a zavedla tu prodej knih. Z menší ložnice byla čítárna, ve které teď Melissa stála. V domě byla také sbírka odkazových materiálů, encyklopedií a fascikl brožur. Ve druhé, mnohem větší ložnici, byla nebeletristická literatura. Beletrie a nové knihy byly v bývalém obývacím pokoji. Pestře vymalované oddělení pro děti umístili v upravené garáži. Všude po knihovně byly v každém koutku, kde bylo jen trochu místa, rozestavěny židle. Vedle registrace stál studijní stůl. Naproti, tam kde teď byl Melissin pracovní koutek, bývala kuchyně. Nebyl tady ani centimetr nevyužitého prostoru. Neexistovalo tu místo, které by mohli postrádat.

Knihovna byla otevřená čtyřicet hodin týdně. Zavřeno bylo v neděli a v pondělí. Melissa plánovala, že si svou dvoutýdenní dovolenou vybere na líbánky. V té době měla být knihovna zavřená. Když byla svatba zrušena, Melissa odvolala i dovolenou. Slibovala si krátký výlet někdy později v létě. A naplánuje si ho sama.

Neměla ani ponětí, kam ji Wayne chtěl vzít na líbánky. Trval na tom, aby všechny plány nechala na něm. A ona to udělala. Ty časy jsou už pryč.

Později odpoledne seděla Melissa za svým stolem a sestavovala dopisy pro různé zemědělské agentury požadující zdarma materiál na propagační brožury. Najednou měla pocit, že se na ni někdo dívá. Vzhlédla a uviděla „tajemného muže“, jak stojí u registračního pultu. Měl na sobě obyčejné bílé tričko a v ruce držel lepenkovou krabici. Díval se na ni s očekáváním v očích.

Melissa měla už předtím co do činění s problémovými typy. Dvanáctiletým Dennisem, který se pokoušel tajně kouřit v umývárně, počínaje a devadesátiletým panem Obersdorfem, který trval na tom, aby knihovna kupovala Playboy, konče. Tajemného muže zvládne taky, ať je to kdo chce.

„Něco jsem vám přinesl,“ řekl.

Neodpověděla. Bylo ticho.

„Včera po té vaší podivné uvítací ceremonii mě napadlo, že to nejmenší, co můžu udělat, je oplatit vám laskavost.“ Když viděl, že je ve střehu, řekl: „Jen klid. Nechci ho na vás hodit.“ Otevřel kartónovou krabici. Uvnitř ležel koláč. „Je borůvkový. Místo toho, který včera vzal za své.“

„To jste nemusel,“ řekla Melissa. Stále si ale udržovala patřičný odstup.

Nick pocítil zklamání. Ani takhle zblízka, úplně suchého, ho nepoznala. A on v to tolik doufal. Doufal, že uvidí, jak se její tvář rozjasní a usměje se. Zklamání následoval hněv. Zlobil se, protože ho kvůli ní napadaly takové hlouposti.

„Ahoj Melisso, doufám, že neruším,“ řekla paní Cantrellová, která právě vstoupila do knihovny. Popošla blíž k nim a prohlížela si Nicka s neskrývanou zvědavostí. „Takže vy dva se znáte, hmm?“

„Ne,“ řekla Melissa.

„Ano,“ zareagoval Nick současně.

„Vůbec nerušíte, paní Cantrellová,“ odpověděla Melissa pevně. „Co pro vás můžu udělat?“

„Chtěla jsem se jen zeptat, jestli ta kniha od Deana Koontze už přišla.“ Odvětila paní Cantrellová Melisse a přitom z Nicka nespouštěla oči.

„Ne,“ odpověděla Melissa. „Už včera jsem vám řekla, že to bude trvat týden až deset dní, než bude zpátky. Jste první na seznamu čekatelů.“

„Ach, to je pravda.“ Paní Cantrellová zamrkala na Nicka. „To jsi mi říkala. Ale samým vzrušením nad tím, co se tady poslední dobou děje, jsem na to musela zapomenout.“ Pak konečně obrátila svůj pohled k Melisse a zeptala se: „Řekni mi, drahá, už se cítíš lépe? Stále nemohu uvěřit tomu, že by Wayne udělal něco takového.“ Tím naznačila, že Melissa musela udělat něco hrozného. Něco, co přimělo takového hodného chlapce jako je Wayne, aby ji v poslední chvíli opustil.

„Máš od něj nějaké nové zprávy?“

„Ne. A ani je nečekám,“ odpověděla Melissa upjatě.

Paní Cantrellová vydala jakýsi souhlasný zvuk a řekla: „Je to taková škoda. Vypadali jste jako dokonalý pár. No, myslím, že už bych měla jít.“ Spěšně odešla, očividně celá žhavá na to, až bude po městě roztrušovat nové drby o tajemném muži, který nosí Melisse pamlsky.

Melissa zavřela oči a představila si paní Cantrellovou, jak celou záležitost nafukuje. Během patnácti minut to budou vědět všichni ve městě.

„Kdo je Wayne a co udělal?“ zeptal se Nick.

Melissa otevřela oči. „Do toho vám nic není.“

„Ale je.“

„Kdo si myslíte, že jste?“ vyštěkla Melissa.

„Já vím, kdo jsem, ale vy to asi nevíte, že?“

„Tím chcete naznačit, že jste někdo důležitý? Pokud ano, na mě to žádný dojem neudělalo.“

„Včera večer to vypadalo jinak,“ podotkl Nick suše.

Melissa se na něho němě zírala.

Nick se usmál. „Pamatuju si, jak jsem tě viděl naposledy, když ses přestala ovládat. Tenkrát jsi roztrhla Biffovi ret, protože mi udělal modřinu na oku. Pamatuješ si to, Lisso?“

TŘETÍ KAPITOLA

Ach, bože! Byl to on, její kamarád z dětství, Nicky. Stal se z něj přitažlivý muž. Melissa tomu nemohla uvěřit. Podívala se mu do očí. Jako by se v duchu ptala. Jsi tam? Popošla blíž. Je to on. Ten drzý úsměv a pěkný zevnějšek ji zpočátku zmátly. Jeho oči si ale dobře pamatovala, protože byly příliš staré na jedenáctiletého chlapce.

Vyrostl… a jak! Toho léta nosil vlasy na ježka. Tenkrát byl v módě delší sestřih a Melissa si pamatovala, jak ho ostatní děti kvůli tomu pořád zlobily. Černé silné dlouhé vlasy mu po stranách sahaly skoro až po ramena, zatímco nad vysokým čelem mu ledabyle povlávaly mnohem kratší prameny. Jen těžko by člověk poznal v tom muži s hranatými lícními kostmi, masivní čelistí a štíhlou postavou vyčouhlého a neohrabaného chlapce, kterým Nick býval. Melissin pohled se přesunul od jeho tváře k ramenům pod bílým tričkem. Šokovalo ji, jak sebejistě stál. Nick, kterého znávala, chodil věčně shrbený. Jako by se snažil, aby ho nikdo neviděl.

Samozřejmě, že to bylo před dvaceti lety. Za tu dobu se stala spousta věcí. A to, jak se Nick změnil, rozhodně nepatřilo mezi záležitosti méně podstatné.

„Oněměla si?“ zeptal se suše a podíval se přímo na ni.

„Vypadáš…,“ mávla rukou směrem k němu, „jinak.“

„Ty taky. Nepoznal jsem tě, dokud si mi o hrudník nerozmázla ten koláč.“

Při vzpomínce na to, jak se přestala ovládat, se Melissa začervenala. „Lituji, že…“

„Nemusíš,“ přerušil ji. „Zasloužil jsem si to. Lissa, kterou jsem znával, by mě jistě nepraštila jen koláčem.“

„Lissa, kterou jsi znával, je pryč,“ řekla tiše.

„Nemyslím.“ Naklonil se blíž a prohlížel si ji stejně pozorně, jako před chvílí ona jeho. „Někde tam uvnitř je. Jen bych rád věděl, proč tak zkrotla.“

„To víš. Život.“

„Život s ,milým Waynem’? Co ti ten blbec udělal?“

Melissa se odmlčela. Nechtělo se jí přiznat, že ji Wayne opustil. Nick o tom jistě dřív nebo později uslyší. Teď si ale přála, aby to bylo spíš později.

Změnila téma a zeptala se: „Co děláš po takové době v Greely?“

„Jsem tu na prázdninách.“

„Tohle není zrovna místo, kam by se všichni hrnuli na dovolenou,“ poznamenala Melissa.

„Přijel jsem sem kvůli klidu. Potřebuju si promyslet pár věcí.“

„Klid. To zní hezky.“ Melissa by trochu klidu také uvítala.

„Podívej, slyšel jsem, že z tvé svatby sešlo.“ „Tak proč ses ptal, kdo je Wayne?“ Melissa znejistěla.

„Chtěl jsem, abys mi to řekla sama. Byly doby, kdy jsme spolu svoje problémy sdíleli.“ „To už je pár let.“

„Mám rameno dost široké na to, aby ses na něm mohla vyplakat.“

Toho si Melissa všimla. Široká ramena a úžasný hrudník.

„No tak,“ zaprosil. „Vždycky jsi říkala, že jsem dobrý posluchač.“

„Proč tě to tak zajímá?“ zdráhala se Melissa.

„Byla jsi na mě hodná a já bych ti to rád oplatil. A teď dobrého přítele opravdu potřebuješ.“

V tom měl pravdu. Musela to přiznat. Patty dělala, co mohla. Ale Melissa ji nechtěla svými problémy příliš zatěžovat. Věděla, jak je její přítelkyně citlivá.

„Co kdybychom si dnes večer popovídali u večeře?“ navrhl Nick. Když viděl, že váhá, dodal: „Jak jinak lze nejlépe odvést pozornost od místních drbů, než se objevit s ,tajemným mužem’? Lidé by měli nový námět k hovoru místo omšelého ,chudáka Melissy’. Neschovávej se v knihovně a přestaň snít o svém bývalém snoubenci. Ukaž jim, že tvůj život jde dál.“

Melissa se rozzlobila. „Neschovávám se a nesním. Ty nevíš, jaké to je, když tě někdo takhle opustí.“

„Vím, co je to ponížení. Vlastně jsem na ně expert a mám s ním dlouholeté zkušenosti. Získal jsem je v době dospívání.“

„To bylo něco jiného,“ zamumlala.

„Jak to? Když se ti někdo veřejně posmívá, cítíš bolest. Stejnou bolest, jakou prožíváš teď ty. Proto ti musím pomoct. Stejně jako jsi pomohla ty mně, když jsme byli děti.“

„Nepotřebuju…“

„Ale ano, potřebuješ. Co kdybychom dali tomuhle městu jiný námět k hovoru. Co tomu říkáš?“

Melissa nevěděla, co na to odpovědět. Pořád si ještě nezvykla na to, že tenhle štíhlý hezký tmavý muž je její přítel z dětství.

„Musím si to rozmyslet.“

„Dobře. Rozmysli si to. Ale ať se ti to líbí nebo ne, pomůžu ti.“

Jeho přístup ji rozčílil. „To je typické. Muži si myslí, že vždycky vědí, co je správné.“

„To je lepší,“ přikývl Nick souhlasně. „Jsem raději, když v tvých očích vidím odlesky bitvy, než zděšený pohled lapeného ptáčka.“

„Je mi jedno, co máš raději,“ vypálila na něj Melissa.

„Teď možná ano, ale to se změní.“ Nick viděl, jak jí v očích hoří oheň. Ustoupil o krok zpět pro případ, že by na něj chtěla zase hodit koláč. „To je ono! Moje Lissa je zpátky. Doufám, že zůstane na blízku,“ řekl a rychle z knihovny zmizel.

Melissa sotva stačila schovat borůvkový koláč pod pult, když sestry Beasleyovy vešly dovnitř. Alberta se ohlížela přes rameno. „Říkám ti, Beatrice, na tom chlapovi je něco divného… Jsem si jistá, že už jsem ho někdy předtím viděla.“

„Samozřejmě, že už jsi ho viděla,“ souhlasila s ní Beatrice. „Včera jsme ho pozorovaly divadelní kukátkem.“

„Ne, myslím tím, že jsem ho viděla ještě předtím. Všimla sis těch fotek na poště. Těch s těmi hledanými kriminálníky.“

Beatrice přikývla.

„No?“ pobídla ji Alberta.

„Nic. Nepodobal se ani jednomu z nich.“

„Tak, Melisso,“ řekla Alberta. To je práce pro tebe. Má sestra a já jsme už provedly základní průzkum. Zatím ho ještě nemůžeme zařadit, ale nakonec to určitě dokážeme. Nezapomínám tváře. Jsem si jistá, že jsem toho muže už viděla. Paní Cantrellová nám řekla, že tě viděla bavit se s ním jako se starým přítelem. Tvrdila, že se ti přišel dvořit a donesl ti koláč.“

Alberta odfrkla, jako by bylo opravdu obtížné tomu uvěřit. „Uvědomuju si, že paní Cantrellová své příběhy trochu vylepšuje. Tak jsem se rozhodla probrat to s tebou.“

„A co budeme probírat?“ Melissa ze sebe schválně dělala hloupou. Právě teď neměla zrovna sdílnou náladu.

„Tajemného muže přece. Vím, že se velice trápíš kvůli Wayneovi, má drahá, ale teď se prosím tě soustřeď. Mluvil s tebou ten člověk? Víme, že tu byl. Viděly jsme ho odcházet.“

„Ano, mluvil se mnou.“

„A? Co ti říkal? Dostala si z něho nějaké informace? No tak se nestyď a povídej.“

Beatrice Melissu předběhla a promluvila první. „Už zase se chováš pánovitě,“ pokárala sestru a zatřepala krajkovým kapesníčkem. „Nebuď netrpělivá. Melissa nám to určitě řekne sama, až se jí bude chtít, že mám pravdu, má milá?“

„Vsadila bych se, že jí vyhrožoval. Proto teď mlčí,“ prohlásila Alberta.

Melissa věděla, jak živou má Alberta fantazii. A tak se rozhodla jít s pravdou ven, než ty dvě přijdou s nějakým zvlášť divokým scénářem. „Připadá vám povědomý, protože tady v Greely už jednou byl.“

„Věděla jsem to,“ zajásala Alberta triumfálně. „Věděla jsem, že už jsem ho předtím viděla.“ „Kdo je to?“ zeptala se Beatrice. „Nick Grant,“ odpověděla Melissa. Když viděla jejich nechápavé pohledy, dodala: „Synovec paní Abinworthové, Nicky. Byl tu na léto u ní, když mu bylo jedenáct.“

„Synovce paní Abinworthové si jasně pamatuji. Byl hubený jak lunt,“ řekla Alberta.

„Vyrostl,“ poznamenala Melissa.

„To ano!“ zamumlala Beatrice.

„Tomu nevěřím,“ trvala tvrdohlavě na svém Alberta. „Není přece možné se takhle změnit. On sám ti řekl, že je synovec paní Abinworthové, že?“

„Ne, neřekl mi to. Poznala jsem ho.“

„Včera, když jsi ho šla navštívit, tak jsi ho nepoznala,“ zdůraznila Alberta.

„Jak jste sama řekla, hodně se změnil.“

„Podle mě se změnil příliš na to, aby to mohla být pravda,“ prohlásila Alberta. „Požádala jsi ho, má drahá, aby ti ukázal nějaký průkaz totožnosti? Řidičský průkaz nebo něco takového?“

„Samozřejmě, že ne.“

„Proč ne? Myslela jsem, že každý, kdo si tady chce půjčovat knihy, se musí prokázat nějakým dokladem.“

„Jen pokud chce dostat průkazku. A on ji nechtěl.“

„Tak proč teda přišel?“

„Přišel se omluvit za své včerejší chování.“

„A jak zněla ta jeho omluva?“

„Taky mě nepoznal, dokud jsem…“ Melissa se odmlčela. Nechtělo se jí přiznat, že praštila Nicka koláčem.

„Dokud co?“ vymáhala pokračování Alberta. „Dokud jsem se na něj nerozhněvala,“ řekla Melissa.

„A proč si se na něj…“ Alberta se odmlčela. Něco ji napadlo. „Určitě nebyl nahý, když jsi ho včera navštívila? Jasně si vzpomínám, že jsem se tě na to ptala. A ty jsi nás ujistila, že měl stoprocentně na sobě kalhoty. Nelhala jsi, abys chránila naše citlivé duše, že ne, drahá?“

„Samozřejmě, že ne. Jen se nechoval přátelsky, to mě rozčílilo. Tak se tu dnes zastavil, aby se mi omluvil. To je všechno.“

Alberta se podezřívavě zamračila. „Zdá se mi, že nám něco tajíš. Co ta krabice z pekařství, kterou viděla paní Cantrellová. Snažil se ti vlichotit pomocí sladkostí?“

„S tím, jak vypadá, se nepotřebuje vlichocovat žádné ženě,“ podotkla zasněně Beatrice. „Mohl by pózovat pro obálku některé z mých oblíbených romancí.“

„Hrudník na to má.“ Jen nerada souhlasila Alberta.

Melissa toužila změnit téma hovoru. „Když už mluvíme o těch romancích, Beatrice. Máme ve vázaném vydání tu knihu, na kterou čekáte.“

Sestry odešly o chvíli později, očividně rozzlobené Melissinou neochotou říct jim něco víc. Melissa mimo to podezřívala Albertu, že jí nevěří. Starší sestra Beasleyová si rozhodně nemyslí, že tajemný muž je Nick Grant.

Melissa neměla žádné pochybnosti. Nick se sice v mnoha směrech změnil, přesto tu byla podobnost. A ti vnímavější mohli pod hezkým zevnějškem vidět, že je to opravdu on.

Melissa seděla za stolem a její pohled čas od času zabloudil ke krabici s koláčem, který jí Nick přinesl. Musí mu ho vrátit. Udělá to, až zavře v sedm knihovnu.

Večer zamířila k Nickově chatě. Při chůzi přemýšlela o tom, proč se vrátil do Greely. Nebylo to zrovna místo, kde by člověk chtěl strávit prázdniny. Městečko mělo téměř osmnáct set obyvatel a bylo obklopeno zemědělskou půdou. Ona sama žila poblíž severního okraje města asi jen dva bloky od jezera. Došla až k vodě a pak zamířila k lesu. Dřív tam stávalo několik chatek, ze kterých zůstala už jen Poindexterova. Ostatní se rozpadly. Příliš mnoho rodin odešlo z Greely za lepším. Melissa se zastavila u sebe, aby se převlékla. Vzala si modrou halenku bez ramínek a černé bavlněné šortky. Bílé tenisky už byly za ta léta nošení dost ošoupané. Věděla, že by si měla koupit nové. Ale většinu svých peněz na šaty už utratila za vybavu na líbánky. Tenisky nebyly na seznamu.

Napadlo ji, že by ty šaty, na kterých byly ještě visačky, mohla vrátit. Dostala by tak zpátky peníze, nebo by si vybrala jiné zboží, praktičtější než hedvábné noční prádlo lemované krajkou.

Wayne naznačoval, že ji na líbánky vezme někam, kde je teplo. Říkal, že ji chce překvapit. To se mu opravdu povedlo.

Nebylo to poprvé, co se Melissa zamyslela nad jejich vztahem. Jak to, že nic nezpozorovala. Určitě tu byly nějaké náznaky. Náznaky, kterých si, zmámená štěstím, nevšimla. V duchu probrala poslední dny, které strávili spolu. Pátrala po tom, co udělala špatně. Ještě ale nebyla schopna posoudit věci objektivně a každé slovo, které tehdy řekl, jí připadalo podezřelé.

Došla k chatě. Nick stál venku a v ruce držel hadici. Tentokrát s ní ale mířil na svoje auto.

„Máš práci,“ řekla Melissa. Byla ráda, protože to znamenalo, že nemusí zůstat. „Jen jsem se zastavila, abych ti vrátila koláč. Nepotřebuju ho. Myslím tím, že jsem ho včera přinesla pro tebe. Takže tenhle je místo toho zničeného.“ Melissa v duchu proklela svůj neohebný jazyk a začervenala se.

„Stejně jsem si chtěl dát pauzu,“ řekl Nick. Pak odložil hadici a vypnul vodu. „Co piješ? Studený čaj nebo pivo?“

„Ne, díky, nemůžu se zdržet…“

Nick byl už ale pryč a nechal ji tam stát s kolá

em v ruce. „Přinesl jsem ti pivo,“ řekl Nick o minutu později. Skleněné dveře na verandu se za ním s prásknutím zavřely. „Myslím, že po takovém dni si ho zasloužíš.“

„Co ty víš o tom, jak jsem strávila den?“

„Viděl jsem ty dva zbytky španělské inkvizice vcházet do knihovny. Vypadaly, že jsou schopny použít mučení třetího stupně.“

Melissa pokrčila rameny. „Byly na tebe zvědavé.“

„To jsem si všiml, když mě onehdy šmírovaly dalekohledem,“ poznamenal suše.

„Jak víš, že používaly dalekohled? Vlastně myslím, že to bylo jen divadelní kukátko a moc jim nepomohlo. Ale stejně…“

„Viděl jsem, jak se slunce odráží od čočky.“ Nick se posadil a rukou mávl směrem k druhé stoličce. „Pojď dál, udělej si pohodlí. A ten koláč někam polož.“

„Přinesla jsem ti ho hlavně proto, že už si nemůžu dovolit přibrat na váze.“

Nick si ji prohlédl od hlavy k patě. „Podle mě vypadáš dobře.“

„Díky, ale nemusíš mi lichotit. Vím, že jsem se zakulatila.“

„Na správných místech,“ dodal s úsměvem, který se zablýskl jako sluneční světlo na jezeře.

„No dobře,“ řekla Melissa. Vyšla po schůdcích na verandu a posadila se vedle něho. Koláč položila na stoleček stojící poblíž a vzala si studenou plechovku piva, kterou jí nabídl.

„Jestli chceš, donesu ti skleničku.“

„Ne, to je v pořádku,“ řekla a snažila se plechovku otevřít, aniž by si při tom zlomila nehet. Tento týden už takhle přišla o dva a další tři si okousala. Těch pár, co jí zbylo, by si docela ráda nechala.

Nick jí vzal plechovku z rukou a otevřel ji.

„Díky,“ zamumlala.

„Žádný problém.“

Chvíli jen tak seděli. Bylo ticho. Melissa byla překvapená. Už zapomněla, jak příjemná je jeho společnost. Jako děti mohli spolu jen tak mlčky prosedět celé hodiny, nebo naopak vášnivě diskutovat. Ať to bylo tak či onak, vždycky se s ním cítila dobře.

„To je hezké,“ zamumlal Nick.

Melissa si nebyla jistá, jestli to patřilo chladnému větříku, osvěžujícímu pivu nebo její společnosti. Ale souhlasila s ním. Bylo to hezké.

„Pamatuju si, že jako děti jsme takhle spolu sedávali,“ nostalgicky vzpomínal Nick. „A ty si vždycky byla bosa.“

Melissa se usmála. „Na to jsem úplně zapomněla.“

„Chceš tím říct, že teď už nikdy bosa nechodíš? To je škoda. Máš hezká chodidla. Vždycky jsi kroutila prsty, když jsi byla šťastná.“

„Máš úžasnou paměť.“

„Jen na věci, které jsou pro mě důležité.“

Otočil hlavu a podíval se na ni způsobem, který převrátil na hlavu její metabolismus. Znervózněla a odvrátila oči.

„Klidně se zuj, jestli chceš,“ vybídl ji. „Přidám se k tobě.“ Odkopl boty a lehce si opřel nohy o zábradlí.

O chvíli později byla už Melissa bosa a nohy měla natažené vedle Nickových. Pohoda. Zakroutila prsty u nohou.

Podívala se na něj. Usmáli se.

„Je to fajn, že?“ poškádlil ji.

Přikývla. „Zapomněla jsem, jaké to je.“

„Já taky.“

Opět bylo ticho. Večerním vzduchem se nesl uspávající cvrkot cikád a bylo cítit vůni zimolezu, který rostl podél verandy.

Idylka skončila, když Melissa pohnula nohou a zabodla si do paty třísku. Vykřikla bolestí.

„Co se stalo?“ zeptal se Nick.

„Zapíchla jsem si do nohy třísku,“ odpověděla Melissa znechuceně.

„Ukaž, podívám se.“ Chytil její nohu a položil si ji na stehno, dřív než mu v tom mohla zabránit. Naklonil se a pozorně jí patu prohlížel. „Máš pravdu. Je tam a je velká.“ Zvedl jí nohu, aby byla rána lépe vidět. Z jeho dotyku cítila, že je něžný a silný zároveň. Vzrušoval ji a vzrušení pomalu postupovalo od chodidla nahoru. Melissa pozorovala Nickovy štíhlé ruce lehce přejíždějící po její bílé pleti. Nehty měl krátce zastřižené a prsty dlouhé jako klavírista nebo umělec. Uvědomovala si i jeho sebemenší dotek.

„Nehýbej se,“ nařídil jí, když se zavrtěla. „Už ji vidím.“ Nick vytáhl třísku ven a zahodil ji. Pak jí začal patu lehce třít, aby se ujistil, že proud krve ránu vyčistil. „Zůstaň, jak jsi. Dojdu pro náplast.“

Za minutu byl zpátky.

„Teď už si vzpomínám, proč jsem přestala chodit bosa,“ zamumlala Melissa. „Všechno se mi to vrací.“ Usmála se. Nalepila si na patu leukoplast a pak se teprve obula. „No, už stejně musím jít.“

„Přemýšlela si o mém plánu?“ zeptal se Nick.

„Ano a nemyslím si, že by to k něčemu bylo. Nikdo by nevěřil, že se o mě zajímáš jinak, než jako o kamarádku.“

Zamračil se. „Proč ne?“

„Protože muž jako ty se obvykle na ženu jako jsem já dvakrát nepodívá.“

„Co to má ksakru znamenat? Jsem muž jako každý jiný.“

„Ale vypadáš líp než většina ostatních mužů,“ trvala Melissa na svém.

„Když jsem vyrůstal, vypadal jsem hůř než jiní,“ připomněl jí Nick. „Vím, jaké to je, když tě posuzují podle vzhledu. Ať už je dobrý nebo špatný.“

„Promiň, lituju toho, co jsem řekla.“

„To bys měla,“ řekl vztekle. „Čekal jsem od tebe něco lepšího.“

„No a co. Jsem jen člověk.“

„A lidé mají chyby, že? Jsem rád, že si to uvědomuješ. Dnes odpoledne ses tak snažila být malá perfektní knihovnice.“

„Za prvé, nejsem malá,“ řekla Melissa rozhněvaně. „Pokud si vzpomínám, jako dítě jsem byla větší než ty. A i když si za posledních dvacet let trochu vyrostl, já taky nejsem žádný trpaslík. Za druhé, neříkej knihovnice tak, jako by to byla nadávka. Je to zaměstnání jako každé jiné. Nesnáším ten stereotypní obraz knihovnice jako staré panny. Tak nejsem vdaná. No a co? Jsem dobrá ve své práci. Nejsem žádná povadlá stařena!“ Melissa skoro křičela.

„Nikdy jsem nic takového netvrdil,“ řekl tiše.

„Té ženě, se kterou utekl můj snoubenec, nebylo ještě ani jedenadvacet. Věděl si to?“ zašeptala Melissa.

Nick potřásl hlavou.

„Úžasná jedenadvacítka,“ pokračovala Melissa. „Kolik je Wayneovi?“ „Třicet devět.“

„Dost starý na to, aby měl rozum,“ poznamenal Nick.

„Netvrď mi, že bys neutekl s mladou kráskou, kdybys měl tu možnost.“

„Měl jsem ji a neudělal jsem to,“ řekl bez obalu.

„Tak jsi asi svatý. Většina mužů není.“

„Od kdy si expert na muže?“ zeptal se suše. „Vsadím se, že tohle byl první vážný vztah v tvém životě.“

„To si vedle.“

„No dobře, tak druhý.“

Melissa si odhodila ofinu z očí. Vzpomněla si, jak nesnášela, když nějakou věc takto zdůrazňoval. Obvykle to bylo něco, co nechtěla slyšet. „Jak jsme se k tomuhle námětu dostali? Jak to, že ty nemluvíš o svém milostném životě?“

„Možná proto, že žádný nemám.“

„Tomu se dá jen těžko věřit.“

„Momentálně,“ dodal Nick s úsměvem.

„Bylo v tvém životě mnoho žen?“ Viděla, jak se zamračil a řekla: „Když se ptáš ty, můžu i já. Dával jsi mi intimní otázky. Bude jenom fér, když ti to oplatím.“

„Přiznávám, že když mi bylo dvacet a ženy si mě konečně začaly všímat, užíval jsem si to. Napřed mi to trochu stouplo do hlavy, ale pak mě to přešlo.“

„Proč?“

Nick pokrčil rameny. „Nechci být jen něčí ,hezký chlapec’.“ „Nic vážného nebylo?“

„Bylo. Rozešli jsme se loni. Vlastně mě nechala. Takže já vím, jaké to je.“ „Už si to překonal?“ „Ano.“

„Hodně jsi ji miloval?“ zeptala s Melissa nostalgicky.

„Nemiloval jsem ji vůbec.“ „Ale říkal jsi, že to bylo vážné.“ „To taky bylo.“

„To nechápu. Nemiloval si ji. Pak tedy nemůžeš vědět, jaké to je být zrazen někým, o koho stojíš.“ Trvala na svém Melissa.

„Stále miluješ Waynea?“ zeptal se Nick.

Pomalu souhlasně přikývla.

Nick se na ni ohromeně podíval.

„Láska není cit, kterého by ses mohl jen tak zbavit,“ řekla Melissa na svou obranu. „Už budu muset jít.“

„Potřebuješ mě víc, než jsem si myslel,“ zamumlal Nick. „Nepotřebuju tě vůbec.“

„Dobře. Ale já potřebuju tu hadici, co ti leží u nohou.“ Nick zamířil k autu. „Podala bys mi ji, prosím tě?“

Vzal si ji od ní a osprchoval střechu svého bílého volva. Pak ji vrátil zpět Melisse. „Díky.“

Jejich prsty se dotkly. Melisse projela tělem vlna vzrušení. Ucukla, jako by se spálila a pustila hadici na zem. Tryska se zapnula a Melisse vystříkl proud vody přímo do obličeje.

Nick se začal smát. „Měla by ses vidět.“

Smích prolomil napětí, které po jejich vážném rozhovoru stále viselo ve vzduchu. Melissa se sehnula, aby hadici sebrala. „Tak ty si myslíš, že to bylo legrační. No počkej!“ vykřikla a namířila hadici přímo na Nicka. Nick byl téměř okamžitě úplně mokrý. Bílé tričko měl přilepené na tělo jako druhou kůži. Melisse to připomnělo jejich první setkání po letech. Tehdy se dívala, jak mu voda stéká po štíhlých opálených svalech nahého hrudníku k pasu jeho džin. „Ty malý ďáble!“

„Žádala jsem tě, abys mi neříkal, že jsem malá,“ připomněla mu Melissa. Pak se na něj šelmovsky usmála a dala mu druhou sprchu.

„Dej mi to,“ poručil jí a naklonil se přes střechu auta, aby se jí pokusil hadici sebrat. Chvíli se o ni přetahovali. Nick nakonec vyhrál a Melissa rychle ucouvla.

„Nicku, všeho moc škodí. Teď bychom měli přestat.“ „Ne!“

„Nikdy jsi nebyl pomstychtivý,“ připomněla mu.

„Nejsem pomstychtivý. To je pouze vyrovnání.“ Jednou rukou ji chytil. „Mám tě!“

Melissa pevně zavřela oči. Čekala, že za chvíli bude promočená skrznaskrz. Místo toho Nick zahodil hadici a za okamžik už cítila, jak se jeho rty dotýkají jejích. „Ty staré drbny nás zase špehují,“ zašeptal. „Tak ať se mají na co dívat.“ Nečekal už ani sekundu a přitiskl svá ústa na její.

ČTVRTÁ KAPITOLA

Nickovy rty se tiskly k jejím a sváděly ji. Vezmeme-li v úvahu, že to jen hraje, dělá to zatraceně dobře. Pomyslela si Melissa omámeně. Kde se asi naučil takhle líbat? Po jeho dětské plachosti a neobratnosti nebylo ani stopy.

Nickovy pohyby byly jisté. Přitiskl ji blíž k sobě. Melissa zmatená rozkoší, která ji postupně zachvacovala, ani nezaprotestovala. Jeho polibek v ní vyvolal vzrušení, které ji děsilo a zároveň fascinovalo. Srdce jí prudce tlouklo. Nick zatím sametovou špičkou svého jazyka zkoumal křivku jejích rtů. Jeho jazyk ji nutil, aby se k němu přidala. Takové pozvání se nedalo odmítnout.

Melissa váhavě pootevřela rty. Napůl očekávala útok na zuby, ale nic takového se nestalo. Zdálo se, že se Nick spokojí s tím, co mu nabídla. Jazykem pomalu ochutnával vnitřek jejího spodního rtu. Melissa už žádné další přesvědčování nepotřebovala. Slepě odpověděla na slib rozkoše, který jí nabízel.

Jejich polibek se prohloubil. Vzájemně zkoumali svá ústa a z jejich vzrušení se stal pronikavý hlad. Nickovy prsty se proplétaly Melissinými vlasy. Trošku jí posunul hlavu, takže se jejich ústa nyní stýkala ještě v důvěrnějším úhlu. Jemnými zkušenými pohyby ji Nick pomalu přitáhl k sobě. Jejich těla byla teď tak těsně u sebe jako jejich ústa. Pevně ji k sobě přitiskl. Dlaní ji hladil na temeni hlavy I prsty prohrabával hedvábné prameny jejích vlasů. Druhou ruku měl položenou v dolní části jejích Zad. Z roztažených prstů jako by mu vyskakovaly zášlehy ohně a proudily jí dolů po páteři.

Melisse se zdálo, že někde v dálce někdo zavolal její jméno a pak si decentně odkašlal. Nick to být nemohl. Na odkašlávání se mu nedostával dech. Ani jí ne. A bylo jí to jedno.

Znovu uslyšela svoje jméno. Tentokrát bylo proneseno tak autoritativně, že by to prorazilo i to nejhlubší smyslové opojení.

„Melisso!“

Melissa se vytrhla Nickovi z náručí, jako by ji někdo píchl sídlem.

„Promiň, že tě rušíme. Ale myslely jsme si, že bys ráda věděla, co je nového.“ Řekla křepče Alberta. Ona i její sestra stály opodál.

„Nového?“ Melissa ještě stále držela ruku na svých chvějících se rtech. Byl to spíš příjemný než bolestivý pocit. „Co je nového? Stalo se snad něco hrozného?“

„Přijde na to, co považuješ za hrozné,“ odvětila Alberta. „Wayne je zpátky ve městě. A Rosie s ním není.“

Melissa byla stále ještě zmámená Nickovým polibkem. Novinku si uvědomovala jen velice pomalu. „Wayne…“

„Správně. Tvůj snoubenec,“ řekla Alberta.

„Bývalý snoubenec.“ Opravili ji sborově Nick a Beatrice.

„Wayne je zpátky?“ zopakovala Melissa, která se teprve teď dokázala soustředit.

„A nemá s sebou Rosie,“ připomněla jí znovu Beatrice.

Melissu zaplavila vlna naděje. Snad není moudré takhle uvažovat. Ale možná že se Wayne konečně začal chovat rozumně. Možná že si uvědomil, že opustit ji, byla chyba.

Nick viděl tu naději na Melissině tváři úplně jasně. Přece nemůže chovat nějaké city k darebákovi, který ji opustil prakticky u oltáře? No, sice před necelými pěti minutami připustila, že Waynea stále miluje. Ale Nick tomu moc nevěřil. To přece není možné. Po tom, co jí udělal. Lissa, kterou znával by takové zacházení nikdy nesnesla. Vyřídila by si to s každým, kdo by s ní jednal špatně. Ale taky bývala úžasně loajální, připomněl Nick sám sobě. Nikdy neměnila své závazky rychle nebo snadno.

„Myslely jsme si, že bys to ráda slyšela hned, Melisso,“ řekla Alberta a vrhla přitom na Nicka pohled plný nesouhlasu.

„Děkuju vám,“ zmohla se Melissa konečně na slovo. „Už bych asi měla jít.“ Spěchala dolů po příjezdové cestě, jako kdyby jí hořelo za patama.

Nick chtěl jít za ní, ale sestry Beasleyovy mu svorně zastoupily cestu.

„Tak vy tvrdíte, že jste Nick Grant?“

„Ano.“

„A vaše teta se jmenovala…“

Nicka jejich nestydatá zvědavost pobavila. Rozhodl se, že tuhle hru bude hrát s nimi. „Faye,“ odpověděl lakonicky.

„Měla jsem na mysli její příjmení,“ objasnila Alberta.

„Abinworthová.“

„A kdy se narodila?“

„Někdy v červnu?“

„To není zrovna moc přesné,“ poznamenala Alberta. „V červnu kterého roku?“

Nick pokrčil rameny. „Nikdy jsem se jí na to nezeptal. Nebyli jsem si tak blízcí.“

„Jistě,“ řekla Alberta tónem, který naznačoval, ze mu ani trochu nevěří.

„Máte nějaký problém, dámy?“ zeptal se Nick.

„Ne, samozřejmě, že ne.“

„Jenom bychom nechtěli, aby Melisse někdo ublížil,“ vysvětlila mu Beatrice.

„Ani já to nechci,“ řekl Nick rozhodně. „Jako děti jsme si byli blízcí.“

„Byli jste si blízcí ani ne před pěti minutami,“ zamumlala Alberta.

„Dokud jste nás nevyrušily,“ vyčetl jí Nick.

Alberta se napřímila a zvysoka se na něj zadívala. Nebylo to jednoduché, vezmeme-li v úvahu, že Nick byl o patnáct centimetrů vyšší než ona. „Domnívaly jsme se, že Melissa by měla o Wayneově návratu vědět,“ řekla chladně.

„Vlastně si myslím, že jsme s tím mohly chvíli počkat,“ připojila se Beatrice bojácně k Nickovi.

„Vy jste určitě ta citlivější sestra,“ poznamenal Nick a sklonil se k Beatricině ruce, aby ji políbil jako nějaký dvořan ze starých zašlých časů.

„Ach,“ řekla Beatrice se vzrušeným úsměvem a zamávala svým krajkovým kapesníčkem.

„Pospěš si, sestro,“ řekla Alberta ostře. „Odcházíme.“

Melissa za sebou zavřela dveře. Sotva popadala dech. Celou cestu domů běžela a teď ji píchalo v boku. Dokázala to. Byla v bezpečí, prozatím.

Zamířila do obývacího pokoje a svalila se tam na plyšový gauč. Wayneovi připadal nepohodlný, ale Melissa ho milovala. Stočila se do klubíčka a opřela tvář o damaškový potah.

Ráda v téhle pozici přemýšlela. A bůh ví, že toho měla na uvažování opravdu hodně. Dokonce tolik, že se nemohla rozhodnout, o čem bude přemýšlet nejdřív. O Nickově polibku, o její reakci na něj, nebo o Wayneově návratu.

Wayne. Samozřejmě by měla napřed uvažovat o Wayneovi. On byl ten muž, kterého milovala, se kterým chtěla strávit zbytek života.

Nick byl… Ještě nebyla připravená na úvahy o Nickovi.

Wayne. Proč se vrátil bez Rosie?

Možná že si uvědomil svou chybu a přijel, aby všechno napravil. Je ale možné něco takového vůbec napravit?

Melissa si třela čelo. O sekundu později měla na obličeji spoustu dlouhých chlupů. To na ni skočila její kočka Magie.

„Hádej, Magie, kdo je zpátky ve městě? Wayne?“

Při zvuku Wayneova jména zvedla kočka pohrdlivě čumáček a posadila se.

„Ano, je zpátky. Bez Rosie. Věříš tomu?“

Magie se na okamžik přestala olizovat, aby se poškrábala za uchem a potřásla hlavou.

Melissa si povzdechla a podrbala Magie za ušima. „Tenhle víkend jsme se měli brát.“

Kočka zavřela oči a spokojeně předla.

„Takový je život,“ zamumlala Melissa. „Pamatuj si jednu věc, nikdy se nesmíš zamilovat. Je to peklo.“

Magie předla a otírala si hlavu o Melissinu ruku. Když zazvonil telefon, Melissa to ignorovala. Od té doby, co Wayne odjel, nechávala stále zapnutý záznamník. Když ale slyšela, kdo volá, natáhla se a zvedla sluchátko.

„Ahoj tati! To jsem já. Jsem tady.“ „Bude to jen takový krátký hovor,“ řekl Melissin otec.

Melissu napadlo, že všechny jeho tak řídké telefonáty jsou krátké. Po tom, co Melissina máma utekla, se rychle znovu oženil. Melissina nová nevlastní matka Vivien tvrdila, že Melissa je pro ni jen přítěž. A říkala to nahlas a jasně. Vivien nikdy neskrývala, že ve všem dává přednost svým vlastním dcerám. Otec se Melissy nikdy nezastal.

„Volám kvůli tomu topinkovači,“ začal otec.

Melisse poslali topinkovač jako svatební dar. „Dostala jsem ho, díky. Poslala jsem vám poděkování.“

„Ano. Ale, no víš. Jde o to, že když byla teď ta tvá svatba odvolána… Jen jsme si mysleli, že bys nám ho mohla chtít vrátit. Víš, tvá nevlastní sestra po něm vždycky toužila. Ona a David se teď stěhují do nového domu…“

„Vrátím ho zítra.“ Melissa měla hrdlo stažené. Téměř nemohla ta slova vyslovit.

„Fajn,“ řekl otec žoviálně. „Zavolám jí a řeknu ji, že topinkovač je už na cestě. Tak ahoj.“

Nikdy se ani nezajímá o to, jak se mám. Uvědomila si Melissa, když roztřesenou rukou zavěsila. Nebyl to zrovna ten nejcitlivější otec. Ale přesto vzhledem k situaci se mohl zeptat, jak se drží.

Musí se naučit nikdy nic od nikoho neočekávat. Pak nebude zklamaná. Když se rodina stěhovala do Kalifornie, bylo Melisse teprve šestnáct. Melissa se rozhodla zůstat v Greely a dokončit tu střední školu. Nová rodina jejího otce ji stejně mezi sebe nikdy nepřijala. Byla jako dítě, které tiskne nos na výkladní skříň cukrářství. Vždycky si přála doslat se dovnitř a být součástí skutečné rodiny.

Telefon zazvonil znovu. Tentokrát to byla Patty. Melissa si potřebovala promluvit s přítelem. Zvedla sluchátko.

„Volala jsem před minutkou, ale bylo obsazeno.“

„To byl otec.“

„Co chtěl? Určitě nevolal, aby se zeptal, jak ti je,“ řekla Patty, která věděla, jak hrozně s Melissou zacházeli.

„Chtěl, abych vrátila svatební dar, který mi poslali,“ řekla Melissa zastřeným hlasem. „Zdá se, že má nevlastní sestra vždycky chtěla topinkovač.“

„Taková nehoráznost!“ Pattyin normálně mírný hlas překypoval rozhořčením. „Já bych mu řekla kam si má ten svůj topinkovač strčit!“

„Ne, neřekla bys mu to. Ani já bych to neudělala. Slíbila jsem mu, že ho zítra vrátím. Nehodlám si nechat nic, co by raději dal mé nevlastní sestře.“

„Tvůj otec si vždycky vybere špatnou dobu,“ poznamenala Patty.

„Nechci, aby ti bylo ještě hůř, ale slyšela jsi už tyl novinky o Wayneovi?“

„Je zpátky ve městě. Ano, slyšela jsem to.“

„A Rosie s ním není.“

„To jsem taky slyšela.“

„Co budeš dělat?“ zeptala se Patty.

Melissa se nejisté zasmála. „Nevím. Mohla bych ho upálit na hranici.“

„To nezní špatně,“ vehementně se k ní přidala Patty. „A já škrtnu sirkou.“

„Kéž by to bylo tak snadné,“ řekla Melissa a její smích zněl náhle téměř jako vzlykání.

„Pořád ho miluješ, že?“ Pattyin měkký hlas byl plný soucitu.

„Ano.“ Melissa si setřela slzy, jakmile skanuly.

„Ach Melisso…“ Patty si povzdechla.

„Ano, miluju ho.“ Bylo by mnohem jednodušší, kdyby její láska k Wayneovi zemřela v okamžiku, kdy dostala jeho krátký vzkaz. To se ale nestalo a ona s tím musí žít.

Po další téměř bezesné noci se Melisse do knihovny vůbec nechtělo. Byla v pokušení zavolat tam a říct, že je nemocná. Dnes ji ale neměl kdo zastoupit.

Prvním návštěvníkem toho dne nebyl nikdo jiný než Wayne Turner, její bývalý snoubenec. Světle hnědé vlasy měl ostříhané nakrátko. Jeho obvykle lesknoucí se modré oči měly zvláštní opatrnický výraz.

Vyděšeně se na něj podívala. Na tohle setkání nebyla ještě připravena.

„Musíme si promluvit,“ řekl Wayne.

Srdce jí poskočilo. „Přišel si mi říct, žes udělal chybu?“ zeptala se.

Wayne potřásl hlavou. „Přišel jsem, protože Greely je malé město. Dříve nebo později na sebe narazíme.“

„Když narazíte na ni, narazíte zároveň i na mě.“ Prohlásil Nick ode dveří. „A mně se nelíbí, když do mě někdo vráží. Vlastně jsem na to dost citlivý.“

Melissa měla dojem, že situace už nemůže být horší. Teď ale změnila názor.

„A vy jste…“ zeptal se Wayne zamračeně.

„Melissin ochránce,“ prohlásil Nick pyšně a popošel blíž. „A kdo jste vy?“

„Wayne Turner.“

Nick pokýval hlavou. „Ach, ten darebák.“ Wayneova tvář zrudla hněvem. Otočil se k Melisse. „Kdo je ten muž?“ „Nick Grant. Synovec paní Abinworthové.“

„Nebo to aspoň tvrdí,“ ozvala se zezadu Alberta Beasleyová.

Kde ta se tu vzala? Melissa měla chuť bít hlavou o registrační pult. Místo toho se ale zdvořile zeptala. „Mohu vám být nějak nápomocná?“

„Ne, jen se tu tak rozhlížím a hledám nějakou dobrou knihu,“ řekla Alberta. „Nedejte se rušit.“ Podívala se na Waynea, jako by si ho všimla až teď. „Podívejme, Wayne. To je ale překvapení. Nečekala bych tě tady.“

„Bydlím tu,“ řekl Wayne. „Bylo samozřejmé, že i se vrátím.“

„Myslela jsem tím tady v knihovně,“ vysvětlila mu Alberta a vrhla významný pohled Melissiným směrem. „A jak se má Rosie? Je s tebou?“

„Ne, je ještě v Chicagu. Její dvoutýdenní seminář o kosmetice ještě neskončil.“

„Ach, tak proto tu není s tebou.“

„Ano.“

„Takže… se nic nezměnilo? Myslím mezi tebou a Rosie?“

„Nic se nezměnilo,“ odpověděl Wayne. Bylo vidět, že o tom nerad mluví.

„Tady se ale věci změnily,“ pokračovala Alberta. „Ten tajemný muž je Nick Grant. On a Melissa si bývali… blízcí.“

Waynea ta informace nepotěšila.

„Melissa a synovec paní Abinworthové si spolu jako děti hráli,“ rozhovořila se Alberta.

„Nevzpomínám si, že by Nick Grant vyrůstal někde tady v okolí,“ poznamenal Wayne a nedůvěřivě se na Nicka podíval.

„Jednou v létě tady byl na návštěvě u tety,“ vysvětlila mu Melissa, když se Nick neobtěžoval odpovědět na Wayneovu nevyslovenou otázku.

„On neumí mluvit?“ zeptal se Wayne uštěpačně.

„Mluvím jen pokud je to důležité,“ odpověděl Nick lakonicky.

„No, Nicku,“ řekl Wayne srdečným tónem, jakým obvykle mluví muž s mužem. „Rád bych si promluvil s Melissou o samotě, pokud by ti to nevadilo.“ Tahle srdečnost vždycky perfektně zabírala na kluky z jeho fotbalového týmu.

„Vadilo.“

„Ne, nevadí mu to,“ odporovala Nickovi Melissa. Její oči prosily Nicka, aby nedělal žádnou scénu.

Nickovi zmizelo z tváře odhodlání a vystřídal je výraz netrpělivé rezignace. „Budu támhle, kdybys mě potřebovala,“ řekl a mávl rukou směrem k poličce s časopisy na druhé straně místnosti.

Wayne a Melissa se podívali na Albertu, které nezbylo nic jiného, než to taky vzdát. „Zajdu tam za ním. Dohlédnu na to, aby neukradl žádný časopis,“ zamumlala Alberta a odešla za Nickem.

„Tohle není to správné místo na soukromý rozhovor,“ řekla Melissa Wayneovi, když byli konečně sami. Nebo aspoň tak sami, jak to jen šlo. „Teď pracuju.“

„Chtěl jsem se tu jen zastavit a říct ti, že jsem zpátky. Myslím, že je to lepší, než kdyby ses to dozvěděla od někoho cizího.“

„Pozdě. Přece víš, jak rychle se šíří drby v tomhle městě. Ne, možná že to nevíš. Odjel jsi dřív, než začalo jít do tuhého,“ poznamenala Melissa rozzlobeně. „Každý detail našeho zkrachovaného zasnoubení byl celý minulý víkend centrem pozornosti.“

„To je mi líto, Mel.“ Wayne ji oslovil přezdívkou, kterou jí dal. „Nikdy jsem ti nechtěl ublížit.“

„Ale udělals to. Proč?“ zeptala se nejistě.

„Nemohl jsem si tě vzít, když jsem něco cítil k Rosie. Jistě to pochopíš,“ řekl a prosebně se na ni podíval. „To by nebylo správné.“

Melissa se nechtěla tak snadno vzdát. „Tak podle tebe bylo správné zmizet deset dní před svatbou a nechat mi jen vzkaz v práci? Vzkaz, který si mohl každý přečíst, což se taky stalo?“

Wayne byl aspoň natolik slušný, že se tvářil kajícně. „Dobře. Špatně jsem si si to načasoval.“

„Proč jsi mě požádal o ruku, Wayne?“

„Protože jsem tě miloval. To přece víš.“

„A už jsi mě přestal milovat?“

„Ne, tak to není. Když jsem k Rosie něco cítil… Mýslím tím, že když k Rosie něco cítím, nebylo by k tobě fér prostě jít a vzít si tě.“

„Ani tě nenapadlo, že si zasloužím, abys mi to řekl do očí?“ zeptala se naléhavě.

„Ano, zasloužila sis to. Mrzí mě, že jsem to nemohl udělat. Nesnesl bych pohled na bolest ve tvé tváři. Choval jsem se jako zbabělec. To přiznávám. Ale teď jsem zpátky, abych všem těm hrůzám čelil.“

Jeho slova jí projela jako nůž. „Tak pro tebe jsem hrůza? Tvůj trest?“

„Mel, nemyslel jsem to tak, jak to vyznělo…“ Wayneův hlas lítostivě utichl. Melissu zdrtil výraz jeho očí. Byl v nich soucit.

Představa, že ji Wayne lituje, že se na ni dívá jako na „chudáka Melissu“, byla víc, než mohla snést. „Myslím, že už bys měl jít,“ řekla přiškrceným hlasem.

„Chci, abychom zůstali dobrými přáteli.“ Prosil Wayne.

Melissa byla příliš rozhněvaná, než aby mohla promluvit. Jen přikývla. Zadržovala dech dokud Wayne neodešel.

Nick se objevil po jejím boku. „Jsi v pořádku?“ zeptal se.

Melissa se kousala do rtu, aby se jí přestal chvět. „Budu,“ zalhala. „Jen bych chtěla být sama.“

K její velké úlevě Nick nic nenamítal. Místo toho ji zachránil před Albertou Beasleyovou. „Co kdybychom si někde sedli a popovídali si o tetě Faye,“ navrhl Nick překvapené Albertě.

Melissa věděla, že Alberta takové pozvání prošlé nemůže odmítnout. Melissu napadlo, že Nick dokáže člověka vždycky pozvat tak, že se to nedá odmítnout. Myslet na Nicka jí teď připadalo mnohem jednodušší, než uvažovat o Wayneovi. A o hrozném ponížení, které cítila, když v jeho očích viděla místo lásky soucit.

Melissa právě dojedla večeři, když někdo zaklepal na dveře. Byla v pokušení to ignorovat. Neměla náladu na společnost. Od té doby, co přišla z práce, se snažila zbavit se deprese. Ale bylo to jako by chtěla zabránit tomu, aby po dni přišla noc.

Otevřela dveře. Za nimi stál Nick a v ruce držel krabici z pekařství.

„Mám problém,“ řekl s přehnaně dramatickým povzdechem.

„Opravdu?“

Nick přikývl. „Ten borůvkový koláč je prostě příliš dobrý na to, abych ho jedl sám.“

„Máš pravdu,“ řekla Melissa, otevřela dveře a pozvala ho dál.

„Já mám pravdu?“

„Překvapuje tě to?“

„Ne, překvapuje mě, že se mnou souhlasíš.“

Vzala mu krabici z rukou a položila ji na stolek. „Pojď dál a posaď se. Já zatím dojdu pro talířky a něco, s čím bychom to mohli nakrájet. Napiješ se něčeho?“

„Máš mléko?“

Přikývla a pousmála se při vzpomínce na jejich závody v pití mléka, které jako děti pořádali. Vždycky soupeřili o to, kdo bude mít větší bílý knírek. Býval to jejich oblíbený nápoj. „Ty to ještě pořád piješ?“ zeptala se škádlivě.

„Jen při zvláštních příležitostech,“ odpověděl stejným tónem.

Melissu napadlo, že Nick by se hodil do reklamy. Ale jeho rysy byly dost ostře řezané, ve tváři měl vepsán charakter, v zelených očích příliš mnoho tajemství a příliš mnoho poznání v klidném úsměvu. Ne, Nick nebyl nějaký chlapec z farmy s červenými tvářemi. Byl nebezpečný a tvrdý. A vypadal zatraceně dobře, aby to nechalo nějakou ženu klidnou.

Když se vrátila z kuchyně, našla ho, jak sedí v křesle. Potěšilo ji to, protože si mohla sednout na gauč a mít ho celý pro sebe. Díky vzdálenosti mezi nimi mohla nakrájet koláč a podat mu ho na talíři bez toho, že by dala najevo, jak je nervózní.

„Musím přiznat, že jsem se tu dnes večer nezastavil jen tak. Mám k tomu určitý tajný důvod,“ řekl Nick.

Melissa se nezačala vyptávat. Jedla klidně dál a čekala, až bude pokračovat.

„Myslím, že je na čase, abychom uspořádali strategickou poradu,“ vysvětlil jí Nick a usrkl studeného mléka.

Melissa sledovala, jak se bílá tekutina dotýká jeho rtů, jak se mu pohybuje ohryzek, když polyká. Tentokrát mu žádný bílý knírek nezůstal. Horní ret měl úzký a poněkud asketický. To kontrastovalo se spodním, který byl plný a smyslný.

Jejich pohledy se střetly. Melissa si uvědomila, že se na ni mračí. Jako kdyby čekal, až něco řekne. Snažila se rychle si vybavit, o čem mluvil. „Strategickou poradu?“

Nick přikývl. „O tom, jak nejlépe zvládnout situaci.“

„Co takhle odstěhovat se do Antarktidy,“ navrhla Melissa.

„Nemyslím, že bys musela podnikat něco až tak drastického,“ suše poznamenal Nick. „Za ty roky jsem čas od času přemýšlel, jestli si tu zůstala, nebo ses odstěhovala někam jinam.“

„Byla jsem v Chicagu na universitě. Ale vždycky se mi zdálo, že tam nepatřím. Necítila jsem se šťastná v tak velkém městě. A tak jsem poslední dva roky školy absolvovala v Urbane. Pak jsem se vrátila sem a pronajala jsem si tenhle dům.“

„Je to krásná stavba,“ řekl Nick obdivně. „Skvělý příklad viktoriánské gotiky. Romantická vize mistra tesaře, který dokázal vtělit středověkou katedrálu do dřeva.“ Jeho hlas byl plný úcty. „Takové už se nestaví – příkré štíty, lomený okenní oblouk jsou typické znaky gotické architektury.“

„Zní to, jako bys byl expert,“ poznamenala Melissa.

„Jsem architekt.“

„Opravdu? To je skvělé! Tys vždycky rád budoval nové věci. Pamatuješ se na tu pevnost, kterou jsme měli dole u jezera? Tu v té velké vrbě. Měla dvě patra.“

„A skvělý výhled,“ dodal Nick.

„Přímo do oken ložnice Peggy Sue Hammondové, jak si vzpomínám,“ řekla Melissa se smíchem.

„A ty jsi měl tu drzost obvinit sestry Beasleyovy ze šmírování.“

„Pohled na Peggy Sue v černé podprsence jsem prostě nemohl propást. Co se s ní vlastně stalo?“

„Má pět dětí a nedávno se rozvedla. Takže pokud máš ještě zájem, je volná.“

„Ne, díky.“

Vzpomínali a povídali si. Melissa se zase začala cítit uvolněně a klidně. Poprvé od… od okamžiku, kdy spolu včera seděli na jeho přední verandě.

Nickova společnost měla podobný vliv i na Melissinu kočku. Magie se přestala schovávat a dala průchod své zvědavosti na nově příchozího. Vyskočila na opěradlo Nickovy židle. Nicka její drzost nerozčílila tak jako obvykle Waynea. Nick si získal koččinu nehynoucí oddanost, když ji podrbal na jejím oblíbeném místě – za levým uchem.

Magie předla tak hlasitě, že to muselo být slyšet na druhé straně ulice.

„Tvoje kočka má ráda borůvky,“ řekl Nick, když mu Magie slízala z prstu trochu šťávy z koláče.“

„Je krátkozraká,“ vysvětlila mu Melissa. „Určitě si myslela, že nabízíš nějakou dobrotu. Ačkoliv má i sladký zoubek…“

„Jak můžeš vědět, že je krátkozraká?“

„Jsou určité známky, podle kterých se to pozná. Například si dává svůj nos na tvůj, aby si tě mohla dobře prohlédnout. Jako právě teď.“ Vysvětlila mu Melissa s úsměvem. „A špatně odhaduje vzdálenosti. Někdy mine to, na co míří. Kvůli tomu nemohli v útulku pro zvířata najít nikoho, kdo by se jí ujal. Tak jsem si ji vzala já.“

Kočka seskočila dolů a Nick se tiše zeptal. „Pořád se staráš o odstrkované, Lisso?“

„O čem to mluvíš?“

„Mluvím o tom, jak ses vždycky zastávala těch, kteří to potřebovali. Stejně jako jsi pečovala o mě, když jsme byli ještě děti.“

„Říkáš to, jako kdyby to bylo něco špatného.“

„Jen když se přitom zapomínáš starat sama o sebe. Tak to tě přitahovalo k panu Fotbalovému Trenérovi? Byl to jen někdo další, o koho mohlas pečovat?“

„Jak můžeš něco takového říct? Wayne je sebevědomý a velice úspěšný trenér. Proč si myslíš, že potřebuje, aby se o něj někdo staral?“

„Protože je slabý. Mluvím o morální slabosti. Podívej se na fakta, Lisso. Ten darebák tě nechal a utekl s ženou o téměř dvacet let mladší. To znamená, že neví, kdo opravdu je. Cítí se ohrožován svým věkem. Je nejistý.“

„Předpokládám, že tys nikdy nebyl nejistý?“

„Víš to líp než já. Samozřejmě že ano. Ale nikdy jsem nepodvedl ženu, abych se cítil víc jako muž.“ Po setkání s Waynem onehdy odpoledne v knihovně nemohl Nick pochopit, jak se jeho Melissa mohla zamilovat do někoho takového. Nick znal ten typ. Za ty roky se setkal se spoustou chlápků jako je Wayne. Číslo jejich košile bylo vyšší než jejich IQ. Byli to právě oni, kdo ho v dětství trápili, jen proto že jeho svaly nebyly tenkrát právě vyvinuté.

Pro Nicka Wayne reprezentoval všechny povýšené tupce světa. To jen ukazovalo, jak se Melissa vzdálila od svého pravého já. Já, které se jí rozhodl vrátit.

„Takže zpět k našemu strategickému plánu,“ řekl Nick. „Cílem je, aby ti lidé přestali říkat ,chudák Melissa’. Souhlasíš?“

Melissa přikývla. Ofina se jí přitom shrnula s očí. „Souhlasím.“

„Dobře.“

„Jaký je konkrétně ten tvůj plán,“ chtěla vědě Melissa.

„Od kdy se nebojácná Melissa dívá dřív než skočí?“ namítl Nick.

„Od té doby, co ji nechal její snoubenec,“ oplatila mu to Melissa.

Nick si osobně myslel, že to bylo už dávno před tím. Nahlas ale řekl: „A copak ses dobře nerozmyslela, než sis začala s ním?“

Ano, rozmýšlela se. Hodně. A k čemu to bylo? Nejhorší je, že se přes to všechno ještě nezbavila své lásky k Wayneovi. Když ale viděla tehdy v knihovně v jeho očích lítost a soucit s ní, rozhodla se, že něco takového už nikdy nechce zažít, „Schváleno,“ přikývla.

„Takže jsme partneři?“

Podala mu ruku. „Jsme přátelé…“

„Až do konce,“ doplnil za ni Nick a zpečetil jejich přísahu pohledem, který rozhodně neměl co dělat s dětstvím. Na to v něm bylo příliš mnoho vášně.

PÁTÁ KAPITOLA

V sobotu ráno vzbudily Melissu kroupy, které bušily na okno její ložnice. Zasténala a přetáhla si polštář přes hlavu. Do tří hodin v noci nemohla usnout. A to chtěla celý dnešní den prospat. Předstírat, že nikdy neexistoval. Přeskočit ho. To všechno proto, že to měl být den její svatby.

Příval krup neustával. Znělo to jako kdyby byly velké alespoň jako baseballové míčky. Rozhodla se, že se pro jistotu podívá z okna, jestli na ni neútočí tornádo. Odhodila polštář a vylezla z postele. Skrz závěsy pronikalo do ložnice slunce. Melissa zamhouřila oči.

Od kdy při krupobití svítí slunce? Roztáhla záclony a podívala se ven. Obloha byla modrá. Dole stál Nick. Právě se shýbal, aby sebral z příjezdové testy další hrst štěrku. Melissa měla skvělý výhled na jeho pozadí uvězněné v těsných džínách, které mu obepínaly tělo jako rukavice. Dnes měl modré tričko. Vypadal příliš dobře, než aby se to dalo popsat slovy.

Otevřela okno a vystrčila hlavu. „Co to děláš?“ „Snažím se upoutat tvou pozornost.“ „Proč?“

„Pusť mě dovnitř. Řeknu ti to.“

„Nemám náladu na společnost.“

„Mám dojem, že jsem před pár minutami viděl paní Cantrellovou se psem, jak přechází ulici. Jestli nechceš, aby nás slyšela, pusť mě dovnitř.“

Melissa zamumlala nějakou nadávku, popadla župan a spěchala dolů. Nick na ni čekal na zadní verandě.

„Něco jsem ti přinesl,“ ukázal jí tašku z pekařství. Pak ji otevřel a podal Melisse kelímek s černou kávou a buchtu s ořechy.

Melissa si ukousla. „Chceš, abych byla tlustá,“ obvinila ho.

„No, jestli to nechceš…“

Plácla ho přes ruku. „Nikdy se nestav mezi ženu a její první ranní buchtu,“ varovala ho a pak dodala: „Díky, žes mi to přinesl.“

„Napadlo mě, že by ti to mohlo přijít vhod. Máme před sebou náročný den.“

„To je pro mě novinka.“

„Tak se běž obléct a vyrazíme.“

„Vyrazíme kam?“

„Realizovat náš mistrovský plán.“

Zavrtěla hlavou. „Dnes ne.“

„Ale ano.“

„Nemám na to náladu.“

„Chudááák Melissa!“ zanaříkal Nick uštěpačně.

Melissiny oči začaly metat blesky, přesně jak Nick doufal.

„V tom nočním prádle vypadáš sice kouzelně, ale na výlet na jezero se to moc nehodí. Obleč si něco… sexy. Máš nějaký vršek od plavek. Nejlepší by byl od bikin.“

„Kdy se z tebe stal módní poradce?“

„V okamžiku, kdy jsem souhlasil s tím, že ti pomůžu.“

„Nechtěla jsem, abys mi pomáhal. Nebyl to můj nápad,“ zaprotestovala Melissa, jejíž pýcha právě tak trochu utrpěla.

„Ne, ty tak dobré nápady nemáš,“ ochotně souhlasil Nick.

„Mám spoustu dobrých nápadů,“ odporovala mu Melissa. „Ačkoliv to, že jsem s tímhle plánem souhlasila, rozhodně nebyl jeden z nich.“

„Teď už je na zbabělost pozdě,“ připomněl jí Nick a dodal: „Dnes bude pořádný hic. Čím míň toho budeš mít na sobě, tím líp.“

Melissa se na něj podívala přes okraj kelímku s kávou. Teprve teď si všimla, že Nick má u levého oka jizvu ve tvaru půlměsíce. Vypadal tak trochu jako pirát.

„Co se ti stalo?“ zeptala se.

„Věřila bys, že jsem se bil v souboji, abych bránil tvou čest?“

Nedůvěřivě se na něj podívala.

„O.K.,“ přiznal se. „Narazil jsem do stromu. No, vlastně ne přímo do stromu. Běhal jsem v lese na jih od jezera a jedna větvička mě švihla do tváře.“

„Měls štěstí, že sis nevyrazil oko.“ Jemně mu vzala bradu do prstů a obrátila mu obličej ke světlu, které pronikalo dovnitř kuchyňským oknem. „Musíš se dívat, kam jdeš. Vždycky si byl slepý jako netopýr. Kam se vlastně poděly brýle, které si nosil?“

„Vyměnil jsem je za kontaktní čočky.“

„Kdyby tě ta větvička zasáhla do oka, bylo by to o to víc nebezpečné. Když běháš, musíš být opatrnější.“

Nick si přitiskl Melissinu ruku k obličeji. „Ano, paní.“

Melissa nebyla schopná odolat pokušení a přejela mu prsty po tváři od jizvy až k ústům. Jednodenní strniště jí trochu poškrábalo prsty.

Jejich oči se střetly. Díval se na ni stejně jako před dvěma dny, kdy si na důkaz uzavření smlouvy potřásli rukou. V jeho pohledu hořel oheň vášně.

Do čeho se to zase zaplétám? Pomyslela si Melissa vyděšeně. Vymanila své oči ze zajetí Nickova magického pohledu. Odtáhla prsty a nervózně je chytila druhou rukou. Jako by jim chtěla násilím zabránit, aby se vrátily k Nickově tváři.

Připomněla si, že miluje Waynea. Nick je jen přítel. Jen jí pomáhá dostat se z obtížné situace. Špatně si vyložila výraz jeho tváře. To bude nedostatkem spánku.

Prsty se jí ale stále ještě chvěly. Rychle se omluvila a běžela se nahoru převléct.

„Nezapomeň! Něco sexy,“ zavolal za ní Nick.

Z tónu jeho hlasu poznala, co si myslí. Nevěří, že by věnovala nějakou pozornost jeho přání.

Ukáže Nicku Grantoví a celému Greely, že ji neznají tak dobře, jak si myslí! Chudáka Melissu, opuštěnou nevěstu vystřídá Bojovnice Lissa. Podle toho se taky obleče.

Ustřižené džíny byly už opravdu na hranici slušnosti. Měla podprsenku velikosti C a vršek od bikin, který si oblékla, to jen zdůraznil. Na to si natáhla bavlněnou průhlednou blůzku, která odhalovala každý centimetr nahé kůže. Bylo to mnohem dráždivější, než kdyby měla jen vršek od plavek. Tu blůzku si vybrala v katalogu s prádlem jako součást své výbavy. Teď ji použije jako zbraň.

Fungovalo to. Viděla, jak Nickovi poklesla čelist, když ji spatřil.

„Je to dost sexy?“ zeptala se nevinně.

„Kdyby to bylo ještě víc sexy, dostal bych infarkt,“ zalapal po dechu Nick.

„No to bychom ale nechtěli, že ne?“

„Ta blůzka, kterou máš na sobě, to není rozhodne nic ze šatníku ,chudáka Melissy’.“ „To máš pravdu.“

„Wayne je idiot, že tě nechal odejít,“ řekl Nick.

Melissa musela rychle zamrkat, aby zadržela slzy. „Díky,“ zašeptala. „Jsi opravdový přítel.“

„Jo,“ zamumlal Nick, když šel za ní ven. „To jsem já. Opravdový přítel.“

„Dáváš pozor?“ zeptal se Nick Melissy natažené na dece. „Mmm.“

„Přečtu ti nějaké úryvky z téhle knihy. Přinesl jsem ji pro tebe. Jmenuje se to Seznamovací rituály. Myslím, že na náš případ se nejvíc hodí kapitola ,Jak dostat muže, kterého chcete – Jak se těla přitahují’.“

„To si vymýšlíš,“ řekla aniž by otevřela oči.

„Nevymýšlím. Podívej se sama.“ Zamával jí knihou před nosem. Měla sluneční brýle, takže neviděl, jak se tváří. Všiml si ale, že se začíná mračit. „Jsi si jistá, že ses dost namazala?“

„Jsem si jistá. Nedělej si starosti.“

„Cítil bych se líp, kdybych tě namazal sám. Přes ty brýle musíš špatně vidět.“

„Viděla jsem dobře,“ ujistila ho líně.

„Tak bys možná měla namazat mě. Myslím, že se tady spálím,“ zamumlal a vrhl jejím směrem toužebný pohled. Průhlednou blůzku si sundala už předtím. Ustřihnuté džíny si ale nechala. Nick by hrozně rád věděl, jestli má pod nimi spodní část plavek.

„Namazala jsem tě ani ne před patnácti minutami.“ Melissa věděla, že důsledky vzájemného dotýkání ještě neodezněly. Její puls se teprve teď začal vracet do normálu.

„Není ti horko, když tu jen tak ležíš?“ „Mmm,“ zamručela souhlasně. „Mohli bychom si sednout na molo, máchat si nohy ve vodě, ochladit se…“ „Nechce se mi se hýbat.“

Nick si něco zamumlal pro sebe. Melissa mu nerozuměla. „Co si říkal?“

„Říkal jsem, že podle téhle knihy, sebevědomé chování zlepšuje mínění, které o tobě mají druzí.“ K sobě ještě dodal, že jistá část jeho těla se díky Melissiným šatům téměř bolestivě zvětšuje. „Taky se tu mluví o hrudnících.“ Jeho oči spočinuly na Melissině hrudi. Co by asi říkala, kdyby věděla, jak moc ji touží obejmout. Přitisknout rty k těm svůdným křivkám a zkusit, jestli chutnají tak sladce, jak vypadají. Přejíždět jazykem po tvrdých bradavkách, zakrýt je dlaněmi, vzít je do úst…

„Pokračuj,“ požádala ho Melissa.

Nickovi se jazyk lepil na patro. Musel si napřed odkašlat. „Píšou tu, že mužova hruď a ramena jsou centrem pozornosti žen.“

Melissa si ho prohlédla skrz sluneční brýle a musela s tím souhlasit. Nick si sundal tričko a měl teď na sobě jen džíny. Schovávat takovou hruď by byl opravdu zločin, pomyslela si Melissa. Věděla, že rozhodně není jediná žena v Greely, která si to myslí. Ale jen ona dokázala vidět pod hezkou slupku a věděla něco o tom muži uvnitř. Nick měl velice vzácný druh cti. Čest rytířů starých časů. Pro toho, koho miloval, by dal ruku do ohně.

Nebyl to ale muž, kterého by bylo jednoduché milovat. Nebyl tak společenský jako Wayne. Wayne se lehce seznamoval. I cizím lidem připadalo, že ho znají už léta. O to byla důvěrnost sdílená s Nickem cennější. Žena, která by ho milovala, by měla přístup k té části jeho duše, kterou nezná nikdo jiný.

Ona ale není ta žena. Nemůže jí být. Netouží po žádných dalších komplikacích. Jak může něco cítit k Nickovi, když byla ještě před pouhými deseti dny zasnoubená s Waynem? Dnes si ho měla dokonce brát. Stále ho miluje. Ano, miluje ho. Nikdy nebyla ten typ, který mění své city přes noc.

„Taky se tu píše, že ženy dávají přednost mužům, kteří mají robustní hruď.“ Nick si vzpomněl na Wayneovu podsaditou postavu. „Taky tu stojí, že se jim nemá věřit,“ vymyslel si. „Nejlepší jsou vychrtlí muži.“

„Neznám žádné vychrtlé muže.“

„Znáš mě.“

„Ty jsi vysoký a štíhlý, ne vychrtlý. Ale to přece víš. Vsadím se, že ti to řeklo už milión jiných žen.“

„Jiné ženy mě nezajímají. Zajímáš mě ty.“

„Já vím.“ Posadila se a posunula si sluneční brýle tak, že jí seděly na vršku hlavy. „Já si tvého přátelství cením. Opravdu. Kdo by si to byl pomyslel, že po všech těch letech přijedeš do města jako rytíř na bílém koni, abys mě zachránil.“

„Přijel jsem v bílém volvu. A nevěděl jsem, že máš potíže. Potřeboval jsem si jen něco promyslet.“

„A místo toho mě máš na krku. Není to ode mě fér, že ti zabírám tolik času. Přijel sis vyřizovat své vlastní záležitosti.“ Postavila se, jako by se chystala odejít. Nick ji stáhnul zpátky dolů, tentokrát nebezpečně blízko k sobě.

„Přijel jsem sem přemýšlet o budoucnosti. Rád bych si s tebou o tom promluvil. Jak už víš, jsem architekt. V Chicagu. Pracoval jsem pro jednu z největších firem ve městě. Teď tam ale už nejsem šťastný.“

„Proč ne?“

„Je těžké vyjádřit to slovy. Dlouho jsem byl posedlý prací. Dřel jsem do úpadu.“ Vzal ji za ruku, kterou až dosud nervózně trhala stébla trávy, a položil ji na své ohnuté koleno. „Vzal jsem si měsíční volno. Je to má první dovolená po pěti letech.“

„Proč ses vrátil sem? Mohls jet kamkoliv.“

Hrál si s jejími prsty a díval se přes jezero. „Strávil jsem tu nejšťastnější dny svého života. S tebou,“ odpověděl pomalu.

„Ale to už je dávno.“

„Mám dobrou paměť,“ řekl melancholicky.

„Já taky.“ Na jeho dotyky bude opravdu těžké zapomenout. Melissa stále ještě svou ruku neodtáhla. Nemohla. A nechtěla. Zdálo se to tak hezké, tak správné, vytvářet takto mezi nimi pouto. „Tak mi řekni, proč nejsi ve své práci šťastný.“

„Protože už nedělám věci, kvůli kterým jsem se stal architektem. Navrhuju jen samé obchody a kanceláře. Zabíráme víc a víc zemědělské půdy, abychom ji vydláždili cementem. Stydím se za to, že k tomu svým dílem přispívám. A jsou tu taky historické budovy, které strháváme…“

„A proč ses chtěl stát architektem?“

„Rád vytvářím něco nového, vidím, jak se má představa zhmotňuje. Posledních deset let jsem si žil velice dobře. Ale teď asi procházím krizí středního věku.“

„Na to si trochu mladý,“ poznamenala Melissa s úsměvem. „Myslím, že rozvažuješ, co vlastně od života chceš. To vyžaduje odvahu.“

Odbyl její slova pokrčením ramen. „Je snadné být odvážný, když máš záchranou síť. Mám uložené peníze. Kdybych opravdu měl odvahu, odešel bych hned v okamžiku, kdy jsem začal být nespokojený.“

„Vyměnit jistotu za nejistotu vždycky vyžaduje odvahu. Bez ohledu na to, kdy se rozhodneš to udělat.“

„Jak to, že jsi tak moudrá?“

„Jeden jedenáctiletý chlapec mě toho hodně naučil o vnitřní odvaze a síle.“

„To ty ses mě vždycky zastávala, ne naopak.“

„Pokud si vzpomínám, plakávala jsem na tvém rameni, když někdo něco řekl o mé matce,“ poznamenala Melissa.

„A tys je poslala k zemi tím tvým pravým hákem. O sobě jsi nikdy moc nemluvila.“

„To bylo to léto, co odešla. Byl to hrozný skandál. Utekla s poštmistrem. Každý o tom mluvil. Vlastně o tom někdy mluví dodnes. Zvlášť teď, když má její dcera svůj vlastní skandál, se kterým to mohou srovnávat.“

„Za ten skandál ty nemůžeš.“

Melissa se zachvěla zimou. Uvolnila prsty z Nickova volného sevření a natáhla se pro blůzu. „Dnes o tom nechci mluvit.“

„Dobře.“ K její velké úlevě nenaléhal. „Co kdybychom se projeli po jezeře ve člunu?“ navrhl jí Nick.

„Ty máš člun?“

„Ano. Patří k chatě.“

O patnáct minut později už byli na jezeře. Melissa si máčela prsty ve studené vodě. Nick neměl na sobě tričko. Vesloval a slunce se mu třpytilo ve vlasech. Všiml si, že se na něj dívá. „Musím se dát ostříhat,“ zamumlal. V rukou měl vesla, takže nemohl odhrnout pramen, který mu padal do očí.

Melissa se naklonila a jemně mu ho odhrnula.

Její prsty sledovaly křivku jeho obočí. Zahřmělo. Bylo to jako osudové varování z nebe. Melissa provinile poskočila na sedačce.

Ze západu se rychle blížila bouře. Modročerné mraky naznačovaly, že bude silná.

Nick zaklel, rychle otočil člun a zamířil ke břehu. Za bouřky není jezero zrovna bezpečné místo.

Nebe se otevřelo, když byli asi pětačtyřicet metrů od doku. Než vytáhli člun, byli promočení až na kost a třásli se zimou. Teplota poklesla během chvilky o dvacet stupňů.

Nick popadl Melissu za ruku a vyběhl směrem k chatě. Když byli vevniř zmáčkl vypínač, ale nic se nestalo. „Určitě vypli proud.“

„Za takových b-bouřek se to stává,“ řekla Melissa, které jektaly zuby zimou.“

„Jsi úplně mokrá.“

„Ty taky.“

Nick ji postrčil směrem k malé koupelně. „Sundej si ty mokré šaty a dej si horkou sprchu. Já rozdělám oheň. Přinesla sis něco suchého na převlečení?“

Přikývla a ukázala na tašku. Nechala si ji tu, když se rozhodli projet se ve člunu. „A-ale potřebuju košili.“

„Dobře. Nějakou ti přinesu.“ Pustil horkou vodu a zatáhl závěs od sprchy. „Pospěš si, nebo vyteče všechna teplá voda.“

O sekundu později už byl pryč. Když si Melissa spěšně rozepínala džíny, třásly se jí ruce. Nikdy ji nepřestane udivovat, jak rychle se počasí může změnit. Sundala si průhlednou blůzku. Prádlo a vršek od plavek ji následovaly. A pak už stála nahá pod proudem horké vody. Nick říkal, že teplé vody tu moc není. Neplýtvala s ní, jen se zahřála.

Právě zatáhla kohoutek, když uslyšela, jak se dveře do koupelny otvírají. „Přinesl jsem ti tu košili. Nechám ji viset na klice.“

Nahlédla přes okraj závěsu, aby se ujistila, že dveře jsou zase zavřené. Vyskočila ze sprchy a rychle se zabalila do ručníku. Na klice visela i její taška. Vytáhla z ní barevnou bavlněnou sukni. Vzala si ji s sebou pro případ, že by se někde stavili na něco k snědku. Měla tam i hedvábný purpurový živůtek. Patřil pod tu průhlednou blůzu. Ta byla ale teď mokrá. A tak si Melissa oblékla jen živůtek.

Bílá bavlněná košile, kterou jí Nick přinesl byla velká. Několikrát si zahrnula rukávy a cípy košile svázala v pase na uzel. Nick jí přidal ještě pár bílých ponožek. Nazula si je taky.

Pak se podívala do zamlženého zrcadla. V dlouhé sukni a pánské košili vypadala jako dívka nějakého piráta. Mokré vlasy měla omotané bílým ručníkem. Ofina se jí zvlnila. Makeup byl dávno pryč. Měla s sebou jen rtěnku, tak se s ní namalovala a vyšla z koupelny.

Nick zatím rozdělal oheň v kamenném krbu, který zabíral velkou část stěny. Kousek od ohně leželo na podlaze několik barevných polštářků z gauče. Nick vyměnil mokré džíny za suché a oblékl si nové bílé tričko.

„Pořád ještě nejde proud,“ řekl Melisse.

„Máš tu nějaké přenosné rádio?“ zeptala se Melissa. Sundala si ručník z hlavy a začala si s ním sušit vlasy. „Měli bychom ho zapnout. Třeba tam budou nějaké zprávy o počasí.“

„Dobrý nápad.“ Nick zapnul rádio.

Předpověď počasí našel na stanici zlatých hitů. „Nad celou oblastí jsou bouřky. Zůstaňte naladěni na naši stanici. A teď tu máme klasiku – Boz Skaggs a jeho píseň Lido.“

Z malého reproduktoru zazněl rockandroll. Nick zesílil zvuk a natáhl ruku směrem k Melisse. Bylo to pozvání k tanci.

Odložila ručník a přidala se k němu. Nick se pohyboval s mužnou grácií, stejně jako při chůzi. Nebyl žádný výstřední tanečník. Nemusel být. Melissa tančila kolem něho. Sukně jí kroužila okolo nohou. Ještě nikdy se necítila tak volně, tak úžasně svobodně.

Tančili před krbem na Lido, Laylu a další písně. A pak se bez dechu a vyčerpaní zhroutili na zem.

Melisse se zastavil dech, když spatřila náhlý plamen touhy v Nickových zelených očích. Vyčerpání vystřídalo vzrušení. V rádiu hráli Miluj mě od Association. A přesně to Nick dělal – miloval ji. Napřed jen pohledem, pak rty, které se sklonily k jejím. Ty rty prosily, ale nenaléhaly, slibovaly, ale neplenily.

Melissa mu odpovídala se stydlivou dychtivostí. Klesla do polštářů roztroušených po podlaze a zavřela oči. Cítila, jak propadá emocím. Vášeň jí tepala v žilách, zatemnila její myšlenky a ovládla její chování.

První polibek následoval další. A ten byl dvakrát tak hladový a ohnivý. Melissiny prsty se dotýkaly Nickovy tváře, jako by si chtěla zapamatovat každý její centimetr. Její ústa se chvěla pod útoky Nickova jazyka. Jeho rty se vracely znovu a znovu, aby ji sváděly.

Cítila v něm potlačovanou vášeň. Nickovo tělo, které zakrývalo její, vyzařovalo víc tepla než krb. Jeho ruce, které se vkradly pod živůtek, ji sváděly něžným a nápaditým laskáním.

Když ji poprvé pohladil konečky prstů nahá ňadra, Melissa zasténala. Nick dokázal se svými dlouhými prsty zázraky. Napřed se jen letmo dotýkal její hebké pleti. Pak jí palcem třel ztvrdou bradavku, až byla Melissa úplně zachvácena rozkoší.

Druhou rukou jí rozepnul knoflíky košile, kterou jí půjčil, a netrpělivě ji rozevřel. Zpomalil své pohyby a pomalu zvedal saténový živůtek. Satén se sunul Melisse po kůži. Nick se jí díval do očí a zvedal ho milimetr po milimetru. Melissa sledovala, jak se mu odlesky ohně mihotají na tváři a odrážejí zář vášně v jeho očích. Konečně sjel pohledem dolů na její tělo.

Vzrušením sotva dýchala. Když už měla úplně nahá ňadra, Nick sklonil hlavu, vzal její bradavku do úst a začal ji dráždit jazykem.

Zavalila ji vlna extáze a zbořila zbytky sebekontroly. Mezi nohama jí pulsovala rozkoš. Pohnula s nimi, Nick také. Prohnul se v zádech a přitiskl se k ní. Melissa zasténala a zapletla mu prsty do vlasů. Chtěla… ne, potřebovala víc. Odtáhla ruce od jeho vlasů a přetáhla mu tričko přes hlavu. On udělal totéž s jejím živůtkem a odhodil ho.

Teď se jejich těla dotýkala bez jakýchkoliv zábran. Políbil ji. Na svých ňadrech cítila tlukot jeho srdce. Líbal ji na tvář, pak na oči, uši, na krk a zase se vrátil k ústům a znovu dokola. Když se tentokrát dostal k ušním lalůčkům, na chvíli se tu zdržel. Jemně je okusoval a šeptal temné sliby rozkoše.

Vsunul jí ruku pod sukni. Melissu jen napadlo, že je to velice příjemné. Dokázal dělat zázraky pouhým dotykem. Byla ztracená. Nick jí hladil kolena, pak stehna. Pořád výš a výš.

Teprve teď si uvědomil, že Melissa nemá žádné prádlo. Nedokázal odolat pokušení. Prohrábl palcem chloupky na jejím pohlaví a přikryl je rukou.

Melissa vyjekla a rychle se posadila. Přišla k sobě jako někdo, koho právě polili studenou vodou. Pak ucukla jako vyplašený králík.

Snažila se něco říct, ale nešlo to. Popadla bílou košili, navlékla si ji a vyskočila na nohy. O sekundu později už byla pryč.

Nick zaklel a vyšel za ní. Ale to už běžela dolů po příjezdové cestě. Nick vycítil, že by nebyla ráda, kdyby šel za ní. Přestalo pršet. Melissa si, než odešla, stihla nazout sandály. Vzala si s sebou i svou tašku.

Nick se vrátil do obývacího pokoje. Zahlédl něco, co tu nechala. Věděl, co musí udělat. Znal Lissu. Bude se snažit popřít to, co se mezi nimi stalo. Rozhodl se, že jí to nedovolí.

Nikdy s žádnou ženou necítil to, co s ní. Nenechá ji odejít.

A tak se stalo, že v úterý krátce před zavírací dobu vešel Nick do knihovny a řekl: „Lisso, tohle sis onehdy v noci u mě zapomněla…“

V ruce držel purpurový živůtek.

ŠESTÁ KAPITOLA

Melissa ztuhla. To nemůže být pravda! Určitě se jí to jen zdá. Strašný sen! Noční můra!

Zavřela oči. Chtěla se probudit. Uslyšela, jak se paní Cantrellová nezvózně chichotá, a zase je otevřela. Nebyl to žádný sen! Nick tam opravdu stál a na ukazováčku se mu nestydatě houpal její purpurový živůtek.

Melissa mu ho sebrala. Mohla sice popřít, že patří jí, ale napadlo ji to pozdě. „Pršelo,“ slyšela sama sebe nesmyslně blábolit. „Zmokla jsem. Ta bouřka včera… Vzpomínáte si na ni, že paní Cantrellová?“

Paní Cantrellová byla šokovaná. Zmohla se jen na přikývnutí.

Melissa nervózně pokračovala. „Musela jsem se převléct do suchého v Nickově chatě a tohle jsem tam zapomněla.“

„Před krbem,“ dodal Nick.

Melissa ho probodla pohledem a pak se obrátila k paní Cantrellové. „Nachladila jsem se. Pamatujete se, jak se po té bouřce ochladilo, že?“

„Viselo to na stínítku lampy,“ sdělil Nick důvěrně paní Cantrellové. „A pokud já si vzpomínám, teplota po té bouřce o několik stovek stupňů stoupla,“ řekl a samolibě se usmál. Melissa byla úplně rudá. „Knihovna za dvě minuty zavírá,“ procedila mezi zuby.

„Co se tu děje?“ zeptal se Wayne, který právě vstoupil.

Melissa se kupodivu nezhroutila v děsu za registrační pult. „Nic. Je konec výpůjční doby.“

„Já jsem jen přišel Melisse něco vrátit,“ vysvětlil mu Nick sdílně.

„Krásné purpurové prádélko,“ pípla paní Cantrellová.

„Co jste sakra dělal s Melissiným prádlem?“ chtěl vědět Wayne. Tvář měl jen o několik odstínů světlejší, než byla barva dotyčného kousku oděvu.

„To si zjistěte sám,“ odpověděl lakonicky Nick. „Uvidíme se později, Lisso.“ Rozloučil se s důvěrným úsměvem. O pár sekund později už byl pryč a nechal Melissu napospas paní Cantrellové a Wayneovi.

„Knihovna je zavřená.“ Briskně je oba informovala Melissa.

„Samozřejmě,“ řekla paní Cantrellová a spěchala ven z budovy. Paní Cantrellová byla starší žena. Melissa ji už léta neviděla pohybovat se tak rychle.

„Hodláš mi už konečně říct, co se tady děje?“ naléhal Wayne.

Melissa se podívala na svou sevřenou pěst. Teprve teď si uvědomila, že pořád ještě drží inkriminovaný živůtek v ruce.

„Knihovna je zavřená!“ zaječela Melissa na právě příchozího, který zrovna otevíral dveře.

„To je mi úplně jedno,“ prohlásila Alberta Beasleyová. „Právě jsem venku potkala paní Cantrellovou. Mlela něco o tom, že Melissino purpurové prádlo viselo na stínítku lampy Nicka Granta. Asi spadla ze svého houpacího křesla. Nikdy jsem neslyšela něco tak směšného a hned jsem jí to taky řekla. Copak by chudák Melissa nosila purpurové prádélko? Je na to příliš… citlivá. Je dost věcí, se kterými se to chudák děvče musí smířit, i bez takových pomluv.“

„Souhlasím. Proto se snažím zjistit, co se to tu vlastně děje,“ řekl Wayne.

Melissa mlčela. Věděla, že stačí otevřít ústa a dostane se do potíží. Měla vztek na Nicka. A Alberta teď jen přilila olej do ohně.

„Knihovna je zavřená,“ zopakovala Melissa a popadla klíče, aby mohla zamknout.

„Nejdu nikam, dokud nezjistím, co se stalo,“ trvala Alberta tvrdohlavě na svém.

„Co se stalo? Řeknu vám, co se stalo. Jen jsem dobře využila svou výbavu,“ vztekle vypálila Melissa.

„Ach, můj bože!“ Vykřikla Alberta. „Melisso! Jak si jen mohla? Všichni skončíme v kriminále!“

„Protože jsem zapomněla živůtek u Nicka v chatě? To si nemyslím,“ odporovala jí Melissa.

„Ten muž není tím, za koho se vydává.“ Trvala Alberta rozzlobeně na svém.

„O čem to mluví?“ domáhal se Wayne vysvětlení.

„O ničem. Má jen bujnou fantazii.“ Vysvětlila mu Melissa, když Alberta nasupeně odkráčela.

„A co Grant? Ten má taky bujnou fantazii? Lhal o tom, co se stalo v té chatě?“

„Teď o tom nechci mluvit, Wayne,“ řekla Melissa a vystrčila ho ze dveří. „Knihovna je zavřená!“

„Ještě jsem s tebou neskončil,“ naštvaně zakřičel Wayne na zamčené dveře.

„Později, Wayne,“ zavolala na něj. Když slyšela, že odchází, vydechla úlevou.

Teď se nemohla zabývat Waynem. Na řadě byl Nick Grant. Muž, který tvrdil, že je na její straně. Muž, kterého toužila uškrtit.

„Já ho zabiju,“ zamumlala Melissa. Zhasla, popadla peněženku a zamířila k zadním dveřím. V levé ruce stále ještě svírala purpurový živůtek.

K Nickově chatě dorazila v rekordním čase. Seděl na verandě a čekal na ni. Bosá chodidla měl opřená a v ruce držel plechovku piva.

Přihnala se k němu a shodila mu nohy ze zábradlí. „Jak si to mohl udělat? Za celý život mě nikdy nikdo tak neponížil! Měl si mi pomáhat a místo toho jsi všechno zničil!“

„No tak, Lisso. Přeháníš,“ řekl Nick klidně. Její běsnění ho vůbec nerozčílilo.

„Nepřeháním! Jak jsi to mohl říct před Waynem?“

„Chtěl jsem, aby žárlil. Zabralo to. Všimla sis, jak se tvářil?“

„Ano! Je na mě naštvaný. Takhle se nikdy neusmíříme! Pohádali jsme se kvůli tomu. Musela jsem ho vystrčit ven a zamknout.“

„Chtěl ti ublížit?“ Nick se postavil. Jeho lhostejnost byla ta tam.

„Ne, samozřejmě, že mi nechtěl ublížit. Jen se snažil zjistit, co se dělo.“

„A cos mu řekla?“

„Nemohla jsem mu říct nic. Byla jsem tak naštvaná, že jsem nemohla mluvit.“

„Proč? Máš strach, že by mohl poznat tvé pravé já?“

„O čem to mluvíš?“

„Mluvím o tom, žes neměla hrát klidnou, chladnou, hodnou holčičku, když si ve skutečnosti byla vzteklá. Měla bys mít odvahu být sama sebou. Zvlášť ve společnosti lidí, o kterých tvrdíš, že je miluješ. Emerson to řekl nejlíp. „Je jednoduché žít pro druhé… Vyzývám vás, abyste žili sami pro sebe.“

„Já žiju sama pro sebe. Pro koho jiného bych měla žít?“ „Pro Waynea.“

„Kdyby to tak bylo, zůstala bych s ním. Místo toho, abych jela sem a řvala tu na tebe!“ Rozzlobeně odpověděla Melissa.

„Nezůstalas, protože si nechtěla, aby viděl tvé pravé já.“

„Už jsem ti to vysvětlila. Odešla jsem, protože jsem byla příliš rozčilená na to, abych s ním mohla mluvit.“

„I když tě chtěl přemlouvat, aby ses k němu vrátila? To je totiž asi to, o čem s tebou chtěl hovořit.“ „O tom pochybuju.“

„Já ne. Co bys mu řekla? Opravdu by ses k tomu darebákovi vrátila?“ Nick se na ni nedůvěřivě zamračil.

Jeho přístup se jí nepříjemně dotknul. „Miluju Waynea. Samozřejmě, že ho chci zpátky.“ Trvala Melissa tvrdohlavě na svém.

„Buď na svá přání opatrná. Mohla by se ti splnit,“ řekl Nick rozzlobeně.

„To taky bylo účelem našeho plánu, vzpomínáš si?“

„To bylo před tím, než jsme se včera v noci skoro pomilovali. Nebo už si zapomněla, jaké to bylo? Můžu ti říct, že já ne. Pamatuju si každou sekundu, každý dotyk, každý polibek. Možná bych ti to měl připomenout.“ Bez dalších okolků ji objal.

Vzal to zkratkou přímo k jejímu srdci. Minul logiku a apeloval na její nejtemnější potřeby a touhy, tajné naděje a sny. Promlouval k ní hedvábnými doteky svých úst. Téměř mu začala odpovídat, když ji od sebe rozzlobeně odstrčil.

Nickovy zelené oči se zaleskly vztekem. „Chceš toho stupidního darebáka? Fajn! Postarám se, abys ho dostala.“

Melisse se zúžily oči. Neřekla ani slovo. Nasedla do auta a šlápla na plyn. Od kol jen létal štěrk z příjezdové cesty.

Nick si třesoucí se rukou prohrábl vlasy a posadil se. Chtěl Lisse ukázat její pravé já. Chtěl, aby své city vyjadřovala a ne potlačovala. Chtěl ji pro sebe. Nestál o roli přítele nebo kamaráda. Toužil být její milenec.

Ona ale dala jasně najevo, že miluje Waynea. Bylo pro něj těžké připustit si to. Rozdíralo mu to duši a připomínalo mu, proč si celé ty roky udržoval od lidí odstup. Bylo to proto, že kdykoliv něco cítil, zatraceně to bolelo.

Kromě toho by pro Melissu nebyl žádná výhra. Muž, který má peníze, ale ani neví, jestli je lásky schopen.

Čím častěji byl s Melissou, tím více si uvědomoval, že se nechce vrátit zpátky do města. Rád by zůstal tady s ní. Přestože v takovém malém zemědělském městečku jako je Greely, by asi jako architekt moc pracovních příležitostí neměl. Musel by znovu začínat. A to není zrovna bezpečné.

Lissa si zaslouží někoho lepšího, než je Wayne. Nick ale cítil, že si zaslouží i někoho lepšího, než je on sám. Raději by si usekl pravou ruku, než by jí ublížil.

Chtěl ji sám pro sebe a zároveň si přál, aby byla šťastná. I kdyby to mělo být s Waynem. Už z té pouhé představy mu bylo špatně. Neviděl ale jinou možnost. Lissa si štěstí zaslouží.

Melissa ležela stočená na gauči ve své oblíbené poloze. Větrák jí foukal přímo do tváře a přesto jí bylo horko. Při vzpomínce na Nickův polibek jí tváře hořely. Měl pravdu. Odpovídala na jeho laskání. To nebyla zrovna reakce ženy, která je zamilovaná do jiného muže. Ach bože, úplně mu tála v náručí.

Co se to s ní děje? Je tak zmatená. Nemohla přičíst své chování jen hormonům. Bylo v tom mnohem víc než jen tělesná přitažlivost. To ji děsilo. Připadalo jí, že už týdny nestála na pevné půdě. Přesto tu byly chvíle čiré spokojenosti s Nickem, svobody s bosýma nohama. A chvíle rozkoše tak intenzivní, že při pouhém pomyšlení na ně se jí zastavovalo srdce.

Vzala si časopis a začala se ovívat. Byla tak zaměstnaná myšlenkami na Nicka, že úplně zapomněla na Patty. Patty měla přijít na pizzu a podívat se na video. Melissa si to uvědomila, až když kamarádka zazvonila u dveří.

„Vypadáš překvapená, že mě vidíš,“ poznamenala Patty. „Děje se něco?“

„Ne. Ano. Pojď dál.“

„Přinesla jsem dvě kazety. Posledního Mohykána a Firmu.“

„Fajn,“ řekla Melissa roztržitě.

„Tom Cruise se staví později,“ dodala Patty.

„Dobře.“

Patty si povzdechla. „Tak co se děje? Zase Wayne?“

Melissa potřásla hlavou. „Je to složité.“ „To byl tvůj život vždycky,“ řekla Patty s upřímností staré přítelkyně.

„Ano, vypadá to tak.“ Připustila Melissa lítostivě. „Ale to já nechci. Chci, aby byl jednoduchý.“

„Ty nejsi jednoduchá. Máš složitou povahu. Jednoduchost by tě brzy začala nudit.“

„Nezní mi to špatně. Když mě Wayne nechal, asi to nějak poškodilo mé mozkové buňky.“

„Neměla bys říkat ,nechal mě’, ale přehodnocujeme náš vztah. Četla jsem to v jednom časopise,“ řekla Patty.

„Přehodnocuji teď spoustu vztahů,“ zamumlala Melissa.

„Spoustu? O čem že to přesně mluvíme?“ „O Nickovi.“ „Aha.“

„Co to mělo znamenat?“ „Nic. Jen jsem ho několikrát potkala v drogerii. Takových mužů tady v Greely moc nemáme.“ „Jakých mužů?“

„Komplikovaných,“ řekla Patty s úsměvem. „No tak mi to o tobě a Nickovi už řekni.“

„Víš, že jako děti jsme byli kamarádi.“

Patty přikývla. „Taky vím, že ti v knihovně vrátil purpurový živůtek. Paní Cantrellová se dnes odpoledne zastavila v drogerii. Tvrdila, že ten živůtek visel ze stínítka jeho lampy.“

„Pořád nemůžu uvěřit, že měl nervy na to, aby udělal něco takového. Zabila bych ho! Mám na něj vztek!“

„Tak jak se tvůj živůtek dostal k Nickovi?“

„Pamatuješ se na tu bouřku v neděli? Déšť nás zastihl na jezeře. Oba jsme byli úplně promočení. Převlékla jsem se v jeho chatě do suchého.“

„To zní docela nevinně.“

Melisssa provinile uhnula pohledem.

„Je toho víc, že? Tak pokračuj.“

„Políbil mě. Před krbem.“

„A?“

„No a jedno se přidalo k druhému… a bylo to úžasné.“ „Chceš říct, že vy dva…“

„Ne, nemilovali jsme se. Ale byli jsme tomu zatraceně blízko. Zatraceně blízko, Patty. Měla jsem si brát Waynea a místo toho si začínám s Nickem!“

„Mohlo to být horší,“ zasmála se Patty.

„Myslím to vážně.“

„Já taky. Dobře, začínáš něco cítit k Nickovi. Jsi si jistá, že se jen neodpoutáváš od Waynea?“

„Právě teď si nejsem jistá vůbec ničím,“ zamumlala Melissa a odfoukla si ofinu z očí.

„A co Nick? Co k tobě cítí on?“

„Nevím. Snaží se mi pomoct z nepříjemné situace. Vymysleli jsme tenhle plán, aby mě lidi přestali litovat.“

„No, to se vám přece povedlo. Teď je z tebe divoška Melissa.“

„Díky! Nemůžu potřebovat, aby se s mým jménem pojily ještě nějaké další skandály!“

„Jen jsem si dělala legraci. Přece víš, že si tě tady ve městě všichni váží. Proč si myslíš, že každého tak šokovalo to, co Wayne udělal?“

„Protože je ve městě populární.“

„Ale to ty taky.“

„O tom nic nevím.“

„Ale ano. Tak ty tvrdíš, že Nick jen pomáhá přítelkyni v nouzi? Mně nepřipadá, že by jeho city byly čistě platonické, Melisso.“

„Co mám dělat?“

„Jak to mám vědět?“

„Co bys dělala ty, být na mém místě?“

Patty se zavrtěla. „Já nejsem ty.“

„Tak co bys udělala?“

„Nevím. Nevím, jestli bych mohla ještě někdy věřit Wayneovi po tom, co udělal.“

Patty teď řekla to, co Melissa podvědomě věděla a čeho se bála. „Podle Nicka jsem blázen, když vůbec uvažuju o tom, že bych se k Wayneovi vrátila,“ přiznala Melissa.

„Láska dělá z lidí blázny.“

„Ano. Ale já si nejsem jistá, jestli miluju Waynea tak jako dřív.“ Zanaříkala Melissa. „Jak bych jinak mohla cítit něco takového k Nickovi?“

„Protože je hezký?“

„Je v tom mnohem víc. Když jsem s ním, cítím se…“ Melissa jen potřásla hlavou. Nebyla schopná vyjádřit to slovy. „S ním můžu být sama sebou. Můžu na něj řvát, smát se s ním, mlčet s ním.“

„Nemyslím, že tenhle problém vyřešíme za jednu noc. Umírám hlady. Kdy přinesou pizzu?“

Melissa si přikryla ústa dlaní. „Zapomněla jsem ji objednat.“

„Skvělé. To jsi ale hostitelka.“

„Vynahradím ti to.“

„Jak?“

„Objednám ji, a než ji přinesou, dáme si zmrzlinu jako předkrm.“ „To nezní špatně!“

Dojedly a pustily si Posledního Mohykána. Když film skončil, Patty si utřela slzy a Melissa přetočila video.

„To byl ale polibek,“ povzdychla si Patty. „Kde jsou takoví muži?“

„Ve filmech,“ odvětila suše Melissa.

Patty se nedala. „Všimla sis, že Nick vypadá tak trochu jako Daniel DayLewis v tom filmu? Nemá sice tak dlouhé vlasy, ale oba mají podobnou postavu. Je to ten druh muže, který si jde svou vlastní cestou. Znáš Nicka líp než já. Je takový?“ „Ano,“ přiznala Melissa.

„Ach, Melisso.“ Patty potřásla hlavou nad Melissiným zasněným výrazem. „Co budeš dělat?“ „Nemám ponětí,“ povzdychla si Melissa.

Wayne na ni čekal druhý den ráno v knihovně. Netvářil se zrovna přívětivě.

„Wayne, já se nechci zabývat soukromými záležitostmi v pracovní době.“

„Chtěl jsem tě včera navštívit, ale Patty u tebe zůstala až do noci. Kromě toho si myslím, že když se uvidíme na veřejnosti, bude z toho míň řečí. Beztak jsem zjistil, že se tu o tobě už dost mluví.“

Melissu rozčílil tón, kterým to řekl. „To tys zrušil naše zasnoubení,“ připomněla mu rozzlobeně a rozsvítila světla. „Vybral sis Rosie. Co dělám já, se tě už netýká.“

„Samozřejmě, že se mě to týká.“ Wayne šel za ní. „Byla jsi má snoubenka. To, co děláš se odráží i na mě.“

Naštvaně se k němu otočila. „A tvoje chování zase na mě. Když si utekl s Rosie deset dní před naší svatbou, byla to zatracená podlost!“

„Ty kleješ, Melisso. To se ti vůbec nepodobá,“ řekl Wayne nesouhlasně.

„Co ty o tom víš?“

„Co je to za otázku?“ zeptal se dotčeně. „Potkali jsme se před třemi lety. Domnívám se, že tě znám dost dobře.“

„Taky jsem si myslela, že tě dobře znám, Wayne,“ řekla Melissa tiše. „Ale muž, kterého jsem znala, by nikdy neudělal to, co ty.“

„Mrzí mě, že to tak dopadlo. Už jsem ti to říkal.“

„Lítost to nespraví, Wayne.“

„Co ode mě chceš?“

Aby všechno bylo jako předtím, pomyslela si Melissa. Jednoduché, bezpečné a spolehlivé.

„Podívej, Melisso. Já jsem teď tak trochu zmatený,“ přiznal Wayne potichu. „Poslední dobu se přihodilo tolik věcí.“

Melissa si povzdychla a přikývla. „Já vím.“

„Je mi líto, že jsem se na tebe tak osopil kvůli Grantovi. Ta představa, že si s ním… Nebudu ti lhát, Mel. Je pro mě těžké to spolknout. Stále k tobě něco cítím.“

„Opravdu?“

„Samozřejmě. Nejsem žádný nelidský darebák. Bez ohledu na to, co si o tom lidé myslí. V téhle záležitosti jsou všichni na tvé straně. Já jsem pro ně ten špatný. A asi mají pravdu. Nechtěl jsem si tě brát, když jsem něco cítil k Rosie.“

Melissa si všimla, že použil minulý čas.

„Chci jen, abys byla šťastná, Melisso.“ Řekl a pohladil ji po tváři. O sekundu později už byl pryč.

Melissa cítila, jak jí do očí stoupají slzy. Rychle zamrkala. Kdyby jenom věděla, co ji udělá šťastnou. Nenáviděla pochybnosti, které ji užíraly. S Waynem se to konečně začalo zlepšovat a ona pochybuje, jestli ho vůbec chce zpátky.

To se jí vůbec nepodobá. Jak je možné, že ještě před třemi týdny byla slepě zamilovaná do Waynea, a teď začíná něco cítit k Nickovi? Jak může za těchto okolností vůbec svému úsudku důvěřovat?

„Takový zmatek,“ zamumlala.

„Souhlasím,“ briskně poznamenala Alberta z druhé strany registračního pultu. „Nechápu, jak tu lidé mohou nechat takový nepořádek. Už máš pro mě tu knihu o kriminologii?“

„Počkejte minutku, podívám se,“ požádala ji Melisssa. „Ano, je tady.“

„Skvělé!“ Alberta se na knihu vrhla a začala projíždět očima obsah. Narazila na kapitoly Otisky prstů. „Perfektní!“ s třísknutím zavřela svazek a přitiskla si ho k hrudi. „Děkuji, že jsi mi to sehnala, má drahá,“ řekla a obrátila se k odchodu. „Uvidíme se zítra. A mimochodem, Melisso, viděla si dneska Nicka?“

„Ne.“

„Dávej si na něj pozor. On není jako zdejší chlapci.“

A líbá jako ďábel. Ta myšlenka projela Melisse hlavou jako blesk letní oblohou.

„Pamatuj na má slova. Z toho nic dobrého nebude,“ prohlásila Alberta, než odešla.

Večer Melissa zavírala s pocitem, že toho hodně udělala. V této pro ni tak těžké době, práce byla jediná jistota. Teď, více než kdy jindy, jistotu potřebovala. Její svět byl obrácen vzhůru nohama a láska k Wayneovi zpochybněna rostoucí náklonností k Nickovi.

„To je od vás laskavé, že jste přijal naše pozvání na čaj,“ řekla Beatrice Nickovi a zamávala krajkovým kapesníčkem. Měla na sobě bílé elegantní rukavičky, jaké nosily dámy za časů královny Viktorie.

„Chtěly jste mi říct něco o Melisse,“ připomněl jim Nick.

„To je pravda. Pojďte dál a posaďte se.“

Nick si sedl do elegantního křesílka pro dvě osoby. Připomínalo mu sedadlo pro řidiče v malém dvoudvéřovém autě, které si kdysi půjčil. Tehdy stejně jako nyní měl kolena prakticky až pod bradou.

„Můžete si s Albertou trochu popovídat. Já zatím donesu podnos s čajem,“ řekla Beatrice.

Alberta na něj upřela svůj orlí zrak. Nick ale pohledem neuhnul. Určitě má něco za lubem. „Tak co jste mi chtěly říct o Melisse?“ zeptal se.

„To se včas dozvíte, příteli,“ řekla a mávla rukou v bílé rukavici. Nickovi připomínala královnu Elizabethu. „Dnes mají mladí lidé tak naspěch. Je to asi tím, že žijí ve městech. Kde jste říkal, že to bydlíte?“

„Nic jsem neříkal.“

„Proč ne? Snažíte se něco skrýt?“

Nick se zavrtěl. Snažil se najít nějakou pohodlnější pozici. Očividně to vypadalo na dlouhou návštěvu. „Bydlím v Chicagu.“

„To je milé. A co tam děláte?“

„Jsem architekt.“

„Architekt. To musí být vzrušující. To určitě znáte práci Mies Van der Rohea a Franca Loyda Wrighta, že? Jednou jsem byla v Chicagu a viděla jsem jejich dílo. Mies Van der Rohe navrhnul Searsovu věž, nemám pravdu?“

„Ne, nemáte.“ Nick musel potlačit úsměv nad tím nestydatým pokusem nachytat ho při lži. „Searsovu věž navrhla společnost Skidmore, Owings a Merrill.“

„Ach, ale když jste z Chicaga, tak to samozřejmě víte. Co dělají vaši rodiče?“

„Nic moc.“ Lakonicky odpověděl Nick. „Jsou v důchodu.“

„A předtím?“ naléhala Alberta.

Než mohl odpovědět vešla Beatrice. Nick galantně vstal a pomohl jí s těžkým tácem.

„Děkuji vám,“ zamumlala Beatrice vděčně a klesla do křesla.

„Postavte to tady na stoleček, Nicku. Chcete čaj s mlékem nebo s citrónem?“ „S mlékem.“ „Cukr?“

Nick si vzal dvě lžičky. Hrníček a podšálek vypadaly v jeho velkých rukách ztraceně. Usrkl trochu čaje a spálil si jazyk.

„Je to horké. Měla jsem vám to říct,“ omlouvala se Beatrice.

„Tady, napijte se.“ Alberta mu vzala z rukou hrníček a podala mu sklenici studené vody.

Nick ji bez námitek z poloviny vypil.

„Tak. Teď to dáme pryč.“ Alberta vzala sklenici, jakoby to byla nějaká vzácnost předávaná v rodině z generace na generaci, a odnesla ji přímo do kuchyně.

„Je mi to líto,“ znovu se omluvila Beatrice.

Nicka to taky mrzelo. Jazyk měl úplně znecitlivělý. To všechno jen proto, aby se dozvěděl něco o Melisse.

K jeho údivu se ho neptaly na incident v knihovně. Alberta se vlastně držela dál od jeho vztahu k Melisse. Zajímala ji jen jeho minulost.

Výslech pokračoval ještě asi hodinu. Pak Alberta řekla, že ho už nebudou zdržovat. Než se Nick vzpamatoval, už stál za dveřmi. A o Melisse nevěděl víc, než když přišel.

K Melissině úlevě byly poslední dva dny poměrně klidné. Umožnilo jí to soustředit se na práci. Nick, Wayne ani sestry Beasleyovy se v knihovně neobjevili.

Večer zalévala růžové a žluté pelargonie pod arkýřovým oknem obývacího pokoje. Uviděla Beatrice, jak jde po chodníku. Nechtěla být nezdvořilá a zamávala na ni. Koneckonců, není to její chyba, že je sestra tak trochu neomalená. Beatrice jí na oplátku zamávala krajkovým kapesníčkem.

„Ty chudinky pelargonie vypadají trochu zvadle,“ poznamenala Beatrice, když došla až k Melisse. „A máš tu i spoustu pampelišek, že?“ Dodala a mávla rukou směrem k trávníku. „Legenda říká, že jsou dobré na potenci.“

Melisse ohromením téměř vypadla hadice z ruky. Nechtěně postříkala okna obývacího pokoje a vyděsila kočku.

„Já přece vím o ptáčcích a včeličkách, má drahá,“ poznamenala Beatrice s úsměvem. „Jednou jsem se skoro vdala, v mládí.“ Úsměv jí zmizel z tváře. „Padl v poslední den druhé světové války. Pak pro mě už nikdo jiný neexistoval.“

„To je mi líto,“ zamumlala Melissa.

Beatrice ji pohladila po ruce. „Vím jaké to je ztratit muže, kterého miluješ. Ale Wayne pro tebe stejně nebyl ten pravý. A teď zpět k těm tvým pelargoniím. Věděla jsi, že ty bílé údajně zvyšují plodnost? Píše se to v knize, kterou teď čtu. Je to jedna z těch, které by mohly mít na obalu Nicka Granta. Když byl u nás onehdy odpoledne na čaji, moc mu to slušelo.“

„Nick byl u vás. Proč?“ Melissa věděla, že to znělo stroze, ale nemohla si pomoct. Představa, že sestry Beasleyovy dvě hodiny vyslýchají ubohého Nicka, byla hrozná.

„Proč? No,… hmm… Myslím, že kvůli dobrým sousedským vztahům.“

„Beatrice, řekněte mi pravdu. Vaše sestra si pořád ještě myslí, že Nick je podvodník, že?“

„To já nesmím říct,“ opověděla Beatrice. „Ale nemyslím si, že by někoho zabil. Ach, bože!“ Přitiskla si vyděšeně kapesníček ke rtům. „To jsem neměla říkat. Neříkej Albertě, že jsem to udělala. Zlobila by se. Je přesvědčená, že Nick zabil pravého Nicka, a zaujal jeho místo. Koneckonců, synovec paní Abinworthové byl taková malá hubená nicka.“

„Věřte mi, Beatrice. Je to tentýž Nick. Jen vypadá jinak.“

„Znáš Albertu. Miluje záhady.“

„A když tu nic záhadného není, tak si něco vymyslí,“ zamumlala Melissa.

„No, to je pravda,“ souhlasila Beatrice.

„Tak proto ta kniha o kriminologii? Chtěla na Nickovi experimentovat?“ Hlavou jí proletělo, jak se Albertin prst zabodl do obsahu. „Otisky prstů!“

Beatrice provinile poskočila.

„Nezkoušely jste brát Nickovi otisky prstů, že ne?“

„Nebyl to můj nápad,“ bránila se Beatrice.

„Co jste mu vy dvě udělaly? Namočily jste mu prst do inkoustu?“

„Nic takového,“ zaprotestovala Beatrice. „Máme jeho otisky na sklenici. Alberta je s nimi právě teď na cestě k šerifovi.“

SEDMÁ KAPITOLA

„K šerifovi do kanceláře!“ vykřikla Melissa. „A proč?“

„Protože šerif je jediný, kdo může ty otisky prověřit.“

„A jak mu to zdůvodní? Nemůže přece jen tak vtančit do jeho kanceláře a chtít, aby se něčím takovým zabýval.“

„Zapomínáš, má drahá, že šerif Eldeman chodil do Albertiny mateřské školky. Myslím, že se jí vždycky tak trochu bál. A měl proto dobrý důvod,“ dodala Beatrice. „Víš, jak se dokáže rozčílit.“

Melissa zasténala. „Nemůžu uvěřit, že jste něco takového Nickovi udělaly.“

„No, jestli je nevinný, nic se nestane,“ zdůraznila Beatrice.

„Nemůžete přece pozvat někoho k sobě domů jen proto, abyste mu vzaly otisky prstů!“

„To nebyl jediný důvod. Taky jsme mu chtěly položit pár otázek.“

„Ach Beatrice,“ Mellissa si povzdychla.

Stará paní svěsila provinile hlavu a přiznala: „Cítila jsem se hrozně, když si tím horkým čajem spálil jazyk. Ale nebyla tu jiná možnost. Jinak bychom ho nepřiměly, aby se z té sklenice napil.“

„Řekněte sestře, ať dá od Nicka ruce pryč. Nebo bude mít co dělat se mnou,“ prohlásila Melissa vehementně.

„Nemyslím, že by ji to mohlo vyděsit, Melisso.“ Nesměle podotkla Beatrice.

„To proto, že mě ještě neviděla rozčilenou,“ zamumlala Melissa temně. „Ale to se změní, jestli v tom bude pokračovat. Vyřiďte jí to, Beatrice.“

„Udělám to, má drahá.“

„Slibte mi, že mi přijdete říct, až vaše sestra dostane nějaký další skvělý nápad.“

„Skvělý nápad? Snažila se získat ten dalekohled. Touží po něm už léta. Ale budou ho mít až v září.“

„Díky bohu za to. A nezapomeňte, Beatrice. Jestli se Alberta pokusí ve špehování pokračovat, dejte mi vědět.“

„Dobře, má drahá.“ Beatrice odešla. Melissa uklidila hadici do garáže. Rozhodla se navštívit Nicka. Chtěla ho varovat před sestrami Beasleyovými, zvlášť před Albertou.

Při představě, jak Nicka neoblomná Alberta dvě hodiny vyslýchá, se Melissa musela usmát. To všechno kvůli ní. To si Nick nezasloužil. A zcela určitě si nezaslouží, aby ho vyšetřovala policie.

Našla ho dole u jezera. Zrovna házel žabky. Když byli děti, sama ho to naučila. Dokonce v tom tehdy soutěžili. Většinou vyhrála Melissa. Až ke konci jeho pobytu tady se Nick hodně zlepšil.

„Držíš ten kámen příliš pevně. Musíš se víc uvolnit.“

„To zní jako za starých časů,“ zamumlal Nick uštěpačně. V dlouhých prstech převracel další kamínek. To, co cítí k Melisse, je víc než přátelství. Nick si to musel tiše přiznat. Tohle byly časy úplně nové. Stejně jako jeho city k ní. A uvolnit se nebyl schopen od té doby, co od něj před dvěma dny utekla.

Rozhodl se, že jí musí dopřát čas. Měl by se chovat rozumně. Řekla, že miluje Waynea. Proč je pro něj tak těžké to akceptovat, či tomu dokonce uvěřit? Věděl to. Zatraceně to totiž bolelo.

Melissa zvedla hladký oblázek a přidala se k němu. „Ráda bych s tebou mluvila.“ Řekla a hodila kamínek. Třikrát se odrazil od hladiny a pak se potopil.

„Tak mluv.“

„Prý jsi byl u sester Beasleyových dnes na čaj.“ „To je pravda.“ „Bylo to hrozné?“ „Přežil jsem.“ „Je mi to líto.“

„Je ti líto, že jsem přežil?“ zeptal se suše.

„Ne, samozřejmě, že ne. Je mi líto, že sis to musel protrpět.“

Obrátil se k ní. „Nemusel jsem. Šel jsem tam dobrovolně.“

„Nemyslím, že sis uvědomil do čeho jdeš. Víš, že ti vzaly otisky prstů?“

„To vysvětluje ty rukavičky,“ zamumlal. Když viděl, jak se na něj Melissa nechápavě dívá, dodal: „Myslel jsem, že návštěva je formální. Teď chápu, oč jim šlo. Ale proč proboha chtějí mé otisky?“

„Aby zjistily, jestli jsi opravdu Nick Grant. Alberta je s nimi právě teď v šerifově kanceláři.“

K Melissině překvapení se Nick mohl potrhat smíchy.

„To není legrační,“ řekla.

„Ale ano. Teď bude každý vědět, že jsem dvakrát překročil povolenou rychlost. To je tak asi všechno, co v mém rejstříku najdou.“

„Nemohu uvěřit tomu, že to udělaly. Je mi to lilo. Přijel sis sem něco promyslet. A místo toho ti párek podezřívavých sousedek bere otisky prstů.“

„Jen tak ze zvědavosti, proč vlastně nevěří, že jsem Nick Grant?“

„Protože jsi jiný.“

Nick pokýval hlavou. Ve tváři měl zamyšlený výraz. „Je zvláštní kolik lidí posuzuje člověka podle vzhledu. Vzhled ovlivňuje to, jak tě lidé vidí, jak s tebou jednají.“

„Ne každý je takový,“ odporovala mu.

„Tys mě taky nepoznala.“

„Ne, napoprvé ne. A ty mě taky ne. Dvacet let je dlouhá doba, Nicku.“

„Ne, dokud si na mě nehodila ten koláč. Když jsem uviděl ten vražedný pohled v tvých očích, věděl jsem, že si to ty.“

Díval se na ni. Neznala odpovědi na otázky, které měl v očích. Věděla jen, že když se na ni tak dívá, srdce jí zpívá a mozek měkne. Roztřeseně uhnula pohledem.

„Co teď budeme dělat?“ zeptala se.

„Pokračovat v našem plánu,“ odpověděl Nick. „Bude tady oslava Dne nezávislosti?“

Melissa přikývla.

„Mohli bychom jít spolu.“

Měla bych asi navštívit psychiatra, blesklo Melisse hlavou, než řekla: „Dobře.“

Kromě práce netrávila mnoho času ve městě. A teď souhlasila, že s ním půjde na oslavu. Určitě z toho bude spousta řečí. Ale kdybych zůstala doma, dopadlo by to stejně, dodávala si odvahy Melissa. Už je na čase, abych dělala, co si opravdu přeju. A ne to, co považuju za nutné nebo vhodné.

Nick si máchal bosé nohy ve vodě, aby se trochu ochladil. Posadila se vedle něj. Byl dusný letní den. Sundala si sandály a připojila se k němu. Neřekl nic. Ale z jeho úsměvu bylo znát, že ho to těší.

Čas utíkal, Melissa přemýšlela. Neriskuje, že ve snaze získat Waynea zpět, zničí svůj vztah k Nickovi? Stojí jí to vůbec za to riziko? Nemyslela si to. Musela si ale přiznat, že neuvažuje jasně. Proč je pro ni tak obtížné rozhodnout se, co vlastně chce?

„Dolar za tvoje myšlenky,“ nabídl jí Nick.

Povzdychla si. „Jen jsem uvažovala o tom, jak je život složitý.“

„Snad nakonec díky našemu plánu dostaneš, co chceš,“ řekl Nick.

A to byl právě ten problém. Melissa nevěděla co, nebo přesněji koho, opravdu chce. Děsilo ji to.

V Den nezávislosti, dvě hodiny před Nickovým příchodem byla z Melissy nervová troska. Vlasy jí nedržely a nevěděla co na sebe. Mělo být vedro. Rozhodovala se mezi červenými šaty a modrými bavlněnými šortkami s halenkou.

Slíbila, že bude hned po průvodu prodávat vstupenky do zábavního parku. Takže potřebovala něco pohodlného. Večer, až se bude tančit, se převleče. Už měla připravené červené ginghamové šaty s nabíranou sukní, které se pro tuhle příležitost perfektně hodily. Ne že by tak toužila po tancování. Ale celou akci organizují radní. A ona, jako knihovnice, by se tam měla objevit.

Pak se rozhodla pro šortky. Nebude jí v nich teplo, ale mají kapsy. Může si do nich schovat ruce, až bude nervózní, nebo bude mít chuť někoho uškrtit.

Kolem pasu si jako pásek omotala červený bavlněný šátek. Naklonila se k zrcadlu, aby si zkontrolovala oční stíny. Magie začala šťouchat do pohupujících se cípů šátku. Téměř při tom spadla do dřezu. Nick se k Magie choval úplně jinak než Wayne. Wayne se jí vždycky snažil poroučet, jako kdyby byla pes. Dávalo to smysl. Samotář jako je Nick dokáže ocenit nezávislost. Byl si jistý sám sebou. Necítil se ohrožen, když ho kočka neposlouchala. „No dobře, tak máš Nicka raději než Waynea,“ připustila Melissa. „Ale já si přece nezvolím muže svého života podle toho, jestli se líbí mé kočce.“

Magie povýšeně naklonila hlavu. Proč ne?

„Není to logické,“ zamumlala Melissa.

A mluvit se mnou je logické? Melissa jí tu otázku mohla číst v očích.

Nickův příchod přerušil jejich konverzaci. Nick měl na sobě ustřižené džíny, které odhalovaly jeho štíhlé, neuvěřitelně dlouhé nohy. Tričko měl červené. Nikdy nenosil trička s nápisem. „Nepotřebuju, aby tričko mluvilo za mě,“ řekl, když se o tom Melissa zmínila.

Měl pravdu. Jeho oči byly dost výmluvné. Prozrazovaly, jaký je to člověk. A říkaly, že ji chce. Ale jeho touha byla teď zastíněna něčím jiným. Lítostí? Bodlo ji u srdce. Poprvé to byl Nick, kdo uhnul pohledem.

„Ještě nejsem připravená,“ zamumlala a pustila ho dál. „Posaď se, za minutku budu hotová.“

Odešla. Zůstala po ní vůně zimolezu. Nick ji znal. Zimolez rostl kolem jeho chaty a v noci sladce voněl. Melissa ovládla jeho myšlenky, když se procházel, i když snil. Jeho city k ní se prohloubily víc, než si myslel.

Sedl si. Kočka mu vyskočila na klín, položila tlapky na ramena a zadívala se mu do očí. Mohl by přísahat, že se na něj usmála. Pak slezla. Zaleskly se jí oči a náhle ztuhla. Místo toho, aby se vrhla po nějaké hračce, se začala honit za svým vlastním ocasem. Nick ji pobaveně pozoroval.

Melissa vešla a lítostivě potřásla hlavou. „Jsou jí čtyři roky. Člověk by řekl, že po takové době už bude vědět, že ocas patří k ní.“

„Číňané mají přísloví o kotěti, které se honí za svým ocáskem,“ zamumlal Nick. „Kočka se kotěte zeptala, proč to dělá. Odpovědělo jí, že v něm má svoje štěstí. Když chce být šťastné, musí ho chytit. Kočka mu pak vysvětlila, že ocásek je jeho součástí, stejně jako štěstí.“

Melissa zauvažovala, jestli i ona se žene za svým štěstím. Marně sní o Wayneovi, místo aby si užívala okamžiky štěstí s Nickem.

„Na co se díváš?“ zeptal se Nick, který si všiml Melissina upřeného pohledu.

Usmála se a natáhla ruku, aby se dotkla blednoucí jizvy. „Hezky se to hojí,“ poznamenala.

Jejich oči se setkaly. Tiché otázky visely ve vzduchu. Otázky, na které ani jeden z nich neznal odpověď.

„Měli bychom jít,“ řekl nakonec Nick.

Melissa přikývla a neochotně odtáhla ruku. Jedním si byla jistá. Nick ji dokázal rozpálit a získával si stále větší a větší část jejího srdce.

Nick držel Melissu za ruku. Vmísili se do davu, který lemoval tři bloky dlouhou trasu průvodu. Místní obchodní centrum bylo postaveno ve stylu sedmdesátých let minulého století.

Melissa táhla Nicka blíž k silnici. „Zezadu nic neuvidíš.“ Vlekla ho k malému volnému prostoru. Občané Greely je zvědavě sledovali. „Tady. To jej skvělé.“ Dala mu jednu z malých amerických vlaječek, které se tu rozdávaly. „Podívej, zrovna se chystají začít.“

Nick se díval, ale ne na průvod. Mažoretky z Lincolnovy střední školy by klidně mohly chodit po hlavě. Ani by si toho nevšiml. Soustředil všechnu svou pozornost na Melissinu tvář.

To bylo poprvé, co ji viděl tak živou. Teprve teď si uvědomil, jak moc jí Wayne ublížil. Tohle byla ta Lissa, o které snil. Lissa, která se usmívala a hleděla životu vstříc s důvěrou a elánem.

Když je míjelo auto s Waynem a jeho vítězným fotbalovým týmem, Melissina ruka vklouzla do jeho. Nick se přistihl, že si přeje, aby se ho dotkla. Dotkla, protože to sama chce. Nejen, aby dala lekci svému bývalému snoubenci. Ale ona se nedívala na Waynea. Dívala se na něj a v očích měla cosi nového. „Vypadáš, jako bys právě spolkl rybu,“ poškádlila ho.

„Právě jsem si všiml, kdo je na dalším voze.“

„Myslíš Albertu?“

Alberta Beasleyová seděla na alegorickém voze, který nesl název Den zakladatelů.

„Už si s ní nemusíš dělat starost,“ ujistila ho Melissa. „Varovala jsem ji.“

„To bylo od tebe statečné,“ poznamenal smutně.

„Řekla jsem jí, aby dala od tebe ruce pryč.“

„Opravdu se mi ulevilo, že jsem v bezpečí před tou hroznou Albertou Beasleyovou,“ pronesl Nick vážně.

Melissa ho plácla po ruce. „Víš, co mám na mysli.“

„Ano, vím.“ Přiznal měkce. „S Lissou si nikdo zahrávat nebude.“ „Máš pravdu,“ souhlasila.

Průvod zakončoval požárnický vůz místní hasičské stanice.

Melissa byla pro Nicka nemožný sen. Stejně jako představa, že by opustil své zaměstnání. Jeho vnitřní hlas ho mučil. Nemůže mít obojí. Nemůže jí nabídnout žádnou jistotu. Kromě toho ona miluje Waynea. Udělal by dobře, kdyby si to zapamatoval. Jistě, může ji pokoušet. Ale jak dlouho? Nechce ji jen vyválet v seně. Touží milovat se s ní až do konce světa.

„Průvod skončil,“ řekla Melissa. „Je čas jít do parku. Mám tam hodinu prodávat vstupenky. Letos dostane knihovna od obecního dobročinného fondu část výtěžku.“

Nick si vzpomněl na božskou hebkost její hrudi. Sjel očima k výstřihu její modré blůzky bez rukávů. Odhalovala opravdu jen málo. Vypadala tak zdravě, jako pravá americká dívka… žena, opravil se Nick rychle. O tom nebylo pochyb. Křivky jejího těla byly plné, ne nevyspělé linie nějaké dívenky. Vlasy měla spletené do francouzského copu. Toužil ho rozplést a ponořit prsty do hedvábných měkkých pramenů. Zkazil si to, řekl sám sobě.

Zatímco Melissa prodávala lístky, Nick se toulal po parku. „Nicky!“ vykřikl ženský hlas. „Nicky, jsi to ty?“ Brunátná blondýna spěchala k němu.

„Je mi líto, já…“

„To jsem já. Peggy Sue. Peggy Sue Hammondová. Určitě si mě pamatuješ.“

Když mu bylo jedenáct, byla to žena jeho snů. Šmíroval ji oknem její ložnice z jejich pevnosti na stromě. Vždycky doufal, že ji zahlédne v černé podprsence. „Ahoj, Peggy Sue,“ odpověděl. „Jak ses měla celou tu dobu?“

„Strašně, ale nechci mluvit o sobě.“ Peggy Sue ho hltala očima. „Ty jsi takové pozdní kvítko… ale, lásko, to čekání stálo za to.“

Nick si vzpomněl, že takt nikdy nebyl její silnou stránkou.

„Víš, že každý v tomhle městečku o tobě mluví?“ pokračovala Peggy Sue. „Obvykle drby neposlouchám. Ale pracuju v kadeřnictví stejně jako Rosie. Takže všichni samozřejmě víme o ní a o Wayneovi. Ne že bych chtěla někoho kritizovat. Bůh ví, že po dvou rozvodech na to ani nemám právo. A co ty vlastně děláš v Greely po takové době?“

„Jsem tu na dovolené.“

„Miláčku, do Greely na dovolenou nikdo nejezdí. Většina lidí tady kolem se nemůže dočkat, až odsud vypadne.“

„Ale zdá se, že spousta z nich se rozhodla zůstat,“ poznamenal Nick a kývl směrem k davu, který se sešel v parku.

„Ti jsou z okolí. Je to jediné vzrušení v jejich ubohém životě. Mluvíme o lidech, kteří se chlubí, že byli v llliopolis. Jako kdyby to bylo něco zvláštního.“

„Mluvíme o lidech, kteří pomáhají svým sousedům. O lidech, kteří mají silný smysl pro hodnoty a komunitu,“ tiše zdůraznil Nick.

„No, jistě. Proto jsem tu taky zůstala,“ Peggy Sue rychle změnila tón. Pohladila Nicka po holé paži a koketně se zeptala. „Připojíš se dnes odpoledne ke mně?“

„Jsem tady s Melissou.“

Peggy Sue se odmítavě ušklíbla. „Ta je pořád až po uši zamilovaná do Waynea. Ani by si nevšimla, kdybys zmizel.“

„Ale všimla,“ řekla Melissa, která stála přímo za Nickem. „Ahoj Peggy Sue. Snažíš se někoho sbalit?“

Peggy Sue se na ni užasle podívala.

„Nicku, chtěla bych tě představit své kamarádce Patty. Támhle na nás čeká. Omluv nás, Peggy Sue.“

„Dobrý tah,“ poznamenal Nick s úsměvem.

„Ta žena je chodící dračice,“ zamumlala Melissa.

„Hezká dračice,“ poznamenal Nick.

„Myslela jsem, že máš lepší vkus.“

Než mohl Nick něco říct, Melissa se zastavila před Patty. „Nicku, seznam se s mou nejlepší přítelkyní Patty Jensenovou. Patty, to je Nick Grant.“

„Vy pracujete v drogerii.“ Nick jí podal ruku.

Patty mu s ní ostýchavě potřásla. „Ano, pracuju tam.“

Nick by řekl víc, ale uchvátila ho paní Cantrellová. Trvala na tom, aby byl nestranným soudcem soutěže v ježení koláčů.

„Na to jsem expert,“ řekl Nick a vrhl významný pohled Melissiným směrem. „Zvlášť na borůvkové.“

Patty a Melissa osaměly, a tak mohly mluvit otevřeně. „Jak to jde?“ zeptala se Patty.

„Mohla bych se dostat do vážných problémů,“ přiznala Melissa. „Myslela jsem, že miluju Waynea. Ale teď nevím.“

„Četla jsem něco, co by ti mohlo pomoct,“ vložila se do toho Beatrice. „Legenda říká…“

„Beatrice, neviděla jsem vás,“ vykřikla Melissa. Moc dobře si pamatovala Beatricinu minulou story o pampeliškách!

„Nemusíš se červenat, má drahá. Tenhle příběh není o spermatu.“

Patty údivem otevřela pusu.

„Vy mladí, si dneska myslíte, že o tom víte všechno,“ potřásla Beatrice hlavou. „Četla jsem něco, co by ti mohlo pomoct, Melissso. Prý když se dívka nemůže rozhodnout mezi dvěma muži, měla by utrhnout dva zelené lístky z růžového keře. Jeden lístek pojmenuješ Wayne a druhý Nick. A podle toho, který zůstane déle zelený, si vybereš.“ „Beatrice…“

„Nemusíš mi děkovat, má drahá. My romantici musíme držet pohromadě. Ach, támhle je pan Kilián. Musím si s ním popovídat.“ Beatrice si zastrčila kapesník do pásku šatů a odešla.

„Co to mělo znamenat?“ vzpamatovala se Patty.

„Neptej se.“

Patty teď byla na řadě s prodáváním lístků. Melissa osaměla. Všude kolem probíhaly různé soutěže. Většina lidí měla na sobě džíny. Melissa zahlédla tričko s nápisem. Měl ho na sobě Larry Hickman, její bývalý spolužák. Vlastně Melissina pouta ke všem těmto lidem měla svůj původ už v jejím dětství.

Jsou to hodní lidé. Slušní, pracovití a s dobrým srdcem. Když se její rodina odstěhovala do Kalifornie, spousta se jich nabídla, že se o ni postará. Melissa zůstala u Patty. Její rodiče ji vzali pod svá ochranná křídla jako by byla jejich vlastní. Než loni v zimě odešli do důchodu a odstěhovali se na Floridu, Melissa trávila s jejich rodinou všechny svátky.

Ani po tom, co se vrátila z university, nikdy nepostrádala pomoc – s odhazováním sněhu, se zatopeným sklepem. Když byla nemocná, přinesli jí kuřecí polévku.

Greely to byl domov. Čistý a jednoduchý. A její domov to zůstane. Přes to, co se stalo s Waynem. Melissa ho zahlédla na konci parku. Byla tam soutěž. Děti z jeho týmu se ho snažily strčit do kádě s vodou. Věděla přesně, co musí udělat. Postavila se do fronty. Když přišla na řadu, spatřila ve Wayneových očích překvapení. O sekundu později ho zasáhla míčem a on se zřítil do vody. Triumfálně se usmála. Měla pocit zadostiučinění. Byl to jistý druh pomsty za to, že ji opustil.

Stará Melissa by o něčem takovém vůbec ani neuvažovala. Dřív cítila vinu, po které teď nebylo ani stopy.

Otočila se a uviděla Nicka. Napřed byl stejně překvapený jako Wayne. Překvapení se ale brzy změnilo v ocenění.

„Hezký úder,“ řekl a usmál se. „Co je dalšího na programu?“

„Pojďme se najíst. Pokud tě soudcování té soutěže neodradilo. Není to pěkný pohled,“ poznamenala Melissa se smíchem. Dobře si pamatovala soutěže, kterých se v minulosti zúčastnila.

„Vydržím víc, než si myslíš.“

Zastavili se pod žlutobílým stanem. Byly tam stoly a kovové skládací židle. Vznášela se tu vůně hamburgerů a žebírek opékaných na rožni. Nabrali si plné talíře.

„Nech si místo na desert,“ řekla Melissa s úsměvem. „Nežils, pokud jsi neochutnal domácí zmrzlinu paní Forbesové.“

Nickovi v odpovědi zabránil křik Alberty Beasleyové. „Tady jste. Všude vás hledám. Vaše tajemství je vyzrazeno, Nicku Grante. Nejste nic víc než kriminálník!“

OSMÁ KAPITOLA

„O čem to mluvíte?“ zeptala se Melissa naléhavě.

„Mluvím o tom muži, se kterým máš poměr,“ prohlásila Alberta.

Žena, jakou Melissa bývala, by se zhroutila pod stůl. Nová Melissa se ale dívala Albertě do očí, dokud stará paní neodvrátila pohled.

„Na co koukáte?“ otázala se Alberta lidí pod stanem, kteří je se zájmem sledovali. „Běžte se najíst. Tohle je soukromý rozhovor.“

Melissa a Nick se na sebe pobaveně podívali.

„Posaďte se, Alberto. A řekněte mi, co je to všechno za nesmysly,“ nařídila jí Melissa.

„Netěší mě, že ti to musím říct zrovna já, Melisso. Tento muž má záznam. Je to jeden z těch radikálních hippies.“

„V době radikálních hippies bylo Nickovi pět let,“ zdůraznila chladně Melissa.

„Je mi jedno, jak jim říkáš. On jde proti autoritám. Je pro to, aby každý bral právo do svých rukou.“

„Víš o čem to mluví?“ zeptala se Melissa Nicka. Zavrtěl hlavou a ukousl si další kus klobásy.

„Samozřejmě, že to popírá,“ posmívala se Alberta. „Co bys čekala od takového kriminálníka?“

„Dávejte si pozor, komu říkáte kriminálník,“ varovala Albertu Melissa. Oči se jí přitom zúžily.

Nick znal ten pohled – to byla jeho Lissa.

„Byl ve vězení,“ trvala Alberta tvrdohlavě na svém. „Shledali ho vinným a strávil nějakou dobu v kriminále. Vsadím se, že ti to neřekl, když omotával tvé prádlo kolem stínítka lampy!“

Nick se na Albertu podíval tak, že stará paní couvla. „Raději neříkejte nic, co by mohlo poškodit Melissinu pověst,“ zavrčel.

„Její pověst jste zruinoval vy. Tím, že jste přišel do knihovny a udělal, co jste udělal,“ namítla Alberta.

Melissa položila ruku na Nickovu napjatou paži. „Má pověst je v pořádku.“

„To je pravda,“ souhlasili lidé u stolu po Melissině levici.

„Tak o co jde, Alberto?“ naléhala Melisssa. „Zeptej se jeho,“ odfrkla Alberta a ukázala na Nicka.

„Nemám ponětí,“ řekl a pokrčil rameny.

„To jsem si mohla myslet, že muž jako vy bude lhát. Ale otisky nelžou. Šerif podle nich vyhledal váš záznam.“

„Co to říká?“ Devadesátiletý pan Obersdorf si nastavil naslouchadlo. „Nech mě mluvit, děvče,“ odbyl svou sedmdesátiletou dceru. „Něco dobrého mi tu chybí.“

„Později vám podáme písemnou zprávu,“ uštěpačně slíbila Melissa nejstaršímu obyvateli města Greely.

„Nic nevynechej,“ požádal ji pan Obersdorf. „Už začala knihovna objednávat Playboye?“

„Máme tu soukromý rozhovor, Silasi,“ pronesla Alberta upjatě. „Nech nás!“

„Co?“ zeptal se nedoslýchavý pan Obersdorf.

Melissa tlumeně zaklela, popadla Albertu a táhla ji ven. Když byly v bezpečné vzdálenosti od stanu, Melissa řekla: „Dávám vám poslední šanci.“

Alberta jí strčila do ruky kus papíru. „Je tam všechno. Přečti si to sama.“

Melissa prolétla text očima. Pak se na Albertu nedůvěřivě podívala. „Stojí tu, že se Nick zúčastnil demonstrace. Protestoval proti stržení nějaké historické budovy v Chicagu.“

Alberta přikývla. „Říkala jsem ti, že je to jeden z těch výtržníků.“

„Dozvěděla jsem se od vás jen to, že Nick je ještě chytřejší, než jsem si myslela.“

„Díky,“ řekl Nick, který se k nim právě připojil.

„Podporuji to, co Nick udělal. V Chicagu je už dost parkovišť. Mluví o tom, jak tě zavřeli, když si byl ještě na universitě,“ vysvětlila Melissa Nickovi. „Protestoval jsi tehdy proti stržení té budovy.“

„Skoro jsem na to zapomněl.“

„Instituce nezapomínají,“ připomněla mu Alberta.

„A kvůli tomu tvrdíte, že Nick je kriminálník?“ zeptala se Melissa nedůvěřivě.

„To stačí.“ Alberta Melisse papír vytrhla a zamávala jí jím před nosem. „Má záznam.“

„Jedno zatčení za rušení veřejného pořádku z něj nedělá kriminálníka. A co vaše teorie, že Nick je podvodník?“

„To se ještě neprokázalo, ale já se nevzdávám.“ Prohlásila Alberta.

„Co by vás přesvědčilo o tom, že jsem opravdu Nick Grant?“ vyzvídal Nick. „Víte, kdo vám tenkrát ukradl ze zadní verandy ta jablka, ze kterých jste chtěla upéct koláč na soutěž? Byli jsme to my, já a Lissa.“

Alberta se dívala z Melissy na Nicka. Očividně na ten incident nezapomněla, i když se to stalo už před dvaceti lety. Bylo to jediné léto, kdy Alberta nevyhrála soutěž o nejlepší koláč. Tenkrát z toho měla záchvat. Byla si jistá, že to byla sabotáž organizovaná jejími protivníky. „Tak to jste byli vy? Vy malí zlodějíčci…“

„Pozor!“ Nick varovně pohrozil prstem.

„Kdyby to nebyl Nick, jak by to mohl vědět?“ zeptala se Alberty Melissa.

,Jednoduše. Pravý Nick mu to řekl.“

„Vzdávám to,“ zamumlal Nick.

„Alberto! Pokud vám dělá radost představa, že Nick je někdo jiný, prosím. Ale jestli zjistím, že děláte potíže, roztrhám vaši průkazku do knihovny.“ Samozřejmě, že Melissa by nikdy nic takového neudělala. To ale Alberta nevěděla. „Je to jasné?“

Alberta rozzlobeně přikývla a odkráčela.

„Je mi to líto,“ řekla Melissa Nickovi.

Natáhl ruku a ukazováčkem jí přejel po zčervenalé tváři. „Myslel jsem, že já mám chránit tebe.“

„Starých zvyků se člověk těžko zbavuje,“ poznamenala s úsměvem.

„Vítěz jednou, vítěz vždycky, že?“

„Ano, něco takového.“

Jejich oči se setkaly. Pocit, který při tom měla, dobře znala. Ten pohled hovořil o dobách minulých a o časech, které přijdou, a sliboval mnoho.

Pak přišla Beatrice a ten okamžik byl pryč. „Je mi líto, že jsem vás před sestrou nevarovala,“ omlouvala se Beatrice lítostivě. „Neřekla mi, co chystá. A já jsem uviděla toho milého pana Kiliana a pustila jsem to z hlavy. Chtěla jsem na ni dávat pozor, opravdu.“

„Nedělejte si s tím starosti, Beatrice. Není to vaše chyba,“ uklidňovala ji Melissa.

„Udělala tu hroznou scénu?“

„No, vlastně ano. Docela se jí povedla,“ souhlasil Nick.

Beatrice se zasmála a pohladila Melissu po ruce. „Pamatuj si, co jsem řekla o těch lístcích. Pokud nedojdeš k závěru, že už nemáš v té záležitosti pochybnosti,“ dodala Beatrice významně.

„V jaké záležitosti?“ zeptal se Nick.

„To nic,“ odpověděla rychle Melissa. „Povídaly jsme si o… zahrádkaření.“

„Fajn,“ řekl Nick, ale neznělo to moc přesvědčeně.

„Vy dva! Potřebujeme pomoc. Chybí nám jeden pár pro závod o třech nohou,“ vykřikla téměř bez dechu paní Cantrellová.

„Chybí vám pár čeho?“ zareagovala Beatrice zmateně.

„Pár. Muž a žena.“ Objasnila jí paní Cantrellová. „Pojďte vy dva.“ Prakticky Melissu a Nicka odtáhla až k místu, kde probíhaly soutěže. „Tohle je poslední závod dnešního dne a poslední věc, za kterou jsem tu zodpovědná. Už nikdy nebudu pořádat žádné hry.“

„To říkáš každý rok,“ vykřikl někdo dobromyslně z davu.

„Tentokrát to myslím vážně.“ Zmatená paní Cantrellová si zastrčila tužku do svých šedivých vlasů. „Už jsem na to moc stará,“ zamumlala a vyměnila tužku za brýle. „Na co čekáte vy dva? Postavte se na své místo a připravte se. Ty znáš pravidla, Melisso. Tvá pravá noha je přivázaná k jeho levé nad kolenem a u kotníku. Pár, který první překročí cílovou čáru, zvítězil.“

Melissa vzala kus bílé látky, který jí někdo podal a sehnula se, aby připoutala svůj kotník k Nickovu. Neměl ponožky. Takže prsty přejížděla po jeho nahé kůži. Když vázala druhý uzel nad koleny, ruce se jí třásly… Nick měl na sobě ustřižené džíny. Tváře jí zčervenaly. Kousla se do spodního rtu, aby se lépe soustředila.

„Potřebuješ pomoc?“ zeptal se suše.

Zkusila to znovu. Tentokrát se jí to podařilo. Kůže od kotníku až po stehno ji pálila. Zhluboka se nadechla a vyhnula se Nickovu pohledu.

Teprve teď si uvědomila, že Wayne a Rosie závodí také. Na startu byl seřazen asi tucet párů. Melissu udivilo, že paní Cantrellová chtěla ještě někoho dalšího.

Jako by jí četla myšlenky, paní Cantrellová pronesla: „Kdyby soutěžilo třináct párů, přineslo by to smůlu.“ Pak ustoupila ze závodní dráhy. „Dobře. Připravit se ke startu, pozor, teď!“

Po těch problémech, které měla Melissa s přípravou, nečekala, že jim to spolu půjde. K jejímu překvapení se ale pohybovali v dokonalé souhře. Objímali se kolem pasu. Ostatní páry zakopávaly a padaly. Melissa jen mlhavě zaregistrovala, že minuli Waynea s Rosie. Zvítězili. Dav jásal.

Melissa objala Nicka oběma rukama. Oči jí zářily. „Dokázali jsme to!“

Nick ji držel v náručí a přál si, aby tento okamžik trval věčně. Přitom dobře věděl, jak je takové štěstí pomíjivé. Melissa se ke mně chová jen jako přítelkyně, připomněl si. Melissa se zatím sehnula a rozvázala pruh látky, který je spojoval. Vyhrál zápas, ale ne ji. Prozatím.

Paní Cantrellová jim předala modré stužky. Bylo na nich vytištěno „První místo“. Melissa si tu svou připíchla na kapsu a Nickovi ji připnula na červené tričko.

Nick přes její skloněnou hlavu uviděl Waynea, který je pozoroval s neskrývanou žárlivostí. Přestože tu byl s Rosie, nemohl z Melissy spustit oči. Ona si toho nevšimla, ale Nick ano. Připomněl si, že Melissa miluje jiného. Kromě toho, on by pro ni taky nebyl žádná výhra. Ani neví, jestli je schopen někoho opravdu milovat. Ne že by v tomto směru Wayneovi důvěřoval. Ale věřil Melissiným citům. A ona řekla, že miluje Waynea.

Vášeň, kterou spolu prožili, považoval Nick z Melissiny strany za čistě tělesnou záležitost. Věděl, že ho teď ženy považují za přitažlivého. Proto laky Melissa reagovala, když ji políbil. Neznamená to, že k němu skutečně něco cítí.

To ovšem nevysvětluje jeho city k Melisse. Chce ji a přeje si, aby byla šťastná. Ona ale touží po jiném. Bůh ví, že v téhle oblasti zvané láska má jen málo zkušeností. Jeho rodiče nevěděli, co s ním. Otec dokonce jednou řekl, že Nick snad ani není jeho syn, že jim museli dát v porodnici jiné dítě. Když bylo Nickovi osm, doufal, že otec má pravdu. Znamenalo by to totiž, že jeho rodiče někde žijí. A mají ho rádi.

Když mu bylo deset začal být praktičtější. Smířil se s osudem. Nebyl stvořen, aby miloval a byl milován. Naučil se to akceptovat.

A pak se ono osudné léto potkal s Lissou. Šlo mu na jedenáctý rok. Tehdy se to změnilo. Poznal, jaké to je, když se o člověka někdo stará. Bylo to něco, po čem hladově toužil.

To ale skončilo koncem srpna, když se všechno vrátilo do starých kolejí. Po letech se Nickův vzhled změnil, stal se centrem pozornosti. On k tomu ale zaujal cynický přístup. To jak vypadal, byla jen povrchní záležitost. Nebyla to skutečnost. Jako Lissa.

Lissa si zaslouží to nejlepší. Nick si nemyslel, že by se Wayne byť jen vzdáleně blížil tomu nejlepšímu. Ale může ji udělat šťastnou, protože ona ho miluje. Nick bude muset skrýt své city a udělat to, co je pro Melissu nejlepší. I kdyby to znamenalo, že se jí musí vzdát. Ta představa se mu vůbec nelíbila. Wayne byl zvyklý vítězit. Nick se zase vždycky tiše staral o své. Sám.

Dnes jsi vyhrál, připomněl Nick sám sobě. A Melissa je s tebou, ne s Waynem.

Jen proto, že Wayne je zadaný. Prozatím. Nick věděl, že Wayne lituje. Lituje, že Melissu opustil. Neopustil, zatraceně, odkopnul ji. Nezaslouží si další šanci!

Nick věří jen jí, ničemu jinému. Alespoň jí ukázal, že může být sama sebou. Její dnešní chování to dokazovalo.

Melissa si všimla smutku v jeho záhadných zelených očích. „Děje se něco?“ zeptala se. „Nebavíš se? Vím, že tohle není způsob, jakým obvykle trávíš prázdniny.“

„Obvykle o prázdninách pracuju.“

„Vím. Ale ani si nedokážu představit, jak vypadáš v obleku,“ přiznala Melissa s úsměvem.

„Není to zrovna moje oblíbené oblečení,“ připustil Nick.

„Určitě v tom vypadáš dobře.“

„Myslíš? Snažíš se mě přimět, abych si večer kvůli tanci vzal oblek?“

„Dobré nebe, ne. To nebude nic formálního. To mi připomíná, že jsem tě chtěla o něco požádat. Co kdybychom se setkali v parku? Musím s Patty všechno přichystat.“

„Žádný problém. Nepotřebujete pomoc?“

„Ta je vždycky vítaná. Tak se zastav, až budeš připravený.“

Problém byl v tom, že Nick připravený byl. Připravený vzít Melissu do náručí, líbat ji a milovat se s ní. Nebyl ale připravený udělat to na úkor jejího štěstí.

Melissa už byla hotová se svými povinnostmi. Vtom ho uviděla, jak se prodírá davem. Znovu ji překvapil způsob, jakým se pohyboval. Rychle, bez váhání, soustředěný na svůj cíl. Na jednu ženu, na ni. Nemohla od něj odtrhnout oči.

Pak ji uviděl. Ačkoliv byli od sebe vzdáleni několik metrů, cítila na sobě jeho pohled, jako by stál vedle ní. Nick se blížil a dav blednul někde v pozadí. Vzal ji za ruku a táhl ji za sebou. Šla ochotně, stále v zajetí kouzla jeho příchodu. Došli k velké vrbě a zmizeli za zeleným závěsem listí. Skrz tenký materiál ginghamových šatů cítila Melissa na zádech tvrdou kůru stromu. Nick se jednou rukou opřel o kmen nad její hlavou. Naklonil se blíž a prsty jí přejel po pleti. Větve vrby povlávající ve větru hladily trávu stejně lehce jako on ji.

„Jsi krásná,“ řekl měkce. Hlas měl stejně okouzlující jako chůzi.

„Ty taky vypadáš dobře,“ odpověděla stydlivě. Rukama mu přejela po bílé košili. Toužila se ho dotknout. Věděla ale, že by to neměla dělat.

Nick si uvědomoval, že by ji neměl pokoušet. Neměl by pokoušet ani sebe. Ale nemohl si pomoct.

Jeho oči byly zelené jako listy vrby a tajemné jako lidstvo samo. Melissa v nich viděla touhu. Po hledem sjela k bílé košili. Byla to ta, kterou měla tehdy v jeho chatě na sobě? Ne, Nick má pravdě podobně několik takových košil. Nemá důvod domnívat se, že je to právě ona. Přesto si to myslela.

„Melisso, jsi tam? Starosta tě hledá.“ Hlas paní Cantrellové narušil jejich idylku.

„Měli bychom jít,“ řekla Melissa lítostivě.

Nick přikývl. Melissa spustila ruce podél těla Vlasy jí sklouzly do tváře. Nick jemně sebral hedvábné prameny a zastrčil jí je za ucho.

Vešli do budovy. Bylo tu už plno. „Ach, tady jsi,“ řekla paní Cantrellová s úlevou. „Starosta se po tobě sháněl.“

O sekundu později byl radní u nich. „Dnes jsme vybrali na fond pro knihovnu téměř tisíc dolarů, oznámil triumfálně.

„To je skvělé!“ zajásala Melissa.

„To stojí za oslavu,“ řekl starosta a podal Melisse papírový kelímek s punčem. Když uviděl po jejím boku Nicka, natáhl se na stolek za ním ještě pro jeden.

„Díky,“ řekl Nick.

„Jmenuju se Tom Trout,“ představil se starosta žoviálně.

„Nick Grant.“

„Vítejte v Greely, Nicku.“ Starosta mu srdečně potřásl rukou. „Jste tu poprvé?“

„Ne, jako dítě jsem tu byl jednou na návštěvě.“

„Vsadím se, že se to tu moc nezměnilo, co?“

„Něco ano,“ poznamenal Nick s očima upřenýma na Melissu. „Něco se zlepšilo.“

„To rádi slyšíme,“ řekl starosta. „Dovolte mi pronést přípitek. Napřed na příspěvek pro knihovnu

Melissa zvedla svůj kelímek.

Starosta usrkl a pronesl druhý přípitek: „Na uvítanou nejnovějšího návštěvníka města Greely. Doufejme, že tu najde spoustu věcí, které ho zaujmou.“

„O tom nepochybuju,“ ujistil ho Nick.

„A teď Nicku a Melisso, připojíte se k nám a zatancujete si čtverylku?“

„Ne, pane. Netančím,“ řekl Nick.

„Nemyslím,“ zašeptala Melissa s úsměvem. Vzpomněla si na jeho ladné pohyby tehdy v chatě.

„Netančím čtverylku,“ upřesnil Nick.

„No, Melisso,“ řekl starosta, „myslím, že je to na nás.“

„Ale já… to neumím.“

„Ale umíte,“ odporoval jí starosta srdečně. „První tanec je speciálně pro začátečníky. Je povinností nás starších tančit s mladými a naučit je kroky.“ Ještě to ani nedopověděl a už vlekl Melissu na parket, kde se připravovaly další páry.

Melissa tančila čtverylku mnohokrát. Nebyla to zrovna její oblíbená zábava. Vrhla Nickovým směrem zoufalý pohled. Ale viděla jen, jak se k němu rychlostí blesku žene Peggy Sue. Za okamžik už Peggy Sue mrkala na Nicka umělými řasami, zatímco Melissa předstírala, že poslouchá starostovy instrukce ohledně tanečních kroků.

Hudba začala hrát. Melissa se nemohla soustředit, protože jak její oči, tak myšlenky se soustředily na Nicka.

Nikdo nemůže tvrdit, že Peggy Sue je pomalá, pomyslela si Melissa rozzlobeně. Ta ženská se na něj pověsila.

Ale Nick je její, ne Peggy Sue! Ta myšlenka jí bleskla hlavou. V tom okamžiku narazila do starosty.

„Musíte dávat pozor, děvče.“

Naštěstí byla část pro začátečníky krátká. Melissa se omluvila těm, do kterých narážela a spěchala za Nickem. Beze slov, jen s nataženou rukou, ho vyzvala k tanci. Nick její nevyslovené pozvání přijal a nechal tam Peggy Sue stát pořádně namíchnutou.

Vešli na parket. Melissa si dobře pamatovala, jak spolu tančili naposled před krbem. Jako kdyby byli jediní lidé na zemi. Svým způsobem se tak Melissa cítila i teď, když byli obklopeni davem.

Kapela začala hrát písničku Paula Anky z padesátých let „Dej mi ruku na rameno“. Melissa to udělala. Nick nebyl tak vysoký, že by musela stát na špičkách. Ale ani tak malý, aby si hleděli do očí. Když stála před ním, jeho rty byly na úrovni jejího čela. Nickův dech jí zdvíhal ofinu. A když se naklonila tak, jak to udělala právě teď, hlava jí spočinula na jeho rameni.

Tančili. Melissa zavřela oči a nechala se unášet nádherou toho okamžiku. Všechny myšlenky na Waynea byly pryč. A zůstalo to tak po další tři pomalé písně.

Kapela si dala přestávku. Nick šel pro punč. V příštím okamžiku stála vedle Melissy Rosie. Navenek se usmívala, ale tón jejího hlasu byl všechno možné jen ne přátelský.

„To ti nevyjde,“ informovala Melissu vztekle. „Vím o co ti jde. Chceš Waynea zpátky. Myslíš si, že na tebe bude žárlit. To ti nevyjde,“ vykřikla zoufale. „Teď je můj! Nedostaneš ho!“

Melissa nevěděla, co na to odpovědět. Neřekla tedy nic. To, jak se zdálo, Rosie ještě víc rozčílilo.

„Myslíš si, že si chytrá, co? Přitáhla si sem toho chlapa a předhazuješ ho Wayneovi. Přitom se o tebe léta nikdo nezajímal!“

„Asi jsem vybíravější než ty, Rosie,“ odvětila Melissa. „Nechci se tu s tebou hádat. Omluv mě.“ Melissa odešla s hlavou vztyčenou.

Nick stál ve frontě na punč. „Někdo tam venku chce s vámi mluvit,“ řekl mu nějaký cizí muž.

Nick hledal Melissu v davu, ale neviděl ji. Určitě na něj čeká ona. Začal se prodírat mezi lidmi k východu.

Venku bylo horko a vlhko. Pod velkým dubem stála nějaká skupinka. Nick tam zamířil, aby se porozhlédl po Melisse.

Už byl blízko, když zaslechl, jak někdo ze skupinky vykřikl jeho jméno. „Nicku Grante, takového, jako jsi ty, tady nepotřebujeme!“

O sekundu později na Nicka někdo chrstnul punč.

Melissa se konečně protlačila ven. Po konfrontaci s Rosie chtěla být chvíli sama. Horký vzduch venku ji uhodil do tváře. První, co viděla byl Nick. Právě se vyhnul letícímu punči. V příštím okamžiku se ho někdo pokusil uhodit.

Zdálo se, že skupinka opilých mužů útočníka povzbuzuje. Melissa už už chtěla běžet Nickovi na pomoc, když uviděla, že udělal nějaký rychlý pohyb. O sekundu později byl muž, který ho napadl, na zemi. Jeho opilí přátelé se rozptýlili jako semínka trávy ve větru.

„Co se tu děje?“ uslyšela Melissa hlas šerifa Edelmana.

To už tam zůstal jen Nick, útočník a další muž, který stál k Melisse zády.

„Na něco jsem se vás ptal, chlapče,“ řekl šerif Nickovi. „Takové chování tady nevidíme rádi.“

Melissa stála jako přimražená, neschopná pochopit násilí, jehož byla právě svědkem. Proč by někdo chtěl Nickovi ublížit?

„Bylo mi řečeno, že tady venku chce někdo se mnou mluvit,“ začal Nick.

„Takže jste přišel sem a začal se prát.“

„Ne,“ řekl Nick klidně. „Ten muž na mě napřed vychrstnul punč. Já jsem se jen bránil.“

Šerif se otočil k útočníkovi, který seděl na zemi a prohlížel si svá zranění. „Bylo to tak, Johnny?“

„Zatraceně ne,“ popřel Johnny. „Mluvil jsem s kámoši, když ke mně přišel tenhle chlápek.“

„Proč bych vás měl napadat? Ani vás neznám?“ zeptal se Nick rozumně.

Ale Melissa ho znala. Johnny Givens byl známý výtržník. A byl to taky poslední úlovek Peggy Sue. Vybírala si je stále mladší a divočejší.

Johnny místo odpovědi zasténal. Předstíral, že jeho zranění je vážné.

„Myslím, že bychom měli tenhle rozhovor dokončit dole na stanici. Pojďte se mnou. Oba dva,“ poručil šerif.

„Počkejte okamžik. Wayne viděl, co se stalo,“ řekl Nick odměřeně.

„Tak co, Wayne?“ zeptal se šerif.

„Neviděl jsem, co se stalo,“ odpověděl Wayne s náznakem uspokojením. „Nemůžu říct, co se tu dělo.“

„Ale já ano!“ oznámila jim Melissa. „A smrdí to!“ Ta poznámka byla určena Wayneovi, který zbledl, když ji uviděl. Otočila se k šerifovi a vysvětlila mu: „Stála jsem u budovy a viděla jsem všechno. Johnny první na Nicka chrstnul punč.“

„Jak to víte?“ vyzvídal šerif.

„Viděla jsem ho.“

Šerif se zamračil a pokračoval ve výslechu. „Jak dlouho jste už byla venku, když jste to uviděla?“ „Právě jsem vyšla.“

„To jste nemusela vidět, jak Nick napadl Johnnyho. Jak si můžete být jistá tím, co se stalo?“

„Protože znám Nicka. A vy znáte Johnnyho.“

Šerif se obrátil k Wayneovi, jako by ho žádal o radu. Melissa věděla, jak velký je šerif fotbalový fanoušek a jak moc si Waynea váží. Dost na to, aby byl ochoten mu uvěřit cokoli.

Melissin hněv se obrátil proti jejímu bývalému snoubenci. „Nemůžu uvěřit, že ses pokusil o něco takového! Nemohl ses smířit s tím, že jsme tě s Nickem porazili v tom závodě? Nebo mi chceš dětinsky oplatit, že jsem tě dnes shodila do vody?“

„Nejsem to já, kdo se tu chová dětinsky,“ namítl Wayne rozhněvaně. „To ty se tady předvádíš s tímhle chlápkem.“

„Zorganizoval jsi to, abys dostal Nicka do potíží.“

„Nic takového jsem neudělal,“ protestoval Wayne.

„Praštil jsem ho kvůli sobě,“ potvrdil Johnny. „Nikdo mi nemusí říkat, co mám dělat. Wayne mi jen řekl, že tenhle Nick Grant nadbíhá Peggy Sue. Věděl jsem, co musím udělat.“

„Tady to máte. Přiznání,“ obrátila se Melissa k šerifovi.

„Od opilého muže,“ namítl šerif.

„A známého výtržníka,“ vrátila mu to Melissa.

Šerif byl chvíli zticha. Uvažoval. Pak se jeho pohled vrátil k Wayneovi. Rozhodl se. Pomalu postavil Johnnyho na nohy. „Vezmu tě s sebou na stanici, jen abych se ujistil, že vystřízlivíš.“ Otočil se k Nickovi a neochotně se zeptal. „Přejete si vznést obvinění?“

Nick zavrtěl hlavou. „Vím, proč k tomu došlo.“ Řekl to sice tiše, ale znělo to nebezpečně. Díval se upřeně na Waynea.

„A já to vím taky,“ přidala se Melissa.

Wayne zrudl, Melissa nevěděla jestli vztekem nebo pocitem viny. Pak odešel.

„Jsi opravdu v pořádku?“ zeptala se Melissa už po několikáté od okamžiku, kdy dorazili k jezeru. Chtěli se odsud dívat na ohňostroj.

„Jsem v pořádku,“ ujistil ji Nick. „A přestaň se vrtět, rozhoupáváš člun.“

„Výtržníci to dělají často.“ Byli tu ve stejném člunu, který měli tenkrát za bouřky. Dnes ale byla obloha jasná.

„Neřekl jsem, že jsi výtržník,“ opravil ji Nick. „Řekl jsem jen, že jsi v ráži. To není tak úplně totéž,“ usmál se.

Melissa se natáhla, aby se dotkla jeho tváře. „Jsem ráda, že tě nezranil. Mrzí mě, že se to stalo.“

„Mně to líto není,“ odvětil Nick měkce. Přitiskl si její ruku k tváři a pak ji políbil. Jak jí má říct, že stojí zato nechat se desetkrát polít punčem, když se na něj pak takhle podívá?

„Kde jsi se naučil to… to, čím ses bránil?“

„Jmenuje se to Tai Chi Chuan. Je to taoistické bojové umění.“

„Nikdy jsem o tom neslyšela.“

„Základní myšlenka je vyčerpat protivníka tím, že mu jeho energii pošleš zpět, nebo ho vyvedeš z rovnováhy.“

Melissa věděla z vlastní zkušenosti, že na vyvádění z rovnováhy je Nick expert.

Začal ohňostroj. Nick natočil člun tak, že by Melissa dostala do krku křeč, pokud by se neuvelebila na dně loďky. Nebylo tam moc místa. Takže si musela sednout mezi Nickovy rozevřené nohy a opřít se o jeho hruď. Nick ji objal rukama kolem pasu a bradu si opřel o její hlavu.

Leželi tak blízko sebe. Melissa cítila, jak přitažlivost mezi nimi roste s každým jejím nadechnutím. Stejně jako ohňostroj, její vztah s Nickem začal malými explozemi a postupně nabíral tempo do úžasného finále. Ohňostroj se blížil ke konci a Melissa si uvědomila, že nadešel čas pro jejich skvělé finále.

Nick uklidil člun a pozval Melissu na drink. Přijala a místo toho, aby počkala na verandě, vešla dovnitř s ním. Ten večer bylo na oheň příliš horko. Ale jen na oheň v krbu, řekla si Melissa tiše s úsměvem.

Po podlaze se ještě stále povalovaly polštářky. Tentokrát ale Melissa věděla, co chce, co ji udělá šťastnou.

Nick se díval do mrazáku. „Mám tu dvě limonády.“ Zvedl plechovky, aby si je Melissa mohla prohlédnout. „Co tomu říkáš?“

Pomalu rozepnula první tři knoflíčky na svých šatech. A pak teprve řekla: „Myslím, že je čas dokončit, co jsme začali.“

DEVÁTÁ KAPITOLA

Nick se v poslední minutě pokusil zachránit plechovky před pádem na podlahu. „Co to děláš?“ zeptal se ohromeně.

„Co myslíš?“ řekla Melissa a rozepla si další dva knoflíky.

„Počkej!“ vykřikl Nick a přispěchal, aby přikryl její ruku svou.

Pochopila ho špatně? Copak ji nakonec nechce? Tváře jí zahořely hanbou, když Nick náhle ucukl rukou jako opařený.

„Tohle nemusíš dělat, Melisso.“

Jeho hlas zněl cize. To je asi studem, pomyslela si Melissa. Málem se zalykala slzami.

„Je mi to líto,“ zamumlala. Sklonila hlavu a vlasy jí zaclonily tvář. Snažila se šaty zase rychle zapnout. „Asi jsem to špatně pochopila…“ Hrdlo měla stažené a potlačovala vzlyky. Musí se odsud dostat. A rychle. Vyskočila na nohy, ale Nick ji chytil za ruku.

„Ne, že bych to nechtěl,“ ujistil ji chraplavě. Jeho prsty klouzaly po Melissině tváři, jako by byly neodolatelně přitahovány nějakou magickou silou.

„Tak proč ne?“

„Jsi zklamaná z rozpadlého zasnoubení.“ „Patty tvrdí, že bych to měla nazývat přehodnocováním našeho vztahu.“ Melissa se nejistě usmála a trochu popotáhla.

Nick setřel slzu, která jí stékala po tváři. „Nejsi na to připravená.“

„Nejsem? Zkus, jak mi tluče srdce.“ Vzala jeho pravou ruku a položila si ji na ňadro. Prsty mu tiskla zápěstí. Cítila jeho rychle pulsující krev.

„Neuvažuješ jasně,“ řekl Nick. Znělo to skoro zoufale.

Melisse se vrátila sebedůvěra. Znala ten výraz v jeho očích. Byl to pohled muže, který se snaží udělat správnou věc, i když touží po pravém opaku.

Melissa si olízla rty. „Uvažuju naprosto jasně,“ trvala na svém.

Nick fascinovaně hleděl na její ústa. „A co Wayne?“ zeptal se chraplavě.

„To skončilo.“

„Jak si tím můžeš být tak jistá?“

„Takto…“ Naklonila se a políbila ho. Bylo to vůbec poprvé, kdy se chopila iniciativy. Proklínala se za to, že to neudělala už dřív. Nick je muž natolik sebevědomý, že jí vyjde vstříc. Chce ji proto, jaká je. Tak divoká, jak chce, tak svobodná, jak si přeje.

Ten polibek odrážel její city a říkal to, co ona nedokázala vyslovit. Odpověděl jí stejně, celým srdcem a bez zábran. Nebyla žádná předehra, žádné koketování. Jen naléhavá touha. Jeho ústa se dravě skláněla nad jejími.

Oheň ji sežehnul mořem plamenů, když Nick ponořil svůj jazyk do teplé hlubiny jejích úst. Melissa mu ovinula ruce kolem krku a přitiskla ho k sobě. Kolena se jí podlamovala. Ohňostroj nad jezerem byl ničím ve srovnání s tím, co se dělo s ní. A to všechno jen z polibku.

Nick jí položil dlaň na ňadro a její vzrušení se ještě zintenzívnilo. Jeho ruce ji sváděly. Palcem jí třel bradavku. Melissu překvapilo, že může pocítit takovou rozkoš, když jsou mezi nimi ještě dvě vrstvy látky. Toužila po tom, aby ty bariéry zmizely, a ona se ho mohla dotýkat.

O sekundu později sjela Nickova pravá ruka Melisse za ucho a pak dolů po krku. Vzal ji za bradu, aby změnil úhel jejich polibku. Pak obrátil svou pozornost k jejímu výstřihu a rychle rozepnul zbývající knoflíčky. Melissa měla podprsenku ze zapínáním vpředu. Nick s ním chvíli zápolil. Mumlal přitom stížnosti na komplikovanost dámského prádla. Melissa se ho jen nerada přestala dotýkat a pomohla mu. Jejich prsty se teď stejně jako jazyky proplétaly.

Nick přerušil jejich polibek jen proto, aby mohl zabořit své rty do údolíčka mezi jejími ňadry. Melissa mu zajela prsty do vlasů a zalapala po dechu rozkoší, když jí začal přejíždět jazykem po holé kůži.

Pak ji vzal do náručí a odnesl do ložnice. Opatrně ji položil na postel a znovu se zeptal. „Jsi si jistá?“

„Ano,“ zamumlala.

Potom už nepromluvili. Slova ustoupila jiným prostředkům komunikace, bezvěkým jako sám čas. Nick, místo aby jí šaty přetáhl přes hlavu, rozepnul každý knoflíček až k okraji. Pak je rozhrnul, jako by otevíral ten nejcennější poklad. Melissa protestovala. Ruce měla uvězněné a nemohla se ho dotýkat.

Nick zamumlal něco o trpělivosti a začal mapovat každý kousek její krémové pleti svými rty. Měnil techniku. Letmo se jí dotýkal od krku až k pupku a níž.

Melissa se chvěla očekáváním. Měla pocit, že každou chvíli shoří. Nick zvedl hlavu a podíval se na ni. Ach bože, co dokázal slibovat těma očima! Plápolal v nich zelený oheň a sálalo z nich teplo stejně jako z jeho těla. Nickovy obratné ruce zatím vyplňovaly jeho sliby. Sunuly se jí pomalu po nohách. Napřed ji hladil pod kolenem a pak vláčnými krouživými pohyby po vnitřní straně stehna. Pomalu ale jistě se blížil k té části jejího těla, která toužila po dotyku.

Z každého centimetru jeho těla vyzařovala vášeň. Naklonil se a políbil ji. Zatímco se Nickův jazyk nořil do hloubky jejích úst, jeho prsty se prodraly pod Melissiny kalhotky. Chvíli ji tam hladily a pak se zabořily do vlhkého tepla. Pohyby jeho jazyka přesně kopírovaly pohyby jeho prstu. Oba se sunuly dovnitř a zase ven, kroutily se.

Melissa sevřela v rukou povlečení. Euforie se v ní hromadila. A zvětšovala se s každým pohybem jeho ruky. Rostla a rostla, až se náhle změnila v přesně ohraničené vlny extáze.

Zvedl hlavu a díval se na ni. Oči mu ztmavly. Melissa dosáhla vyvrcholení a chvěla se. Výraz její tváře ho vzrušil víc, než považoval za možné. Věděl, že bude muset zpomalit, nebo vybuchne.

Melissa o tom měla ale jiné představy. Obtočila mu nohy kolem pasu a převalila se. Takže teď seděla na něm a rukama se mu opírala o ramena. Rychle se zbavila zbytku šatů. Oknem pronikalo do ložnice měsíční světlo. Pomalu mu rozepínala košili a každou chvíli se trošku posunula. To tření vzrušovalo nejen ji, ale i jeho. Cítil, jak se jeho pulsující penis napíná proti džínám. Když byla košile rozepnutá, rozhrnula ji a uvěznila tak jeho ruce. Naklonila se a začala ho olizovat od krku až k pupku. Nick se proti ní instinktivně vzpínal. Zamumlala něco o trpělivosti a soustředila svou pozornost k jeho zduřeným džínám. Začala ho třít rukama. Pak se naklonila, vzala zip do zubů a pomaloučku ho rozepla.

Nick ji odsunul, aby se mohl svléknout. Pak jí jednou rukou sundal kalhotky a druhou zašmátral v zásuvce nočního stolku. Vytáhl odtud plastikový balíček a strčil ho Melisse do ruky. „Začalas to, tak to dokonči,“ zamumlal.

Melissa vybuchla smíchy.

Nebyla to zrovna reakce, kterou čekal. Podíval se a pochopil, proč se směje. Podal jí totiž balíček aspirinu. „Tak vidíš, co se mnou děláš.“

„Ráda se dívám na to, co ti dělám,“ ujistila ho s drzým úsměvem. Natáhla se a vzala mu ho do ruky.

Temně zamumlal a sáhl do zásuvky znovu. Tentokrát vytáhl kondom, který hledal, a třesoucími se prsty jí ho vtiskl do dlaně. Nasadila mu ho a on pak do ní jedním prudkým pohybem vnikl.

Políbil ji a Melissa se k němu přitiskla. Cítila, jak se v ní hýbe. Každý jeho pohyb rozdmýchával plameny jejího vyvrcholení a zažehoval oheň.

Když to ucítila znovu, zadržela dech. Rostoucí, pulsující rozkoš vybuchla v návalu extáze. Vykřikla jeho jméno a přitiskla se k němu. Byl pro ni jediným pevným bodem ve světě, který se divoce otáčel. Vlny rozkoše ji zalévaly jedna za druhou.

O chvíli později i Nick ztuhnul, dosáhl vyvrcholení a zhroutil se jí do náruče.

Stále ještě leželi na posteli s nohama propletenýma v spokojeném odevzdání. „Něco tady projevuje známky života,“ poznamenala Melissa a přejela mu lýtkem po noze. Ležela mu na hrudi a cítila tlukot jeho srdce.

„Kolik máme ještě v té zásuvce… aspirinů?“ zeptala se s předstíranou nevinností.

„Plnou krabici,“ odpověděl a ukázal jí je.

Hlavou jí bleskla myšlenka. „Nekoupil si je tady v drogérii, že ne?“

„Ne, nekoupil.“ řekl poslušně. „Vsadil bych se, že je tady ani neprodávají.“

„Prodávají tam všechno od aspirinů až po zipy.“

„Zipy, hmm? To mi připomíná…“

Leželi teď na boku proti sobě. Nick jí zajel rukou pod koleno a zahákl jí nohu o sebe. Třel si nos o její a smál se pohledu jejích doširoka otevřených očí. Bylo v nich očekávání. Jistá část jeho anatomie se rovněž třela proti ní.

„Zdá se, že je čas na další… aspirin.“ Poznamenal rošťácky a vzal si ji znovu.

Nick se vzbudil druhý den ráno. Oknem se do pokoje nesla vůně zimolezu. Dnes voněl obzvlášť sladce. Nebyl to zimolez, ale Melissiny hedvábné vlasy. Nick měl do nich zabořenou tvář, když usínal. Melissa spala stočená vedle něho. Nick se do ní zamiloval už před časem. Nevzpomínal si, kdy přesně se to stalo. Když se poprvé políbili, aby zmátli sestry Beasleyovy? Nebo to bylo v okamžiku, kdy o něj rozmázla len borůvkový koláč? Nevěděl.

Věděl jen to, že ji miluje. Nikdy předtím nic takového necítil. Miluje na ní úplně všechno, její odvahu tváří v tvář protivenství, humor, sladce vonící vlasy, úsměv, loajalitu.

Úsměv mu zmizel z tváře. Miluje ji, ale pořád neví, co cítí ona k němu. Šla s ním do postele, ale neřekla, že ho miluje. Přiznala jen, že vztah s Waynem je pryč. Věděl, že se Melissa stále ještě ve svých citech moc nevyzná.

Nick si uvědomoval, že v minulosti k němu ženy přitahoval jeho vzhled. A odpuzovala je jeho ne schopnost milovat a samotářské způsoby. Vždycky byl samotář, kromě časů s Melissou. Proč mu trvalo tak dlouho než to pochopil? Co by se stalo, kdyby se nevrátil do Greely a nepotkal ji tu?

Nechtěl ani pomyslet, jaký by byl život bez ní. Temnota bez slunečního svitu. Něžně jí odsunul ofinu z očí. Chce se s ní oženit. Chce s ní strávit zbytek života, zestárnout s ní.

Ale po čem touží Melissa? Aby jí pomohl zapomenout na Waynea?

Nick hleděl Melisse do tváře, jako by se snažil dohlédnout na samé dno její duše. Určitě ho miluje. Jen o tom ještě neví. On jí to ale ukáže. Přesvědčí ji, že je pro ni ten pravý. „Připrav se, Melisso Carlsonová,“ zašeptal rozhodně. „Přivábím tě.“

„Soustřeď se na práci,“ nařídila Melissa sama sobě. Snažila se spočítat na kalkulačce výměnu knih za minulý měsíc. Pokaždé jí vyšel jiný součet.

Musela neustále myslet na Nicka a na tu úžasnou noc, kterou spolu včera prožili. Zmáčkla ten správný knoflík a znovu se koncentrovala na čísla. Knihovna měla brzy dostat počítače, ale to říkali každý rok. A každý rok na to nezbyly peníze. Takže to pořád dělala po stáru.

Nick byl v určitém směru staromódní, ale v jiném zase strašně moderní. Znovu se zasnila. Jsou tu ještě nějaké věci, kterými si není jistá. Ale milování s Nickem mezi ně nepatří. Když se ráno vzbudila, ničeho nelitovala. Dostat se domů, aniž by ji někdo viděl, bylo trochu obtížné. Ale podařilo se to. Vždyť taky sotva svítalo.

Na její naléhání s ní Nick šel jen polovinu cesty. Melissa nechtěla, aby ji někdo zahlédl v šatech, které měla na sobě včera. Ona a Nick musí být diskrétní. I když včera v noci na jejich chování nic diskrétního nebylo. Byla divoká a svobodná. Nikdy se jí ani nesnilo o tom, že by něco takového dělala s Waynem.

Pro to prostě nebylo srovnání. Neměla ani představu, co postrádá, dokud jí to Nick minulou noc neukázal. Vždycky si myslela, že fyzická stránka vztahu se trochu přeceňuje.

Podívala se na kalkulačku. Vyšlo jí, že minulý měsíc půjčila přes milión knih. Úžasné! Knihovna totiž má dohromady jen asi něco přes dvacet tisíc svazků! Zaklela a začala znovu.

Tentokrát to měla správně. Když měla papírování hotové, pustila se do tvořivější práce. Sundala z nástěnky u dveří červenomodrobílou výzdobu Dne nezávislosti a vyměnila ji za informace o nových knihách.

Práci stihla dokončit včas, ještě před obědem. Měla schůzku s Patty. Chtěl s ní sice pojíst Nick, ale Melissa si potřebovala promluvit se svou nejlepší přítelkyní o tom, jak „přehodnocuje svůj vztah“.

Dala na dveře cedulku Zavřeno. V nejbližší restauraci si koupily hamburgery a hranolky a zamířily k soukromí Melissina domu. Melissa nechtěla, aby někdo zaslechl, co si povídají „mezi námi děvčaty“.

„No tak, chtěla jsi mi něco říct,“ řekla Patty v okamžiku, kdy vešli do domu. „Co se děje?“

„Udělala jsem to. Včera v noci. S Nickem.“

Patty vykřikla. „Prostě nemůžu uvěřit, že jsem to jen tak řekla!“ dodala Melissa.

„Od toho máš přece přátele,“ uklidnila ji Patty s úsměvem a začala jíst hranolky. „Abys jim všechno řekla. Tak pokračuj. Pověz mi všechny ty rozkošné detaily.“

Melissa se na ni podívala. Patty nadzvedla obočí a o chvíli později se obě zhroutily v záchvatu smíchu jako v době, když byly ještě mladé holky. Pattyina matka je často našla, jak se válí po podlaze a smějí se něčemu, čemu rozumějí jen ony. Vždycky jen potřásla hlavou a šla pryč.

Jednou rukou si Melissa svírala břišní svaly stažené křečí a druhou si otírala slzy smíchu. „To je legrační,“ vypravila ze sebe. „Ani nevím, čemu se smějeme. Ty ano?“

Patty zavrtěla hlavou, snažila se tvářit se normálně. Melissu tím ale jen rozesmála.

Trvalo ještě další minutu nebo dvě, než se uklidnily. „Ráda jsem se znovu zase takhle zasmála,“ poznamenala Patty nostalgicky.

Melissa přikývla. „Já taky.“

„Už je to dlouho.“

Melissa znovu přikývla.

„Ten tvůj Nick se mi líbí,“ řekla Patty.

„Mně taky,“ zamumlala Melissa.

„Řekla bych, že se ti víc než líbí, Melisso,“ suše poznamenala Patty.

„Není to můj Nick,“ opravila ji Melissa se zpožděním.

„Proč ne?“

„Nejsem si jistá, kam vlastně můj vztah s Nickem směřuje.“

„A kam chceš, aby směřoval?“

„Nevím. Je to příliš brzy po Wayneovi.“

„Tak co tě přimělo, aby si s tím pohnula? Ani ses nestihla zařídit podle Beatriciny rady,“ dodala Patty škádlivě.

„Včera se to nestalo jen tak zničehonic. Vedlo k tomu víc věcí. Některé byly rozhodující. Hlavně asi to, že jsem uviděla Waynea v jiném světle.“ „Myslíš s Rosie?“

„Ne, vůbec ne. To mi nevadilo. Abych řekla pravdu, nevěnovala jsem jim moc pozornosti. Myslela jsem tím ten incident s Waynem a s šerifem.“

„Počkej! O tom nic nevím.“

„Opilý Johnny Givens se včera na Wayneův podnět pokusil Nicka zmlátit.“ Když viděla Pattyin šokovaný a zmatený pohled, dodala: „Johnny se schází s Peggy Sue a Wayne mu naznačil, že Nick jí nadbíhá. To samozřejmě nebyla pravda. Vlastně to bylo naopak. Peggy Sue ho uháněla!“

„Johnny se ze žárlivosti začal s Nickem prát,“ uhádla Patty.

Melissa přikývla. „Viděla jsem, co se stalo. Viděl to i Wayne. Ale když se tam náhodou objevil šerif, popřel to. Johnny tvrdil, že Nick si začal. Šerif Edelman se právě chystal vzít oba, Nicka i Johnnyho, s sebou na stanici, když jsem se do toho vložila. Wayne se prostě snažil dostat Nicka do potíží.“

„To proto, že Wayne na Nicka žárlil. Víš, že Wayne nesnáší prohry,“ zdůraznila Patty. „Slyšela jsem ho, jak někomu říká, že nechal tebe a Nicka ten závod včera vyhrát.“

Jejich konverzace byla přerušena příchodem Magie. Magie až dosud ležela nahoře na Melissině posteli. Když ucítila vůni hamburgerů, přihnala se do obývacího pokoje.

„Někde jsem četla, že kočka domácí může běžet rychlostí až třicet mil za hodinu.“ poznamenala Patty s úsměvem. „Nevím jestli to je pravda, nebo ne.“

„Nepřekvapilo by mě to.“

Melissa utrhla kousek ze svého hamburgeru, dala ho na papírový sáček, který pak postavila na zem. Kočka to rychle zhltla a podívala se nahoru. Z výrazu její tváře bylo naprosto jasné, co si myslí: O.K.To byl dobrý předkrm. Kde je hlavní chod?

Melissa jí dala ještě pár kousků a plátek naložené okurky.

„Má ráda nakládanou zeleninu,“ vysvětlila Melissa.

Jídlo bylo za okamžik pryč.

„Možná by jí taky chutnala houska od hamburgeru. Voní jako maso. Špatně vidí a nepozná rozdíl.“ Navrhla Patty.

„Ale ano, pozná. Podívej.“

Magie nad houskou ohrnula nos. Podívala se na ně s výrazem – Myslíte si, že jsem úplně blbá? Pak odkráčela kousek dál a tam se začala olizovat.

„Udělalas dobře,“ řekla Patty Magie. Kočka jen na chvíli vzhlédla a hned se zase vrátila ke své očistě.

„Ona ano, ale já ne,“ poznamenala Melissa suše. „Dnes dopoledne jsem nemohla myslet na nic jiného, než na Nicka.“

„Doufejme, že to dopadne dobře,“ řekla Patty. „Zasloužíš si být šťastná.“

Opravdu? Melissa o tom někdy pochybovala.

„Třešně ve sněhu… co je to za jméno pro lak na nehty?“ zeptal se Nick, který právě seděl v nohách Melissiny postele. Strávili spolu večer. Najedli se, chvíli se dívali na video, a pak se šli nahoru pomilovat. A to nebylo ještě ani deset.

Nick přinesl do ložnice tác s borůvkovým koláčem. Melissa před chvílí vylezla ze sprchy a teď si lakovala nehty na nohou. Spěchala.

Začervenala se, když ji přistihl, a lahvičku s rychle schnoucím lakem zašroubovala. Zatím měla ale namalované jen čtyři prsty z deseti. Nick jí podal tác a ujal se lakování sám.

Měl na sobě červený hedvábný župan, který Melissa poslala loni otci jako dárek k Vánocům. Vrátil jí ho s tím, že on by nikdy nic „takového“ nenosil.

Teď byla ráda, že ho má zpět. Nick v něm vypadal skvěle. Opíral se o pelest postele. Melissa měla bosou nohu na jeho hrudi a on jí opatrně lakoval nehty. Jednou rukou jí držel kotník, aby se nehýbala. Prsty měl teplé. „Jak se ti hojí jizva po té třísce?“

„Dobře. Nebudu poznamenaná nadosmrti,“ řekla škádlivě. „Ne jako já.“ „O čem to mluvíš?“

„O tomhle.“ Zastrčil štěteček do lahvičky a ukázal jí palec.

Ohnula nohu, aby se mohla podívat zblízka.

„Věčná vzpomínka na dobu, kdy jsme se stali pokrevními bratry. Řízla jsi nás oba nožem na maso den před tím, než jsem odjel. Do rány se dostala infekce a mně zůstala jizva.“

Podívala se na něj. V očích se jí zračily výčitky svědomí.

„Je mi to líto.“

„Mně ne. Za ta léta jsem se na ni mnohokrát díval a čerpal z ní sílu.“

Melissa se nahnula a políbila to malé zranění. Když uviděla v jeho zelených očích oheň, rychle se odtáhla. „Ještě nejsi hotový,“ řekla mu.

„To máš pravdu,“ souhlasil s úsměvem. „Zrovna začínám.“ Domaloval jí malíček.

„Je to rychle schnoucí lak,“ řekla téměř bez dechu od smíchu a rostoucího vzrušení.

„Přestaň se smát.“ Nick odložil lahvičku s lakem stranou. „Nebo všechna má snaha přijde vniveč.“ Zvedl její pravou nohu trochu výš a prohlížel si svou práci. Měla na sobě jen prostěradlo, takže se mu naskytl docela intimní pohled.

„Přestaň!“ Melissa se zakryla prostěradlem. Málem přitom shodila tác s koláčem. „Nevěděla jsem, že z tebe vyrostl fetišista se slabostí pro nohy,“ poškádlila ho.

Nick neodpověděl, ale jeho úsměv říkal vše. Hrál si s jejími prsty u nohou. Pak se jeho pozornost upnula k nártu. Hladil ji.

Pokračoval ve svém průzkumu. Ruce mu klouzaly nahoru po její noze až pod koleno. Pomalu, kousek po kousku ji přitahoval k sobě. Ukázalo se, že Melissina pleť pod kolenem je zvlášť citlivá na jeho dotyk. Políbil ji tam a donutil ji lehnout si na záda. Když se jeho jazyk dotkl této nově objevené erotogenní zóny, Melissa zalapala rozkoší po dechu.

Pak její levou nohu položil, jen proto, aby udělal totéž s pravou. Melisse naskočila husí kůže po celém těle, i když jí vůbec nebyla zima. Vlastně hořela! Krev jí pulsovala ve spáncích, v krku, mezi nohama. Melissa svírala křečovitě prostěradlo v ruce.

Chvíli se na ni díval. Jeho oči slibovaly nebe. Vzal ji za kotníky a přitáhl si ji na klín. Uzel na Nickově hedvábném županu se rozvázal.

„Aspirin,“ zalapal po dechu, když se proti němu provokativně posunula. „Potřebujeme aspirin!“ Odtáhla se, rozevřela pěst a ukázala mu kondom, který svírala v ruce. Vzal jej, navlékl si ho. Pak ji uchopil za pas a přitiskl ji na sebe.

Zašeptala jeho jméno a zavřela oči. Pociťovala intenzívní uspokojení nad tím, že ho konečně má v sobě. Pohybovali se pomalu.

Milovali se. Melissa mu seděla na klíně a nohama ho objímala kolem pasu. Hlavu měla zakloněnou v extázi. Nick se naklonil, aby ji políbil na dolík pod krkem. S každým jejich pohybem se prostěradlo posouvalo, až úplně spadlo. Teď se jejich hladká těla třela o sebe.

Nick milování rád prodlužoval. Vášnivě se váleli po posteli. Melissa byla chvíli nahoře, chvíli dole. Bylo to divoké a sladké, vášnivé a exotické.

Když konečně přišla úleva, celé Melissino tělo pulsovalo nefalšovanou rozkoší. Chvění, které zmítalo Nickovým tělem prozrazovalo, že i on cítí totéž.

Melissa se na něj dívala a líně se usmívala. „Nemůžu uvěřit, že jsme něco takového udělali.“ Podívala se blíž a chraplavě dodala: „Máš koláč všude na hrudi.“

„Ty taky,“ zamumlal Nick. „Naštěstí vím, co s tím.“ Sklonil hlavu a začal slízávat sladké drobky z její pleti.

Melissa nechápala, jak se mohla vzrušit tak krátce po tom, když s ním právě prožila konec světa. Ale stalo se to. Nick si to vychutnával. Pomalu setřel jazykem každý kousek koláče z jejího chvějícího se těla.

„Tam žádné borůvky nejsou!“ zalapala po dechu, když ji polaskal jazykem na intimních místech.

„Ale je to stejně sladké,“ ujistil ji s nenasytným úsměvem. Zachvátil ji silný nával rozkoše.

O několik okamžiků později si Melissa přestala broukat jeho jméno a pokoj opět ztichl. V tom Nick uslyšel nějaký šramot přede dveřmi do ložnice. Vyskočil, připraven čelit neznámému vetřelci. „Co to zatraceně bylo?“

Melissa byla bez dechu. Nebyla schopná promluvit. Zdálo se jí, jakoby ji opustily všechny síly. Nedokázala ani sevřít ruku v pěst.

Nick šel nahý ke dveřím a trhnutím je otevřel. Našel tam ležet Magie s nataženýma předníma packama. Trvalo mu jen minutku, než si dal věci dohromady. Kočka musela strčit tlapky pod dveře a škrábat. To dělalo takový rámus.

Melissa konečně nabrala sílu a promluvila. „Nesnáší, když ji někdo vyhodí a zamkne.“

Magie uslyšela hlas své paní a zamířila k posteli. Chtěla na ni vyskočit. Poprvé minula, ale napodruhé byla úspěšná. Usadila se v nohách postele a s pohledem upřeným na Nicka předla. Téměř nevědomky se natáhl pro župan na podlaze.

„Nedělej si starosti. Je krátkozraká,“ řekla mu Melissa s úsměvem.

„Vzrušuje tě to, že?“ zabručel Nick.

„Pro dnešek už mám vzrušení dost,“ pronesla líně s ospalým uspokojením. O minutku později už spala.

Nick přišel k posteli a odhrnul jí z tváře vlasy. Uvelebil se vedle ní a oba je přikryl prostěradlem. Dával pozor, aby přitom neshodil Magie.

Zhasnul sice lampičku, ale své myšlenky vypnout nemohl. Stále mu ještě neřekla, že ho miluje. A on ani neví, co bude s jejich společnou budoucností. V Greely prostě není moc dobrých pracovních příležitostí. Neuživí se tady jako architekt. A nechce, aby se Melissa musela stěhovat do Chicaga. Sama mu řekla, že se jí ve velkoměstě nelíbilo.

Co dělat? Jak vyřešit to dilema? Nick cítil, že se jeho stará nejistota vrací. Na tohle nebyl žádný odborník. Ksakru. Nemá ani ponětí, jak nakládat s něčím takovým, jako je láska. Jak zařídit, aby to fungovalo? A jak si vlastně může být jistý, že ho Melissa miluje?

Bojoval se svými démony až dlouho do noci. Moc dobře věděl, že mu zbývají už jen dva dny dovolené a že čas běží.

DESÁTÁ KAPITOLA

Nick se vzbudil. Na zádech ho hřálo teplé tělo. Chvíli trvalo, než si to uvědomil. Nebylo to tělo, ale tělíčko. A předlo. Podíval se přes rameno a uviděl trojbarevnou srst Melissiny kočky. Po Melisse ale nebylo ani stopy. Pak si všiml vzkazu na polštáři.

„Nicku, musím jít do práce. Nechtěla jsem tě budit. Můžeš spát tak dlouho, jak chceš. Uvidíme se později. Lissa.

P.S.: Dávej pozor, ať tě nikdo nevidí, až budeš odcházet, ano?“

Nick zmačkal papírek v ruce. Magie ten zvuk poděsil. Seskočila z postele. Nicka použila jako odpalovací rampu a poškrábala mu přitom rameno. Potichu zanadával a zamířil do koupelny.

Podíval se do zrcadla a setřel si krev z ramene. Tak teď mám jizvy dvě, uštěpačně poznamenal sám k sobě. Jednu na palci od Melissy a druhou na rameni od její kočky. To mu tak nevadilo. Dělal si spíš starosti o své srdce. Melissa má totiž tu moc ho zranit. A taková jizva by mu pak mohla být osudná. Osudná pro jeho schopnost doufat a věřit, že v lásce najde štěstí, že si lásku zaslouží.

Když tě miluje, tak proč se za tebe tak stydí? Dorážel slabý hlásek v Nickově hlavě. „Nestydí se za mě,“ zamumlal Nick k obrazu muže s kalnýma očima v zrcadle. Nemohl usnout až do úsvitu. A když se mu to konečně podařilo, měl zlé sny. Zdálo se mu, že je ponižován a zesměšňován stejně jako v době, kdy byl ještě dítě.

Opláchnul si obličej studenou vodou. Pak se cítil o trochu líp. Nedovolí, aby ho užíraly pochybnosti. A nepřipustí, aby od něj Melissa odešla. Ona je to nejlepší, co ho kdy potkalo. Bude o ni bojovat až do konce. I kdyby to mělo znamenat boj s jeho vlastními vnitřními démony. Vyhraje a získá Melissu i její lásku.

„Už jsi slyšela ty novinky?“ zeptala se paní Cantrellová Melissy téměř bez dechu.

Melissa zadoufala, že Nicka ráno nepřistihli při odchodu z jejího domu. Cítila se trapně, když ke vzkazu připisovala postskriptum. Ale to, co spolu prožili bylo příliš výjimečné, než aby to chtěla sdílet se všemi obyvateli Greely.

Asi to nebylo logické. Ale Melissa si to prostě chtěla nechat na chvíli pro sebe. Tajně si to užívat a těšit se z toho. Dělala to tak i s panenkou, kterou jí dala matka, než odešla. Schovávala si ji v krabici pod postelí. Vytahovala ji jen v noci. Objímala ji, šeptala jí sliby a sdílela s ní tajemství.

Když se její otec znovu oženil, panenka nezůstala skryta dlouho. Melissina nevlastní matka ji našla a dala ji své dceři. Melisse bylo tehdy devět. Macecha jí řekla, že už je moc stará na hraní s panenkami. Melissa bojovala za to, aby si mohla svou drahou Betsy nechat, ale nebylo jí to nic platné. Naplácali jí a poslali ji do postele s tím, že je sobecká. A její nevlastní sestra se zlomyslně radovala, že teď má něco, co bývalo Melissiným nejcennějším vlastnictvím. Ale ani to netrvalo dlouho.

Sestra hračku brzy rozbila. A panenku vyhodili dřív, než se o tom Melissa dozvěděla.

„Melisso, posloucháš mě vůbec?“

Melissa potřásla hlavou. Jednak, aby odpověděla na otázku paní Cantrellové, a jednak, aby se zbavila vzpomínky, která jí nepřišla na mysl už léta.

„Ptala jsem se tě, jestli jsi už slyšela ty novinky?“ zopakovala svou otázku paní Cantrellová.

„Jaké novinky?“

„Wayne a Rosie se hrozně pohádali. Jdu právě z kadeřnictví. Pověděla mi to sama Rosie. Ostříhala mě docela pěkně, nemyslíš?“ Paní Cantrellová si přihladila kudrlinky. „Řekla jsem jí, aby s tím nedělala nic drastického.“

„Vypadá to dobře,“ ujistila ji Melissa roztržitě. Uvažovala o tom, co se právě dozvěděla. Tak Rosie a Wayne se pohádali. Před pár týdny by ta zpráva byla pro ni jako dar z nebe. Teď na tom nezáleželo. Cítila se od Waynea nepochopitelně vzdálená. Zvláštní bylo, že ji to vůbec neskličovalo. Melissa si byla tak jistá, že ho miluje. Takže, co se lásky týká, co záleží na jejím úsudku? Miluje Nicka a za pár dní to bude pryč?

Hned ji napadlo, že Nick a Wayne si vůbec nejsou podobní. Wayne byl jako blýskavé sluneční světlo. Bylo snadné mít ho ráda, ale postrádal jakoukoliv hloubku. Nick je temnota noci, plný tajemství. Je těžké se v něm vyznat. Přesto k těm několika lidem, kteří znají cestu tmou a cítí se chráněni indigovými stíny noci, je vstřícný a přátelský.

Ne, Melissa se nebála, že Nick je jako Wayne. V žádném směru. Měla strach o sebe. Měla strach, že s ní je něco v nepořádku. Patty řekla, že si zaslouží být šťastná. Melissa si ale chvílemi nebyla jistá, jestli je to až tak docela pravda.

Nick pozval Melissu na večeři. Čekal na ni ve své chatě. Venku griloval karbanátky a na přední verandu nachystal stoleček a židličky. Navrhl, že by mohli jíst venku, nechat se ovívat vánkem od jezera. Purpurové pletené šaty, které měla Melissa na sobě, byly jako stvořené pro teplý červencový večer. Byly bez rukávů a od krku až k dolnímu lemu měly knoflíčky.

Povrchnímu pozorovateli by se mohlo zdát, že Nick a Melissa spolu dnes jen přátelsky večeří. Nic víc. Melissa si ale byla dobře vědoma toho napětí, které se mezi nimi vznášelo. Mohla jen uvažovat o tom, co je asi jeho příčinou.

„Alberta ti ještě dělá potíže?“ zeptala se Nicka, když dojedli. Během večeře spolu prohodili jen pár vět.

„Nevšimla jsem si, že by se tu někde blýskala skla jejího dalekohledu. Pokud ti tohle dělá starosti.“

„Nedělám si starosti.“

„Opravdu?“ Zdálo se jí to, nebo jeho tichý hlas zněl trochu podrážděně? Melissa nevěděla. „Vadí ti něco?“ zeptala se.

Nick neodpověděl. Místo toho jí hleděl přes rameno na zčeřenou hladinu jezera. Vypadal zamyšleně. Nic víc Melissa nemohla z jeho pohledu vyčíst. Lituje snad změny v jejich vztahu? Nové intimity? Cítí se spoutaný? Styděla se položit mu takové otázky. A tak místo toho jen zašeptala. „Nicku?“

Nickův pohled i pozornost se vrátily k ní. „Pojďme na procházku,“ řekl tiše.

Melissiny prsty se zachvěly, když jí podal ruku. Ach bože, přece ji nenechá? Ne, Nick určitě ne.

Jako by vycítil její nervozitu, Nick jí volnou rukou uhladil vlasy za ucho. Prsty chvíli laskal Melissinu teplou tvář. Jeho úsměv jí zahřál srdce a uklidnil duši. Touha v jeho výrazu byla stejně silná jako jindy.

Pohnula hlavou a políbila mu konečky prstů. Ať se děje cokoliv, budou tomu čelit spolu. Nebude na něj naléhat. Očividně o tom teď nechce mluvit.

Drželi se za ruce a pomalu šli po zablácené cestičce, která se táhla podél jezera. Nebyla na žádné mapě. Znali ji jen ti, kteří ji uměli najít. Tu a tam se zastavili, aby přeskočili pár kamenů na cestě. Byla to jedna z těch tichých chvilek, které Melissa tak ráda s Nickem prožívala. Bylo to totéž, jako když s ním seděla bosa na verandě nebo když si povídali v jejím obýváku. Nikdy ve společnosti nikoho jiného neměla ten pocit vnitřní spokojenosti.

Snad to bylo tím, že s Nickem nemusela být ve střehu. Nemusela si dělat starosti s tím, co by si myslel, kdyby řekla nebo udělala něco špatně. Akceptovat někoho takového, jako jeho, je úžasné. Moc často se to ale nestává. Schopnost mlčet s někým je stejně důležitá jako schopnost sdílet s ním tajemství. Melissa stiskla Nickovu ruku ještě pevněji.

Když obešli skoro celé jezero, slunce pomalu začalo zapadat. Zastavili se, aby se na to mohli dívat. Melissa vždycky považovala život na venkově za velkou výhodu. Člověk mohl vidět takový kus nebe. Západ slunce oživil oblohu cákanci žluté, ohnivě oranžové a zářivě červené. Oblaka odrážela pastelové barvy. Melissa sledovala tu pestrou podívanou a cítila se úplně maličká. Vždycky, když něco takového viděla, dotklo se to její duše. Stáli tam a dívali se, dokud sluneční plameny neuhasly.

Pozorovali oblohu tak dlouho, že si ani neuvědomili, jak se setmělo. Pokračovali v procházce. Melissa na neosvětlené cestě zakopla.

„Brzy vyjde měsíc,“ zamumlal Nick. A objal ji kolem ramen, aby jí pomohl přes zablácený nerovný úsek stezky.

Pokračovali dál temnotou. Melissa cítila, že napětí mezi nimi narůstá s každým jejím nadechnutím. Nick posunul svou ruku tak, že ji teď objímal kolem pasu. Jeho prsty spočívaly ma Melissiných bocích. Každý krok, který Melissa udělala, přinesl další vlnu očekávání. Věděla, že Nick cítí totéž. Vůbec ji nepřekvapilo, když se zastavil a políbil ji.

Vášeň mezi nimi propukla rychle. Stejně jako západ slunce, narůstala pomalu a pak s vítězoslavnou nádherou vybuchla. Tiskl ji k sobě. V jeho polibku byla jak žhavá vášeň, tak naléhavá touha. Zapálil ji jako zápalka suchý troud.

„Chci tě,“ zamumlal proti jejím ústům.

Projela jí vlna vzrušení. „Chata…“

„To je moc daleko,“ zabručel Nick a znovu ji políbil. Hluboce a žhavě. Chvíli jí jemně líbal na šíji. „Vím o jiném místě,“ řekl.

Melissa přikývla na souhlas a o pár sekund později už byli pod vrbou, která rostla opodál.

Vtáhl ji za závěs větví. Melissa teď stála zády ke kmeni stromu. Nick se jednou rukou opíral nad její hlavou. Stejně jako to udělal ten večer na Den nezávislosti. „Po tomhle jsem toužil. Myslím na to už od čtverylky.“ Sehnul se, aby ji znovu políbil.

Melissa rozhodně nebyla pasivní. Oplácela mu jeho vášeň se stejným žárem. Rozepnula mu košili tak, jak si to přála udělat onehdy v noci. Všechno, co Nick dělal svými ústy, ona opakovala a oplácela.

„Tehdy v noci jsem tě sledovala,“ zašeptala, když rozepnul knoflíčky jejích šatů od krku až k dolnímu lemu. „Dívala jsem se, jak jdeš ke mně. Chtěla jsem tě.“

„A já jsem toužil udělat tohle,“ řekl Nick. Pak odhalil její nahá ňadra a něžně je pohladil. Tentokrát rozepnul podprsenku s triumfálním úsměvem muže, který si je vědom toho, jak bude přijat.

Nickovy ruce na jejích ňadrech byly horké víc než slunce v pravé poledne. Pálily ji a zároveň jí přinášely rozkoš. Jejich rty se znovu setkaly. Nájezdy Nickova jazyka imitovaly pohyby jeho boků. Pohyboval se rychle. Sunul své ruce nahoru po jejím stehně a stáhnul jí kalhotky. Melissa z nich vystoupila a spěšně odkopla sandály. Upnula svou pozornost k zipu jeho džin. Stáhla mu kalhoty a odhodila je i s jeho prádlem z cesty. Nick zatím vytáhl ochranu a nasadil si ji.

Rozhrnul její šaty jakoby pod nimi byl drahocenný poklad. Rukama ji objal kolem holého pasu. Zvedl ji a temně zamumlal: „Obejmi mě nohama.“ Pak ji k sobě přitiskl.

Udělala, co po ní chtěl. Pevně svírala jeho ramena a on do ní jedním prudkým pohybem pronikl. Rozkoš byla tak intenzívní, že se mu Melissa prsty zaryla do kůže. Jen vzdáleně si uvědomovala, že Nick má na sobě stále ještě rozepnutou košili. Byli částečně oblečení a spojili se s horečnatým šílenstvím. Přineslo jí to nový pocit zapovězené rozkoše. Vykřikla Nickovo jméno a přitiskla se na jeho pulsující mužství. Teď zas zasténal on a zabořil jí hlavu do hedvábných vlasů.

Nick se posunul tak, že mohl Melissu opřít o strom. Jeho ruce mohly teď volně klouzat po jejím těle. Letmo se dotýkal prsou, které se dmuly oproti jeho hrudi. Její bradavky se otíraly o jeho holé tělo. Každý pohyb vytvářel napětí. Bylo to neuvěřitelně vzrušující.

Na zádech i přes ochrannou vrstvu šatů cítila tvrdou kůru stromu. Na pleti ji chladilo teplo vlhké letní noci. Ze všeho nejvíc ale vnímala Nicka, který se k ní tiskl. Pohyboval se v ní a dotýkal se jejích nejhlubších míst.

Melissa se zachvěla a Nick zasténal ještě hlasitěji. Sjel rukama k jejímu zadečku a přitlačil ji blíž k sobě. Ještě jeden pohyb… a Melissina duše opustila její tělo a vzlétla k nebi. Prožívala nevídanou rozkoš. Znovu vykřikla Nickovo jméno.

Později, když se konečně vrátila duchem na zem a postavila se, byla šokovaná. Co to udělala? Byla divoká. Ani nečekala, až si Nick sundá džíny. A jak křičela… Přitiskla si ruce na rozpálené tváře.

„Doufám, že mě nikdo neslyšel,“ zamumlala, zatímco si spěšně upravovala šaty.

Nick, který si právě zapínal kalhoty, se zarazil. Její slova na něj silně zapůsobila. Zapříčinila, že se jeho dřívější pochybnosti vrátily desetkrát silněji. Sdíleli spolu absolutně úžasné chvíle. A ona se hned strachuje, jestli ji někdo náhodou neslyšel? Žádné vyznání lásky. Žádné něžnosti. Ne, jediné, co viděl, byl stud a rozpaky. Pochyby užíraly jeho trpělivost. Už nemohl déle mlčet. „Proč se staráš o to, jestli nás někdo slyšel nebo ne?“ zeptal se ostře.

„Protože nechci, aby se rozneslo po celém městě, že jsem se s tebou pod vrbou u jezera milovala.“

„Proč ne?“ zlostně vypálil. „Stydíš se za mě?“ „Samozřejmě, že ne.“

„Tak nechceš, aby se o nás dozvěděl ten tvůj miláček, když je teď volný. Že je to tak?“

Překvapeně se na něj podívala. „O čem to mluvíš?“

„O Wayneovi. Vím, že se rozešel s Rosie. O to jde. Nemám pravdu?“

„Pohádali se. O tom, že by se rozešli, nic nevím.“

„Správně.“ Nick si vztekle nacpal košili do kalhot. „Nikdy jsi to s ním nechtěla doopravdy skončit, spálit všechny mosty. Nakonec tvá pravá láska bude zase k máni. Necháš mě a dáš se dohromady s ním. Něco ti řeknu. Mám toho plné zuby. Už nechci hrát druhé housle darebákovi, který tě opustil pár dní před svatbou! Jestli sis myslela, že mě použiješ, abys překonala svůj vztah s Wayneem, tak si vedle.“

„Nikdy jsem na nic takového ani nepomyslela.“ Melissa z hořkého výrazu jeho tváře okamžitě poznala, že to takhle formulovat neměla.

„Ach tak. Promiň mi, že jsem si o sobě tolik myslel,“ řekl pomalu. „Neuvědomil jsem si, že nic na světě by tě nepřimělo, abys zapomněla na svou pravou lásku.“

„Tak jsem to nemyslela,“ zaprotestovala.

Nick se tvářil naprosto kamenně. Výraz jeho očí byl stejně neproniknutelný jako noc, která je obklopovala.

„Myslím, že jsme toho oba řekli na jednu noc až dost. Je čas vrátit se zpátky.“

Melissa by se ráda vrátila zpět v čase a napravila to, co se mezi nimi stalo. Nebyla si ale jistá jak. Byl úplněk a měsíc právě vycházel nad horizontem. Vydával dost světla, aby viděli na stezku. Vraceli se do chaty. Cestou mlčeli. Melissa se snažila nalézt ta správná slova. Věřil by jí, kdyby řekla, že ho miluje? Koneckonců, před pár týdny tvrdila, že miluje Waynea. Pověděla to dokonce i Nickovi. A stojí vůbec Nick o její lásku? Nikdy neřekl, co k ní cítí.

Došli k chatce. „Doprovodím tě domů,“ navrhl jí Nick.

„Ne,“ instinktivně zaprotestovala Melissa. Nechtěla odejít a nechat to mezi nimi takhle.

„Fajn. Nechceš, aby tě se mnou někdo viděl. Vím to. Naznačila si to dost jasně. Ať je po tvém.“ Bez dalšího slova se otočil a odešel. Za chvíli zmizel v lese u jezera.

Melissa nespala celou noc. Druhý den ráno se cestou do práce zastavila u Nickovy chaty. Chtěla se s ním usmířit. Šla by k němu třeba i uprostřed noci. Stejně byla vzhůru. Ale myslela si, že bude lepší nechat ho trochu zchladnout. A tak čekala do rána.

Nickovo auto parkovalo na příjezdové cestě. To znamenalo, že je doma. Melissa vystoupila ze svého vozu. Všimla si kufru, který stál na druhé straně cesty. O sekundu později se z chatky vynořil Nick. V ruce nesl pytel s kempinkovou výstrojí.

„Co to děláš?“ zeptala se Melissa nejisté.

„Co asi tak myslíš? Odjíždím. Musím se vrátit do Chicaga. Volali mi včera pozdě v noci z firmy. Něco se stalo. Potřebují mě teď hned.“

Já tě taky potřebuju teď, chtěla říct Melissa. Slova se jí však zadrhla v hrdle staženém strachem. Co když ji teď Nick opouští stejně jako Wayne? Co když došel k názoru, že ho už unavuje mít s ní poměr a chce se vrátit k jasným světlům velkoměsta? Jak může žena jako ona udržet pozornost muže jako je Nick? „Myslela jsem, že už v Chicagu nechceš pracovat,“ zmohla se nakonec na slovo.

„Pochopil jsem, že to, co chci a co mohu mít, jsou dvě rozdílné věci,“ řekl unaveně.

„Vrátíš se?“

„To záleží na tobě.“ Nick se stále tvářil naprosto nepřístupně. „Zatímco budu pryč, měla bys přemýšlet o tom, koho a co doopravdy chceš. Už mám toho čekání dost.“

„Nicku…“

To, co Melissa toužila říct, zůstalo navždy nedokončeno. Nick to přerušil krátkým, rozzlobeným polibkem. Než stačila Melissa posbírat roztroušené myšlenky, byl pryč. Nechal ji stát na příjezdové cestě. Zůstala znovu opuštěná.

O pár minut později se Patty zastavila v knihovně. „Právě jsem viděla Nicka odjíždět z města,“ řekla Melisse.

Se slzami na krajíčku se Melissa svěřila přítelkyni. „Myslím, že jsem to opravdu zkazila.“

„Co se stalo?“

„Nick je pryč. Odjel do Chicaga. A nejsem si jistá, jestli se vůbec někdy vrátí.“ „A zeptala ses ho, jestli se vrátí?“ Melissa přikývla. „A co řekl?“

„Řekl, že to záleží na mně.“

„To zrovna nevypadá, že tě definitivně opustil, Melisso. Co se stalo? Pohádali jste se?“

Melissa znovu přikývla.

„Kvůli čemu?“ zeptala se Patty.

„Ani nevím. Stalo se to tak náhle. Řekl, že už je unavený čekáním na to, až se rozhodnu mezi ním a Waynem. Ale já se přece nerozhoduju,“ ujistila Melissa přítelkyni. „Nechtěla jsem, aby mi vztah s ním pomohl smířit se se ztrátou Waynea.“

„Z toho tě obvinil?“

„Ano, a je toho víc. Tvrdí, že se za něj stydím. Jen proto, že nejsem ochotná předvádět se s tím, že spolu spíme. Já jsem si to chtěla nechat na chvíli pro sebe. Co je na tom tak špatného?“

„Nic. Pokud Nick ví, že je to jediný důvod, kvůli kterému jsi chtěla být diskrétní. Řekla jsi mu to?“

Melissa zavrtěla hlavou. „Odjel dřív, než jsem mohla.“

„Vždycky mu můžeš zavolat.“

„Nemám jeho telefonní číslo. Ach bože, co když se už nikdy neozve?“

„Melissso, jsi knihovnice. Pracovat s informacemi je tvoje zaměstnání. Určitě bys ho dokázala v Chicagu vystopovat, kdyby se sám nevrátil. Nemyslím si ale, že by to došlo až tak daleko. Viděla jsem, co měl v očích, když jste tančili. A než řekneš, že i Wayne se na tebe kdysi takhle díval, dovol mi ti připomenout jednu věc. Ti dva si vůbec nejsou podobní.“

„To vím,“ zamumlala Melissa.

„Tak to se určitě vrátí.“

Melissa věřila prvních dvanáct hodin. Nick jí nezavolal. Přesvědčovala sama sebe, že to ani nečekala. Lhala.

Bylo téměř nemožné nepodlehnout panice a nenechat se ovládnout zoufalstvím. Uvědomovala si, že její emoce jsou ještě umocňovány tím, že si připadá znovu opuštěná. Jindy ji pronásledovaly různé myšlenky. Napřed ji opustila její vlastní matka, pak se její otec znovu oženil s Vivien a odstěhovali se do Kalifornie. Pak ji nechal Wayne a teď i Nick. Mohla jen plakat a sahat do ledničky pro další zmrzlinu. Část večera nedělala nic jiného.

Seděla na gauči a Magie jí na klíně předla. Uvědomila si, že Nick ji vlastně neopustil jako ti ostatní. Stále se jí vracela jeho poslední poznámka. Jestli se vrátí zpět nebo ne, záleží na ní. A to znamená co? Řekla nebo udělala něco, co ho přimělo odejít?

Znovu se rozplakala. Hluboko dole, na místě, které nikdy nezkoumala, vinila sama sebe. Myslela si, že ona sama může za to, že ji jiní opouštějí. Slova z minulosti se jí vracela, aby ji mučila. Slova, která zaslechla jako dítě, když její nevlastní matka mluvila s otcem. „Ta holka je prostě nemožná! Ta by dohnala k šílenství každého,“ řekla Vivien. „Teď už vím, proč tvá první žena utekla.“

Nick měl stoprocentní pravdu, když mu Melissa zůstala v paměti jako výbušné dítě. To léto, co utekla její matka to bylo nejhorší. Po tom, co uslyšela Vivieninu poznámku, se Melissa změnila. Dělala všechno pro to, aby zapadla. Snažila se být hodná holčička a nedělat potíže. Protože kdyby byla hodná od začátku, její matka by ji neopustila.

Magie účastně zamňoukala nad slzami, které stékaly Melisse po tvářích. Melissa potlačovala svůj hněv a byla „hodná holčička“, ale Wayne ji stejně nechal. Co to dokazuje? Že na lásku se nedá spolehnout? Že ona není lásky hodna?

K čertu, je jí hodna! Melissa si setřela slzy a zvedla bradu. Je jí hodna. To ji Nick naučil. A naučil ji toho mnohem víc.

Magie vyskočila na polštářek vedle Melissy a začala se honit za svým ocáskem. Její dovádění připomnělo Melisse Den nezávislosti a Nickovo čínské přísloví o štěstí. Bez Nicka Melissa nebyla šťastná. To bylo jisté.

Byla sobota, brzy po obědě, když Nick zastavil se svým autem před Melissiným domem. Zazvonil na zvonek a pak zabušil na dveře. Žádná odpověď.

Právě se chystal vlézt do obýváku oknem, když ho uviděly sestry Beasleyovy.

Zastavily se na chodníku, aby si s ním promluvily. „Melissa není doma,“ řekla Alberta.

„Je v kostele svatého Ondřeje,“ vysvětlila mu Beatrice a zamávala svým krajkovým kapesníčkem.

„S Waynem,“ dodala Alberta s opravdovou rozkoší.

„Proč by byla v kostele s Waynem?“ naléhal Nick.

„Proč myslíte?“ Briskně odvětila Alberta. „Je tam svatba. Ta, na kterou celé město čekalo.“

Nick zbledl. A pak zpanikařil. Melissa. Wayne. Berou se? Ne! To se nemůže stát! Nedovolí to! K čertu s jeho pýchou, k čertu s pochybnostmi, které zavinily jejich hádku. Proklínal sám sebe, že jí dal to ultimátum, než odjel do Chicaga. Rozběhl se k tři bloky vzdálenému kostelu.

„Proč jsi mu to říkala?“ otázala se Beatrice sestry.

„Potřeboval slyšet pravdu,“ vysvětlila Alberta. „Přivést k sobě. Myslím, že teď udělá tu správnou věc.“

„Ach sestro, myslím, že v hloubi duše jsi přece jen romantik,“ povzdychla si Beatrice laskavě.

„Dávej si pozor na jazyk,“ odbyla ji Alberta ostře. Ale když se dívala, jak Nick mizí za rohem, v očích měla nostalgii.

Nick běžel a doufal, že Alberta o Melisse a Wayneovi neříkala pravdu. Před kostelem svatého Ondřeje čekala limuzína. Bílá limuzína se svatební výzdobou. Bušící srdce mu spadlo do kalhot. Svatba se opravdu koná!

Modlil se, aby nebylo příliš pozdě. Vyběhl na betónové schody vedoucí k vratům kostela. Proletél vestibulem a otevřel těžké dřevěné dveře do střední lodě chrámu. Právě včas, aby zaslechl farářova slova: „Pokud je mezi vámi někdo, kdo se domnívá, že by tito dva neměli být zákonně oddáni, ať teď promluví, nebo navždy mlčí.“ Nick vykřikl: „Zastavte svatbu!“

JEDENÁCTÁ KAPITOLA

Nick viděl farářův šokovaný výraz. Kněz se na něj díval s nezastíraným úžasem. O chvíli později se otočila i nevěsta s ženichem. I ti měli ve tváři překvapení.

Napřed si Nick uvědomil, že nevěsta není Melissa. Svaly, napjaté v očekávání nejhoršího, se uvolnily. Melissa není ta, která si bere toho blbce…

Teprve pak Nickovi došlo, že ženich není Wayne.

Očima přelétl těch několik svatebčanů v lavicích. Napadlo ho, že Wayne a Melissa jsou tu pouze jako hosté. Ale, ne. Neviděl ani jednoho z nich.

„Promiňte,“ zamumlal. Tvář mu úplně zrudla. „Pokračujte, prosím. Omlouvám se, že jsem vás vyrušil.“

Otočil se na patě a odešel stejně rychle, jako přišel. Dveře do chrámové lodi za sebou opatrně zavřel. Sprintoval přes tři bloky, aby se sem dostal. Do kostela vběhl jako šílenec. Teď potřeboval chvíli, aby chytil dech a sesbíral chaotické myšlenky. Byl pryč jen tři dny. Měl se zastavit a myslet chvíli logicky. Došlo by mu, že je to málo času na to, aby se mu Melissa vdala.

Ale pokud se to týkalo Melissy, Nick nebyl schopen uvažovat logicky. Znamenala pro něj příliš mnoho. Proto se taky vrátil do Greely, hned jak jen to bylo možné. Už dal i výpověď svému zaměstnavateli. Teď musí najít Melissu.

Vzhlédl a uviděl ji, jak stojí u stěny vestibulu. Z výrazu její tváře pochopil, že byla svědkem alespoň části jeho pokusu zastavit svatbu. „Co tady děláš?“ zeptala se.

„A co ty tady děláš?“ zareagoval Nick okamžitě. Vůbec nespěchal, aby jí řekl, jakého blázna ze sebe právě udělal.

„Třídím tu knihy pro knižní výprodej. Budou se prodávat zítra. V knihovně už není místo, tak je skladujeme v suterénu kostela. Právě jsem byla dole a oddělovala jsem svazky s pevnou vazbou od těch v měkkých deskách,“ řekla Melissa a ukázala na schody za sebou. „Co tady děláš?“ zopakovala otázku.

„Alberta mi řekla, že ty a Wayne jste v kostele.“

„Alberta věděla, že tady teď pracuju.“ Melissa se ptala sama sebe, jestli sem starší sestra Beasleyová poslala Nicka z pomsty, nebo snad z jiného důvodu. Třeba proto, aby je dala dohromady co možná nejdramatičtějším způsobem. Z nějakého důvodu Melissa věřila spíš tomu druhému. A pokud to opravdu byl Albertin plán, tak vyšel!

„Řekla, že se tu koná svatba. Ta… na kterou celé město čekalo,“ zabručel Nick.

„To je pravda,“ potvrdila Melissa. „Svatba Waynea Powalského. Ne moje. A určitě ne moje a Waynea Turnera. I když by si to Wayne přál.“

„Chce tě zpátky, že?“

Melissa přikývla. Poslední dva dny dělal Wayne všechno pro to, aby ji přesvědčil, že by měla obnovit jejich zrušené zasnoubení. „On a Rosie se rozešli.“

Nick potichu zaklel.

„Ne, to je ta nejlepší věc, která se mohla stát,“ poznamenala Melissa s úsměvem.

Nick ztuhnul. Připadalo mu, že za posledních pár minut zestárl o deset let. Dostal odpověď. Jeho život a naděje na budoucnost byly pryč. Temnota bez slunečního světla. Je sám. Znovu odstrčený.

„Věděla jsem, že tě miluju. Dřív, než se Wayne rozešel s Rosie,“ Nick slyšel kdesi v dálce Melissu pokračovat. „Ale znám tě. Pořád bys musel přemýšlet, jestli tě nemiluju jen proto, že nemůžu mít jeho. Teď víš, že to tak není. Mohla bych ho mít, kdybych chtěla. Ale já nechci. Už mě nezajímá. Ani trochu.“

„Ani trochu?“ opakoval Nick ohromeně.

„Vůbec. To, co jsem cítila k němu, není jako to, co cítím k tobě. Miluju tě. Ty mě máš rád takovou, jaká jsem. Nemusím nic předstírat.“

Nickovi hvízdalo v uších. Modlil se, aby neomdlel a nezhroutil se na podlahu vestibulu. Melissa ho vzala za ruku a odvedla k dřevěné lavičce u stěny. „Jsi v pořádku?“ zeptala se znepokojeně.

„Začni znovu od začátku,“ zamumlal.

„S tím, co tady děláš?“

„S tím hned po tom.“

„Miluju tě,“ Melissa mu to měkce zopakovala. Dívala se, jak zavřel oči. Napětí na jeho štíhlé tváři vystřídala úleva.

„Víš, když jsi byl pryč, hodně jsem přemýšlela,“ přiznala Melissa. „O spoustě věcí. A přišla jsem na to, proč jsem se zasnoubila s Wayneem. Byla to úcta a respekt. Chtěla jsem život, jaký on reprezentoval. Tím nemyslím nic materiálního. Wayne není vůbec bohatý. Mám na mysli bezpečí, které mi nabízel. A jak jsem řekla, respekt. Teď si ale uvědomuju, že já sama si zasloužím úctu. Waynea kvůli tomu nepotřebuju.“

„To je pravda,“ řekl Nick. Byl na ni pyšný. Poznala to z jeho tichého hlasu a zelených očí.

„Jsem svou vlastní paní.“ V tom objevu bylo trochu strachu smíšeného s obdivem. „Ne dcera pochybné ženštiny, která utekla s poštmistrem před dvaceti lety. Ne snoubenka populárního fotbalového trenéra, který ji nechal pár dní před svatbou.“

„Jak sis to uvědomila?“

„Díky tobě,“ řekla Melissa chvějícím se hlasem. Natáhla ruku a něžně se dotkla jeho tváře. „Díky tobě,“ zopakovala.

„A co jsem udělal?“

„Naučil jsi mě věřit v sebe samu. To jsi chtěl a ono to vyšlo. Nakonec,“ dodala s úsměvem. „Jen je mi líto, že to trvalo tak dlouho. Věci se mi trochu v hlavě popletly.“

Přitiskl si její ruku k tváři a zamumlal. „Jaké věci?“

„Věci, které souvisely s mým dětstvím. Před třemi dny jsi odjel. Ale ještě před tím jsi mi řekl, že to, jestli se vrátíš nebo ne, záleží na mně.“

„Neměl jsem -“

Zakryla mu ústa dlaní. „Ale ano, měl jsi. Přimělo mě to čelit tomu všemu. Například faktu, že jsem vinila sama sebe z matčina odchodu. O pár let později zemřela při autonehodě a já jsem si s ní o tom už nemohla popovídat.“

„Nikdy jsi mi neřekla, že je mrtvá.“ Nick si odtáhl její ruku z tváře a stiskl ji. „Proč sis myslela, že jsi zodpovědná za její odchod?“

„Když jsem byla dítě, zaslechla jsem, jak to moje nevlastní matka říká otci. Tvrdila, že má matka odešla kvůli mně. Protože já jsem prostě nemožná.“

Nick si něco tiše mumlal o její nevlastní matce. Komplimenty to rozhodně nebyly.

„Pak jsem o tom začala přemýšlet… A víš… můj otec… No, on není zrovna ten nejlaskavější člověk pod sluncem,“ připustila Melissa. „Teď už dokážu pochopit, proč ho matka opustila. Už nikdy se nedozvím, z jakého důvodu mě nevzala s sebou. Vím už ale, že jsem nezavinila její odchod.“

„Ne, nezavinila jsi to,“ souhlasil Nick důrazně.

„Tehdy jsem si to nemyslela. Má nevlastní matka tvrdila, že já bych vyštvala každého. Vzpomínáš si, jak jsem byla divoká to léto, co máma odjela?“

„Vzpomínám si, žes mi více než jednou zachránila kůži,“ poznamenal suše. „Byla jsi statečná, Lisso. Měla jsi to těžké, když tvá matka odešla.“

„Po tom létě jsem se snažila sžít se s novou rodinou mého otce. Opravdu jsem se snažila.“

„Jsem si tím jistý. Snažila ses zapadnout i za cenu ztráty vlastní osobnosti.“

„Ale nefungovalo to. Nikdy jsem nebyla částí té rodiny. A ani nikdy nebudu. A to je to, co jsem viděla na Wayneovi. Dělala jsem všechno, co jsem myslela, že dělat mám. „Byla jsem ,hodná holčička’ a nakonec to stejně nepomohlo. Wayne mě opustil stejně jako všichni ostatní.“

„Takže ses cítila jako vyděděnec,“ Nick bystře poznamenal. „Outsajdr.“

„To máme společné, že? Vyrůstal jsi stejně. Taky ses necítil být součástí své rodiny.“

Nick přikývl.

„Nevěděl jsi, jaké to je, být milován,“ pokračovala Melissa.

„Nemohu uvěřit, že by tě někdo nemiloval,“ řekl Nick něžně. „Přál bych si, abych tam byl a pomohl ti bojovat proti těm přízrakům. Zvlášť proti tvé nevlastní matce.“

„Naučil si mě, že jsem dost silná na to, abych s nimi bojovala sama… s tvou pomocí. A nakonec jsem dala na tvou radu, vždyť víš.“

„Jakou radu?“

„Žiju sama pro sebe. Dělám to, co mě činí šťastnou. Ty mě děláš šťastnou, Nicku. Šťastnější, než jsem byla kdy před tím ve svém životě.“

„Se mnou je to stejné,“ řekl chraplavě. „Většinu života jsem prožil jako samotář. Nikdy jsem nikoho jiného nepotřeboval. Nikdy jsem si nemyslel, že jsem stvořen k tomu, aby mě někdo miloval.“

„Nicku, ty si lásku zasloužíš. Nikdy jsem nepotkala muže, který by si ji zasloužil víc.“

„Pořád se mi snažíš vnutit představu rytíře v lesklém brnění?“ otázal se suše.

„Ty jsi pro mě jednička. Stejně jako já pro tebe. A jsi můj přítel. Stejně jako jsem já tvá přítelkyně. Někdy děláš hloupé věci. Například se klidně sebereš a odjedeš do Chicaga,“ poznamenala s neuctivým úsměvem. „Já taky dělám hlouposti. Někdy. Zasnoubila jsem se s Wayneem. Jsem ráda, že jsem nakonec našla tebe.“

„Ty i já, my oba. Když si pomyslím, co se mohlo stát, kdybych se tohle léto nevrátil do Greely…“ Stiskl jí ruku.

„Byli jsme stvořeni pro sebe. Je to osud.“

„Když mluvíme o osudu, nebudeš mi věřit, co se stalo, když jsem se vrátil do Chicaga. Starý kamarád ze školy se se mnou snažil spojit. Doslechl se o jednom místě ve Springfieldu. Napadlo ho, že bych se o to mohl zajímat.“

„Springfield je odsud jen dvě hodiny jízdy autem.“

„Je to blíž než do Chicaga,“ zdůraznil Nick. „A pracoval bych pro nadaci, která se zabývá ochranou historických budov. Chránil bych je, místo toho, abych je boural.“

„Jednou si šel do vězení jen proto, abys takový dům zachránil,“ připomněla mu Melissa.

„To už je dávno. Mezitím jsem ztratil sám sebe. Ale teď jsem se našel. Taky jsem získal podíl na nějakých specializovaných projektech, na kterých bych mohl pracovat odsud. Samozřejmě kdybych si tu zařídil kancelář s počítačem a faxem. Kamarád mi taky připomněl, že životní náklady v malém městě jsou mnohem nižší než v Chicagu. S částečným úvazkem ve Springfieldu a jako architekt na volné noze tady v Greely vydělám dost na to, abych se uživil. Ale nebude to ani zdaleka tolik, kolik jsem měl v Chicagu.“

„Vadí ti to?“ zeptala se Melissa.

„Spíš si dělám starosti, jestli to nebude vadit tobě.“

„Vypadám snad, jako bych vyskočila z pořadu ,Životní styl bohatých a slavných?’“ Zeptala se uštěpačně. A pak vážně dodala. „Budu raději, když budeš šťastný, Nicku.“

„Ty jsi naprosto jedinečná.“

„Ty taky. Ale na něco zapomínáš.“

„Na co?“

„Ještě jsi mi neřekl, že mě miluješ.“

„Samozřejmě, že tě miluju! Myslím, že to tak bylo vždycky. A vím, že to tak vždycky bude.“

O sekundu později už byla v jeho náručí. Jejich rty se setkaly v polibku, který vyjadřoval vášnivou touhu a nově nalezenou víru ve šťastné konce. Nick zaplnil prázdnotu v její duši.

Nickova ústa se třela o její. Pomalu na ně útočila. Tiskl ji k sobě, jako by ani nemohl uvěřit, že je skutečná. Melissa znala ten pocit. Cítila totéž, když mu prsty prohrábla tmavé vlnité vlasy. Připadalo jí, že pouze dotyky se může ujistit, že prožívá skutečnost, ne jen sen. Jen dotyky ji mohly utvrdit v tom, že jsou opravdu spolu a že to tak zůstane navždy.

Jejich něžné objetí přerušil hluk. Novomanželé právě vybíhali z kostela. Svatebčané na ně házeli rýži.

Nick vzal Melissu za ruku a postavil ji. „Tak pojď.“

„Kam jdeme?“

„Promluvit si s farářem. Musíme si s ním dohodnout datum naší svatby!“

Melissa vypadala šokovaně. Nicka napadlo, že po té katastrofě s Wayneem nestojí o církevní obřad. Podíval se na ni a nejistě zamumlal. „Nebo spolu jen utečeme?“

Melissa se zářivě usmála. „Je mi jedno, co budeme dělat, pokud to budeme dělat spolu.“

„Tak si pojďme promluvit s farářem.“

Nick a Melissa vyšli zrovna v okamžiku, kdy nevěsta zahodila kytici. Ta přistála na Nickově hrudi.

„Chytils ji hezky,“ zasmála se Melissa.

„Naučila jsi mě všechno, co umím,“ řekl Nick smějícímu se davu a podal kytici Melisse. Pak jen pro její uši dodal: „Naučila jsi mě všechno, co vím o lásce.“

Melissa nedokázala vyjádřit slovy radost, kterou cítila ve svém srdci. Našla dokonalý lék na smutek. Pravou lásku.

Anne McAllisterová

KOVBOJ SE NEVZDÁVÁ

PRVNÍ KAPITOLA

Už zase se mu zdál ten sen. Pořád ten samý sen, jak s Keithem jezdí na příbojových vlnách nedaleko přístavní hráze na Manhattan Beach. Pořád se smáli a žertovali a jako vždycky se předháněli, kdo trefí největší a nejstrmější vlnu a kdo pojede déle. Předváděli se před Keithovými fanoušky, kteří stáli na hrázi a dívali se na ně, smáli se a mávali.

Viděl Jillian, Keithovu snoubenku, jak stojí opřená o zábradlí a vítr jí čuchá dlouhé tmavé vlasy. Vtom zvedla ruku, zamávala na Keithe, pak se podívala směrem na moře a ukázala na vlny.

Oba se ohlédli za sebe, směrem, kterým ukazovala. Zpozorovali dlouhou vlnu, která se ještě zvětšovala a přibližovala se k nim.

„Tohle je dneska určitě největší vlna!“ vykřikl Keith, zasmál se a zamířil směrem k pobřeží, aby zaujal výhodné postavení.

Luke ho chvíli pozoroval a potom se vydal za ním, pomaleji, jako vždycky, když se pohyboval ve vodě, ale pořád ještě včas, aby vlnu nezmeškal. Vystihl pravou chvíli a splynul s vlnou, právě když ho dostihl její vrchol. Nechal se jí nést a viděl před sebou ubíhající zpěněnou vodu a pláž. Zahlédl Jillian opřenou o zábradlí, jak se pozorně dívá na Keithe. Toho viděl přímo před sebou, jak už klouže po vlně dolů.

A hned potom začal klouzat dolů on sám, protože vlna se začala lámat. Převalila se přes něj, nechala ho za sebou a přimáčkla ho ke dnu, i když ho zároveň táhla s sebou.

Náhle cítil, že do něčeho narazil. Srazil se s Keithem. Ruce a nohy se jim zapletly. Snažili se od sebe dostat a po dlouhé chvíli se jim to podařilo. Cítil, jak se ho Keith snaží chytit, jak se snaží prsty sevřít jeho ruku, jak se po něm natahuje. Cítil dotyk jeho ruky, zoufalé stisknutí, a pak byla Keithova ruka najednou ta tam.

Byla pryč… Otevřel ústa, aby na něj zavolal. Keith!

Málem ho však zalkla voda. Dusila ho, dorážela na něj ze všech stran, vířila a tloukla do něj, tlačila ho do písku, drtila mu plíce a spalovala hrdlo…

Pak na kratičkou spásnou chvíli vdechl doušek vzduchu. Jenže dusivá voda už byla zpátky, zalykala ho a vnikala mu do nosu…

Luke se s trhnutím probudil. Hank, starý ovčácký pes, mu olizoval obličej.

„Do háje!“ Otřásl se a psa odstrčil. „To je moc prima způsob, jak mi popřát dobrý ráno,“ zabručel mrzutě. Věděl však, že to není Hankova vina. To všechno ten sen.

Vždycky – a vypadá to, že také navždycky – ten sen. Proboha, vždyť to tak ani nebylo!

To – Keithova smrt.

Dokonce i teď, po dvou letech, je pro něj těžké myslet na Keithe Malloryho jako na mrtvého. Ten Keith, plný života, energický, nezkrotný – snílek i muž činu, jeden z nejpopulárnějších amerických herců, navíc Lukův nejlepší přítel – měl pro co žít a měl co dát lidem kolem sebe.

Luke sevřel pěsti, protože měl pocit, jako by se ho dotýkaly Keithovy tápající prsty. Vyčerpaně si povzdechl.

Ve skutečnosti nebyl tak blízko, aby se mohl Keithe dotknout. Vlastně ani nebyl ve vodě. Stál na břehu řeky, příliš daleko, aby mu mohl pomoci, přesto však tak blízko, aby viděl, co se děje.

Luke se posadil na polním lůžku. Roztřásla ho ani ne tak zima, jako spíš vzpomínka. Znovu si vyčerpaně povzdechl. Snad mu čerstvý horský vzduch pomůže zbavit se toho nepříjemného chvění. I když už je červenec, v horách téměř tři tisíce metrů vysokých není nikdy teplo, dokud nevyjde slunce. A co nedokázala nepříjemná vzpomínka, dokázalo studené ráno. Přitáhl si kolena k bradě a objal je rukama. Celý se třásl a poléval ho studený pot. Rukou si přejel přes vlhký obličej. Ucítil psí sliny a slanou chuť. Slzy. Položil si hlavu na ohnutá kolena a snažil se zklidnit dech.

Keithi. Panebože, Keithi, moc mě to mrzí. Mělo se to stát mně.

Ovčácký pes mu strčil čumákem do ramene a chtěl ho znovu olíznout. Luke ho vzal kolem krku a zabořil tvář do měkkého kožichu. Pak si promnul oči a ztěžka vstal. Teď už neusne, nemá vůbec cenu se o to snažit. A ani nechce. Když má takové sny.

Podle šera za oknem prostého srubu Soudil, že se ještě ani nerozednívá. Obloha na východě byla stále spíš tmavě šedá než zarůžovělá. Jenže on nemá důvod zůstat v posteli. Stejně by jen ležel a vzpomínal na to, na co by radši zapomněl.

Vzal konvici, vyšel do studeného horského vzduchu a zamířil ke studánce. Nabral vodu, vrátil se zpět do srubu, nasypal do konvice kávu a zapálil malý propanbutanový vařič.

Snažil se soustředit na to, co zrovna dělal. Kdyby se celou myslí nesoustředil, hned by se mu před očima začala promítat jeho noční můra nebo vzpomínky, které ji způsobují.

Sepjal ruce. Už necítil dotyk a stisk Keithových prstů. Někdy ten pocit přetrval celé hodiny. Dnes však naštěstí ne.

Zatímco se voda ohřívala, opláchl si obličej a učesal si husté tmavé vlasy. Až příště pojede do města, asi by se měl nechat u Bernieho ostříhat. Ne že by se tam teď někdy chystal. Spousta chlapů schází z hor dolů každý týden, jenže ti mají přátele, rodinu, musí vyzvednout poštu, nechtějí ztratit kontakt s životem ve městě.

Jenže Luke nic z toho nemá. A ani nechce mít. Narazil si klobouk a pak se znovu otočil k vařiči.

Voda byla horká. Nalil si plný hrnek, pak zůstal stát a upřeně se díval malým oknem ven a uvažoval, co dnes musí udělat. Odehnat dobytek z údolí od říčky – to je jasné. Ty krávy jsou jako magnety. Vyženete je nahoru na kopec, necháte je, aby se napásly, a než se otočíte, už jsou zase zpátky dole. Nebo se splaší a rozutečou se. Musí objet kopec a dohlédnout na dobytek, který je blízko národního parku, a zkontrolovat, že ohrady jsou v pořádku a všechny branky jsou pečlivě zavřené. Turisté si nedokáží představit, jakou práci mu přidělávají tím, že za sebou branky nezavírají. Stačí jedna otevřená branka a má na celý den o práci postaráno.

Podíval se ze stráně dolů a v ranním světle spatřil své tři koně, jak už postávají u chatrné ohrady a čekají, až na ně zavolá a dá jim krmení. Volat na ně nemusí. Po více než roce už dávno vědí, co udělá.

Znovu se napil kávy, pak postavil hrnek na stůl a šel nakrmit psy. Kromě Hanka má ještě další dva. Když jim naléval žrádlo do misek, otírali se mu o nohy. Hank mu olízl ruku a strkal do něj vlhkým studeným čumákem. Luke ho podrbal pod bradou.

Nepříjemný pocit ze sna pomalu mizel. Začalo se mu lépe dýchat a s přibývajícím denním světlem ožila i horská louka, kterou teď považoval za svůj domov.

Klidně dopil kávu a pak si udělal rychlou snídani, kterou stejně rychle snědl. Hned potom se dal do práce.

Některé dny byly nabité prací víc než ostatní. Luke však pracoval rád. Vyhledával práci, potřeboval ji. A dnes, díky tomu hroznému snu, udělal dokonce víc, než musel.

Od potoka zahnal víc než dvacet krav, několika kusům ošetřil zanícená kopyta a zkontroloval všechny ohrady sousedící s národním parkem. Všechny branky byly zavřené, ale v jednom místě, kde branka nebyla, přestřihl někdo drát.

Sehnal dohromady asi tucet krav a zahnal je zpátky dolů, zavřel ohradu, pak objel osikový háj a zamířil zase k potoku. Tam našel jednoho z mladých býčků zapleteného do mladého vrboví.

S býčky není lehké pořízení, ani když mají dobrou náladu, a pokud se nemohou hnout tak dlouho jako tenhle, tak bývají pěkně naštvaní. A tenhle chlapík není žádnou výjimkou.

Luke měl chuť ho tam nechat. Stejně ho nikdo nevidí a navíc je to jeho býček. Jenže pak by mu byl k ničemu. A Luke ví, že bezesný spánek se dostaví jedině tehdy, když je tak utahaný, že se nemůže ani hnout.

Hodil mu smyčku přes hlavu a střídavě tahal za provaz a strkal zvíře dopředu, zatímco Hank a Tommy kolem býčka poskakovali, zuřivě štěkali a doráželi na něj. Luke neseděl na koni, a když se býček konečně osvobodil, odměnil se mu pořádným kopnutím do žeber.

Naštěstí se netrefil, zato si Luke stačil všimnout, že býček má zanícené kopyto.

„Zatraceně,“ zabručel, sundal si klobouk a otřel si zpocené čelo. Pak si prohrábl vlhké vlasy. „Dneska je ale blbej den.“

Než vyjel na louku, svažující se ke srubu, byl celý špinavý, zpocený, naštvaný a k smrti unavený. Býček ho sice poprvé minul, ale později, když Luke už seděl na koni, aby mohl dát zvířeti injekci, ho býček kopl do holeně.

Zítra bude nejspíš pěkně kulhat. Ale to je jedno. Fyzická bolest ho spánku nezbaví a aspoň se mu nebude zdát ten hrozný sen.

Dneska si zaslouží klidný bezesný spánek. Snad se opravdu dostaví.

Když však spatřil, že před srubem někdo sedí, přestal v to doufat.

Někdo zaručeně nezvaný. Od té doby, co se loni na jaře přestěhoval sem do hor, nikoho k sobě nepozval. Jedině Jimmy, jeho pomocník, který si od něj pronajal ranč v údolí, sem jezdí, kdykoli ho Luke požádá, aby mu pomohl zahnat dobytek. Pravidelně mu sem vozí sůl, zásoby a sem tam nějaký koláč, který upeče Annette, Jimmova žena.

Jenže Jimmy tu byl před třemi dny. A jediným dalším Lukovým návštěvníkem je Paco, syn Lindy Gutierrezové, jeho bývalé spolužačky.

„Jestli tě tam otravuje, pošli ho hned zpátky domů,“ řekla mu Linda hned na začátku. Jenže Luke věděl, že Pacovi před třemi lety zemřel otec, a moc dobře si pamatoval, jaké to bylo, když otec zemřel jemu. Byl tehdy sice starší než Paco – bylo mu šestnáct – a Pacovi je teprve osm, ale tím spíš někoho potřebuje. Luke nikdy nemá to srdce poslat chlapce zpátky. A navíc považuje své hovory s Pacem za jakési pokání. Chlapec chce pořád mluvit jen o Keithovi. Nejspíš zná všechny filmy, které Keith Mallory kdy natočil, a má obrovskou radost, když se Luka může vyptávat na ty, ve kterých také hrál. Luke je zvědav, kdy si chlapec uvědomí, že to byla jeho, Lukova vina, že jeho filmový hrdina je mrtvý.

Trochu se v sedle napřímil a snažil se rozpoznat, kdo ho to přijel navštívit. Dotyčný ho už jistě zahlédl, protože vstal a vydal se mu naproti.

Byla to žena. Vysoká štíhlá žena v džínách, s postavou, jakou nemůže mít žádný kovboj. Dlouhé hnědé vlasy jí zakrývaly tvář. Náhle zafoukal lehký větřík, odfoukl jí vlasy z obličeje a Luke měl pocit, jako by ho rovnou do břicha kopl býk.

Proboha, ne! To snad není možné.

Zavřel oči a modlil se, aby to nebyla pravda. Pak oči znovu otevřel. Modlitba nepomohla.

Byla to Jillian. Jillian Craneová.

Luke by se nejradši viděl deset sáhů pod zemí.

Takové štěstí ho však nepotkalo. Zpomalil, skoro zastavil. Měl sto chutí se obrátit a zamířit zpátky nahoru. Moc dobře věděl, že kdyby ho nezpozorovala, byl by to udělal. Jenže ona ho už spatřila, takže nemá jinou možnost než jet dál.

Co tu může chtít? Vždyť se neviděli od Keithova pohřbu. A to už je skoro dva roky. Dokonce spolu ani nemluvili.

Nebylo to nutné. Jill mu přece všechno řekla toho dne, kdy Keith zemřel.

Luke si to vybavoval tak jasně, jako by se to stalo včera. Pronásledovalo ho to tak často, jako by od té doby neuběhly dva roky…

Dva týdny tehdy pracovali na novém filmu o drsném chlapíkovi z hor. Bylo tam plno akčních scén, které měl Keith rád a které pro Luka, jeho dvojníka, představovaly denní chléb. Bylo to velmi namáhavé, náročné a víc než jen trochu nebezpečné – prostě přesně to, co se jim oběma líbilo.

Už čtrnáct dní filmovali přímo v malém špinavém městečku v Idahu, u řeky Salmon. Koncem druhého týdne už byli stejně špinaví, zanedbaní a divoce vyhlížející jako krajina kolem.

Přes den bylo stále ještě teplo, ale když slunce zapadlo, citelně se ochladilo, takže se s Keithem a ostatními ze štábu chodili každý večer ohřát do místního baru.

Dali si pár piv, házeli šipky a přeli se, kdo z nich je lepší.

Luke se zvedl, protože byl zrovna na řadě. Vtom se otevřely dveře a vstoupila Jillian. Šipka přelétla desku s terčem a přistála bůhvíkde.

Jestli si toho někdo všiml, tak Keith určitě ne.

„Heleďme,“ vykřikl a zarostlou tvář mu rozzářil široký úsměv. „Přijela za mnou moje holka!“ Hrnul se k ní tak rychle, že porazil barovou stoličku.

Luke se ani nehnul. Stál jako přimražený a díval se, jak Keith popadl Jill do své medvědí náruče, a pak, ruku položenou kolem jejích ramen, se otočil k ostatním.

„Koukejte, kdo je tady.“

„Jen jí sem přiveď,“ zvolal jeden z mužů. „Je tu spousta místa, že jo, Luku!“

Luke hned neodpověděl. Nezmohl se na slovo. Tak už se konečně seber, přikazoval si v duchu.

Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, pak se podíval nejdřív na smějícího se Keithe a potom na Jillian. „Jasně,“ řekl.

Keith však zavrtěl hlavou. „Ani náhodou. Pojď, miláčku.“ Táhl za sebou Jill ke dveřím, pak se zastavil, dlouze ji políbil a pak prohodil přes rameno: „Najděte si na zahřívání někoho jinýho.“ Pak ji odvlekl do svého pokoje.

Vlastně jejich pokoje, napadlo Luka.

Jejich pokojíky byly oddělené pouze tenkou přepážkou.

Luke však do svého pokoje nešel. Nijak ho nelákala vyhlídka na to, že leží sám ve studené posteli a představuje si, jak se za stěnou pár centimetrů od něj Keith právě miluje s Jill.

Protože zrovna to Keith určitě dělal.

Luke by to aspoň určitě dělal, kdyby mu Jill patřila. Ale ona mu nepatří. A nikdy mu patřit nebude. Správný chlap přece neleze do zelí svému nejlepšímu kamarádovi.

Vrátil se do pokoje až ve dvě ráno, opilý jak zákon káže. Zůstal v baru, dokud nezavřeli. Jenže i když byl k smrti unavený a namol opilý, stejně neusnul.

Ležel v posteli a pozorně naslouchal, jestli z vedlejšího pokoje nezaslechne sebemenší šelest, tichý hovor nebo šustění. Neslyšel nic, jenže to bylo jedno. Fantazie mu pracovala na plné obrátky. Láhev whisky dopil hodinu před tím, než zazvonil budík.

Na filmování sě dostavil včas, krví podlité oči a strhaná tvář ho však hned prozradily.

„Moc jsi oslavoval, co?“ pošťuchoval ho Keith, očividně v královské náladě.

No a co? pomyslel si Luke vztekle. Místo odpovědi něco zabručel.

„Měl by sis taky najít nějakou holku, jako já,“ radil mu Keith vesele. „Kdybys měl taky nějakou Jill, necoural bys po hospodách.“

Lukův pohled se na zlomek vteřinky setkal s Jilliným. Jill hned odvrátila oči.

„Keithi, proboha, nech ho být,“ řekla rozzlobeně a vzala ho za ruku. „Luke by určitě nestál o takovou starou brécu, jako jsem já.“

„Ani bych mu to neradil. Jsi přece moje.“ Keith se na ni usmál a lehce šťouchl Luka do ramene. „Jdeme. Vypij si kafe a dáme se do práce.“

Ten den měli filmovat scénu, kde Keith coby kovboj utíká z indiánského zajetí a žene se dolů k řece, kde nechal kánoe. Indiáni po něm střílejí z luků, jemu se však podaří naskočit do kánoe, odrazit a dostat se doprostřed divoké řeky. Ve zpěněné vodě mizí z dohledu.

„Už to máme skoro všechno připravený,“ oznámil Lukovi Carl Oakes, který měl na starosti triky. „Natáhli jsme spoustu záchranných lan, takže kdyby to vypadalo špatně, chytíš se a vylezeš.“

Luke přikývl. Pozoroval ženoucí se zpěněnou vodu a snažil se sebrat. Hlava mu třeštila a žaludek se mu houpal skoro jako loďka na řece.

„Rád bych to dělal sám,“ ozval se najednou Keith.

Luke se prudce otočil a spatřil, že Keith se tváří dost tvrdošíjně.

Carl obrátil oči v sloup. „Neblázni. Od toho je tu přece Luke. Tohle je jeho práce. Ty jsi hvězda.“

Keith přikývl. „Jasně. A o to právě jde. Lidi chtějí vidět mě.“

„Chceš, aby tě viděla hlavně Jill, že jo?“ podotkl Carl a mrkl na Luka. Luke na to neřekl nic.

Keith se ušklíbl. „No, to taky.“

„Garrison ti to nedovolí,“ varoval ho Carl.

K jejich překvapení však režisér Garrison Keithe ochotně vyslechl. Souhlasil dokonce i s detailním záběrem, jak Keith nasedá do kánoe a zuřivě pádluje dolů po řece. Považoval to za dobrý nápad.

„To by šlo, ne?“ prohodil zamyšleně. „Není to moc riskantní, že ne?“ pohlédl tázavě na Carla.

Keith si odfrkl. „Carl je opatrnější než moje vlastní máma. Že jo, Carle?“

Carl se zamračil a něco zabručel. Jenže Keith mluvil dál a Garrison ho poslouchal, zatímco Luke stál opodál, neřekl ani slovo a přál si, aby byl daleko odsud.

Věděl, jak to dopadne. Už to viděl několikrát. Keith se nechtěl jen vytáhnout před Jill, i když tím to také částečně bylo. Keith však téměř fanaticky trval na tom, aby všechno bylo opravdové. Hrozně nerad se nechával zastupovat, ať to bylo sebenebezpečnější. Carl se s ním musel vždycky dlouho dohadovat, než ho přesvědčil.

Tentokrát se také snažil, co mu síly stačily.

Nakonec však Keith vytáhl poslední trumf. „Takhle to bude mnohem lepší film. Dokážu to. Potřebuju to dokázat.“ Zpříma se na Garrisona podíval. „Na svou vlastní odpovědnost.“

Garrison zazářil. „No, v tom případě…“

Carl jen něco zabručel, ale Garrison se už rozhodl.

Zato Jill se moc důvěřivě netvářila, aspoň jak se zdálo Lukovi.

„Myslíš, že se ti nemůže nic stát?“ zeptala se a ustaraně se podívala na Keithe.

„Jasně že ne.“ Letmo ji políbil. „Bude to hračka,“ dodal. Vzal záchrannou vestu a navlékl si ji pod jelenicovou košili.

Luke ho chvíli pozoroval a zatnul pěsti, pak je zase rozevřel. Pomohl Carlovi připravit kánoe a pak počkal, než se Carl přesvědčil, že všechna záchranná lana jsou upevněna.

Jill k němu zamířila.

„Jste si jistý, že to stačí? Nehrozí mu žádné nebezpečí?“

„Je zajištěný, jak jen to jde,“ odpověděl Carl zachmuřeně.

Keith se zasmál, došel až k ní a znovu ji políbil. „Neměj strach. Vždyť živobytí všech tady kolem závisí na mně. Nemůžou mě nechat utopit.“

„Jenže-“

„Jilly, je to úplně v pořádku,“ uklidňoval ji. „Bude lepší, když to udělám já, než aby to dělal Luke. Včera v noci trochu přebral.“

„Nepřebral jsem!“

„A kromě toho, copak nevíš, že kovbojové neumějí plavat?“ dodal Keith a ušklíbl se. „Já umím,“ odsekl Luke.

„Ale ne tak dobře jako já. Na střední škole jsem vyhrál plavecký přebor Kalifornie!“

Luke se silou vůle usmál. „Plavecký přebor?“ povytáhl udiveně obočí. „Nikdy ses mi nepochlubil, že jsi přeborník v plavání.“

Keith se zasmál. „Ne.“ Pohladil Jill po tváři. „Uklidni se, miláčku. Nic se mi nestane. A uvidíš, že to bude trhák. A všichni uvidí, že jsem to opravdu já.“

„Vždyť je to stejně každýmu jedno.“ „Mně ale ne.“

Luke spatřil, jak si upřeně hledí do očí. Nakonec Jill oči odvrátila a prosebně pohlédla na Luka. „Nemohl bys mu to rozmluvit?“

Nemohl mu to rozmluvit? Tuhle otázku si kladl tehdy a pak ještě mnohokrát. Mohl mu to rozmluvit?

Neví. Možná mohl – kdyby se s ním byl víc hádal. Třeba by ho byl přesvědčil. Měl to zkusit. Jenže on se o to ani nepokusil. Mlčel a nechal Keithe, aby scénu udělal za něj.

Kdyby to Keithe nebylo napadlo, byl by ji udělal sám, přestože ho bolela hlava a žaludek měl jako na vodě. Byla to přece jeho práce. Keith měl však v jednom pravdu: nijak skvěle plavat neuměl. Rozhodně ne tak dobře jako Keith. Věděl ale, že kdyby to udělal šikovně, ani by plavat nemusel. Musel by jen spustit kánoe na vodu, utéct Indiánům, kteří ho zasypávali šípy, a přeplout zpěněnou vodu až za zátočinu, kde už by na něj čekali technici a pomohli by mu z vody.

Jenže Keith využil svého postavení. „Nezapomeň, že šéf jsem tady já,“ řekl, ale vzápětí se usmál. „Tak Carle, jdem na to.“

Luke pomohl připevnit záchranná lana, pak asi šestkrát hodil do proudu zářivě zelený volejbalový míč, aby si kameraman našel nejlepší úhel pro nafilmování. A potom už byla řada na Keithovi.

„Uhni,“ řekl Keith, mrkl na Jill a zamířil k řece. Jill pohlédla na Luka, který zůstal stát vedle ní, a pak upřela pohled na řeku. Luke také. Začal pomalu ustupovat směrem po proudu.

Všechno běželo jako na drátku. Keith rychle seběhl k řece, spustil loď na vodu a skočil do ní, pak začal zuřivě pádlovat, zatímco ho Indiáni zasypávali deštěm šípů. Na zlomek vteřiny se loď zarazila a pak vjela do ženoucí se vody, minula první skalnatý úsek, přeplula peřeje a zamířila dolů po proudu.

A pak se náhle zhoupla na stranu, přímo proti skalám. Prudce se naklonila, pak se v mžiku převrátila dnem vzhůru a Keith spadl do vody.

„Keithi!“ zaječela Jill a vzápětí se chytila rukou za ústa. Vyděšeně se dívala na řeku a čekala, kdy se Keith vynoří. Když se hned neobjevil, s hrůzou se obrátila na Luka, jako by od něj čekala pomoc.

Luke potřásl hlavou a popošel k ní. „Nic se mu nestane,“ uklidňoval ji drsně. „Má přece vestu. Za chvilku vyplave. Musí se ve vodě zorientovat.“

Vždyť je to přece Keith, přeborník v plavání, Keith, který dokáže skoro všechno, co za něj dělá Luke jako jeho dvojník – a pokud jde o plavání, je ještě lepší. Jen se předvádí, chce jim dokázat, že to udělá líp, než by to udělal Luke.

„Neměj strach,“ řekl Luke.

Jenže když se Keith neobjevil ani za minutu, ani za dvě, přestal být klidný i on. Zmocnil se ho zmatek. Zamířil k řece, nejdřív šel, pak se rozběhl a vrhl se do vody. Jill běžela v patách za ním.

„Keithi! Ksakru, kde jseš!“ Brodil se vodou, klopýtal, pak ztratil rovnováhu, ale znovu se narovnal. „Keithi!“

Pak se vedle něj objevil Carl, neklidně se díval do vody a bručel: „Do háje. Jestli si z nás dělá legraci…“

Lukovi bylo jasné, jak to Carl myslí. To by bylo Keithovi podobné. Pohlédl na břeh s nadějí, že Carl má pravdu. Že tam spatří Keithe, jak sedí na skále a bláznivě se jim směje.

Místo toho spatřil Jillinu bledou sklíčenou tvář. Otočil se zpátky k řece a skočil do ní.

Keithe však nenašel. Nenašel ho ani Carl. Ani kulisář, který asi za hodinu vytáhl z řeky kánoe. Ani stovky lidí, kteří po celý zbytek dne řeku prohledávali.

Jeho tělo se našlo až druhý den ráno, asi míli po proudu.

Luke ho měl jít identifikovat.

„Víme, kdo to je,“ omlouval se mu policista. „Je to jen formalita.“

Pro Luka to však žádná formalita nebyla, když se měl podívat na tmavou studenou tvář svého přítele. Začalo mu hučet v uších, hrdlo se mu stáhlo a cítil, že se začíná třást po celém těle.

„Jednu botu měl úplně roztrhanou,“ vykládal policista klidně. „Myslím, že to byl důvod, proč nemohl vyplavat. Určitě se nohou zaklínil mezi kameny a nemohl ji vytáhnout.“

Luke se však nedíval na botu. Díval se na Keithovy do krve odřené prsty – němého svědka toho, jak se jeho přítel zoufale snažil zachránit.

Pro Luka bylo těžké dívat se na Keithe, jenže ještě daleko těžší bylo oznámit Jill to, co už stejně věděla. A nejhorší ze všeho bylo slyšet z jejích úst, co sám věděl.

Nejdřív neřekla vůbec nic, jen se upřeně dívala někam do dálky. Potom promluvila tichým bezbarvým hlasem.

„Dělal to vlastně za tebe,“ podívala se na něj pohledem plným bolesti. „Měl jsi tam být ty, ne on.“

Neřekla mu nic, co by si už předtím sám neříkal. A pocit viny za své city, který v sobě nosil už dlouho, nebyl ničím ve srovnání s tímhle.

Na pohřbu spolu nemluvili. Proč taky. Neměli si co říct.

A co by si měli říkat teď? napadlo Luka, když sjížděl pomalu ke srubu. Sundal si klobouk a prohrábl si vlhké vlasy. Musí teď sebrat všechny síly, Bůh ví, že je bude potřebovat.

Byla stejně krásná a žádoucí jako vždycky. A měla právo ho nenávidět až za hrob.

Dojel až k ní, ale nesesedl. Věděl sice, že je to krajně nezdvořilé, ale zároveň věděl, že musí využít každé výhody.

„Jillian,“ řekl chraplavě.

Vzhlédla k němu. Chvíli se bál, že se Jilly usměje, ale ulevilo se mu, když to neudělala. „Ahoj, Luku.“

Těžce polkl a čekal, že mu řekne, proč přijela, ale ona už nepromluvila. Jen se na něj dívala. Připadal si jako kus bahna. Jako hromada kravského hnoje. Tak se uchýlil k tomu, co používal vždycky, když s ní mluvil – k sarkasmu.

„Nepovídej mi, že jen jedeš kolem,“ řekl posměšně.

Pak obrátil koně a sklouzl z něj. Celou dobu se snažil být k ní otočený zády. Odvedl koně do ohrady, kde se pásli ostatní koně.

Šla za ním. „Hledala jsem tě.“

Nezeptal se, proč. Místo toho vytáhl z brašny hřeblo, uvolnil sedlový řemen, pak sundal sedlo a hodil ho přes ohradu. Pohyboval se se stejným odhodlaným soustředěním, jako když se ráno snažil zapomenout na svou noční můru. Se stejným odhodlaným soustředěním, s jakým si vždycky připomínal, že tahle žena není pro něj. Přehodil přes sedlo pokrývku, pak koni sundal uzdu, nandal mu ohlávku a začal ho hřebelcovat.

Jill stála tak blízko, že přes propocenou košili cítil její teplý dech. Trochu se odtáhl.

„Nebylo vůbec lehké tě najít.“

„To jsem taky chtěl.“ Nepohlédl na ni. Dál hřebelcoval koně, jako kdyby to dělal každý večer. Kůň byl určitě takovou pozorností nadšený.

„Nikdo nevěděl, kam jsi zmizel.“ „Někdo to vědět musel,“ odpověděl. „Jinak bys lu nebyla.“

„Byl to můj poslední pokus. A pouhá náhoda.“

„Vážně?“ zeptal se trpce.

„Jistě,“ odpověděla klidně.

„A čím to, žes měla takové štěstí?“ Nemohl si pomoci, ale zase mluvil ironicky.

„Napadlo mě, že se podívám do míst, kde jste se s Keithem poprvé setkali. No a náhodou jsem narazila na jednoho tvého přítele.“

Luke si pomyslel, že jeho přátelé by měli mít víc rozumu, než říkat cizím lidem, kde zrovna je. „Na koho?“

„Na Paca.“

Luke v duchu zasténal, „laky mě to mohlo napadnout.“

„Je to moc pěkný klouček,“ řekla Jill rychle, skoro jako by se hájila. Pak se nejisté zasmála a odhrnula si z čela pramen vlasů. „Je rozkošný. Naprosto okouzlující.“ Usmívala se, jakmile se však Luke otočil, úsměv jí z tváře zmizel. „Zná všechny filmy, ve kterých hrál Keith.“

Stiskl zuby. „Já vím.“ Protáhl se kolem ní a otevřel branku, aby koně pustil na pastvinu. Zastrčil petlici, pak se k ní obrátil a mrzutě se zeptal: „Tak proč jsi mě hledala? Co chceš?“

„Chtěla jsem… se omluvit.“

„Omluvit?“ Málem oněměl úžasem.

Přikývla. „Omluvit,“ opakovala pevně. „Za to, co jsem ti tenkrát řekla, tenkrát, když – když -“

„Já vím kdy!“ Jak si může myslet, že by na to mohl zapomenout.

„Vím, že jsem ti to ještě ztížila. Chtěla jsem ti říct, že mě to mrzí. Byla jsem… rozrušená.“

„Měla jsi pravdu.“ „Ne, neměla.“

Vrazil ruce do kapes a upřeně hleděl do dálky. „Ale jo, měla. Kdybych byl dělal, co jsem měl, Keith dneska nemusel být mrtvý.“

„Keith se hrozně nerad nechával zastupovat. Chtěl dělat všechno sám. Bylo to jeho rozhodnutí.“

„To mě neomlouvá. Měl jsem mu říct -“ „Víš moc dobře, že pokud šlo o tohle, nebyla s Keithem nikdy žádná řeč. Keith dokázal přemluvit každého. I tebe,“ dodala a klidně na něj pohlédla. „Byl bys ho musel srazit k zemi a svázat.“

„Tak jsem to měl udělat,“ odporoval Luke tvrdohlavě. Špičkou špinavé boty kopal do hroudy hlíny.

„Koukni,“ řekl nakonec, „je moc hezké, že ses tu zastavila, aby ses mi omluvila…“ Nedokázal to vyslovit klidně. „Vážím si toho. Teď už je ale dost pozdě. Za chvíli bude tma a jestli se chceš dostat dolů za světla, měla bys vyrazit.“

„Luku -“

Jenže on už ji nechtěl dál poslouchat. Nemohl ji dál poslouchat. S Jillian Craneovou nikdy žádné velké hovory nezaváděl. Tak proč by měl začínat zrovna teď?

„Pojď. Doprovodím tě dolů.“ Zahvízdal na koně, kteří k němu hned přiběhli. Hnědák mu hned začal netrpělivě očichávat kapsičku u košile, protože věděl, že Luke tam pro něj mívá nachystaný cukr.

Luke věděl, že ho Jill pozoruje, a tak se zamračil a odstrčil hnědákovi hlavu. Ten se však nedal a začal ho očichávat znovu, takže Luke nakonec sáhl do kapsičky a dal mu kostku cukru.

Pak mu přes hlavu přehodil ohlávky a vyvedl ho z ohrady.

„Zavři branku,“ prohodil přes rameno, vzal z ohrady sedlo a hodil ho koni na hřbet.

Když Jill zavřela branku, zeptala se: „Odpustils mi?“

„Samozřejmě.“ Ani se nezastavil.

„Nechtěla jsem ti ublížit. Já jsem -“

Luke se prudce obrátil. „Koukni, zasloužil jsem si, cos mi tenkrát řekla. Jestli chceš, abych ti odpustil, tak prosím, odpouštím ti. Jenže to na věci nic nemění!“

„Protože ty jsi neodpustil sobě,“ podotkla klidně.

„Ne, neodpustil. Máš pravdu.“ Rukama stiskl sedlo a sklonil hlavu. Do nejdclší smrti si to neodpustí.

„Ale měl bys, Luku,“ řekla laskavě. „Neřekl bych.“

„Ale ano, měl bys. A taky by ses tu měl přestat schovávat a -“

„Neschovávám se tu!“ „Nikdo neví, kde žiješ.“

„Paco jo, jak vidíš. Taky spousta lidí dole ve městě.“

„Jenže ti to nikomu neřeknou. Požádal jsi je o to?“

Zlostně pokrčil rameny. „Nechci, aby mě pořád někdo otravoval. Navíc si myslím, že moc lidí nezajímá, kde jsem,“ dodal.

„Mě jo. A Carla taky.“

„Ne.“ Kromě Jill je Carl ten poslední člověk, se kterým by se Luke chtěl setkat. Carl, který Lukovi nabídl práci u filmu a ke kterému si vytvořil téměř takový vztah jako ke svému otci. Pod Carlovým pečlivým, avšak tolerantním dohledem ušel Luke velký kus cesty. Nedokázal by se teď Carlovi podívat do očí. „Vážně, Luku -“

„Ne! A opovaž se mu říct, kde jsem. A teď už pojď. Začíná se stmívat. Určitě nechceš jet dolů za tmy.“

„Taky bych tu mohla zůstat.“

„Ani náhodou!“ Zuřivě na ni pohlédl.

„Už jsme spolu přece pod jednou střechou spali… jednou.“

Luke ztuhl a jeho hněv ještě vzrostl, když si vzpomněl na ty dva víkendy, kdy ho Keith poslal s Jill do svého domu v naději, že drzí novináři pojedou za nimi a jeho nechají chvíli na pokoji.

Luke si moc dobře pamatuje, co se stalo poslední den – pamatuje si na tu chvíli, kdy ho přemohla vášeň, kdy zapomněl, kdo je on, kdo je Jill, a jak hrozné by bylo, kdyby se mezi nimi vyvinul nějaký vztah.

Znovu ho zaplavil pocit viny a zároveň obrovský hněv. „Tak proto teda? Chceš snad pokračovat tam, kde jsme přestali? Jsi nadržená, miláčku?“

Vlepila mu facku.

Upřeně se dívali jeden na druhého. Pak Luke zvedl ruku a dotkl se hořící tváře. Jill si přitiskla ruku na ústa a v úžasu na něj zírala. „Promiň,“ zašeptala.

Otočil se k ní zády. „Jen se neomlouvej. Mělas to udělat už tenkrát.“

Otočil se a rychle zamířil k místu, kde se pásl její kůň. Byl to ryzák Jimmyho Klina. Zajímalo by ho, jak se jí povedlo ho získat. Jenže Jillian vždycky dosáhla toho, čeho si zamanula, a ještě ke všemu jí za to celý svět padl k nohám – zvlášť dospělí chlapi, kteří by už měli mít rozum.

„Jak to, že máš Klinova koně?“ zeptal se zvědavě.

„Paco nás seznámil. Klinovi byli poněkud zdrženlivější, když jsem chtěla vědět, kde jsi,“ přiznala. „Ale Paco je přemluvil.“

„Jo,“ kývl zachmuřeně. No, už se stalo. Teď už by byl rád, kdyby konečně zmizela. „Aspoň že jsi mu povolila uzdu,“ zabručel.

„Jimmy mi to řekl.“

„Ten je ale hodnej,“ zavrčel. Pak se k ní obrátil. „Nasedni.“ Mrštně naskočil na hnědáka. „Jedem.“

Bez ohlédnutí vyrazil na travnatou cestu. Nechtěl jet s ní, aby se s ní nemusel bavit.

Jenže Jill ho brzy dohnala. „Nepřijela jsem se jen omluvit,“ řekla bezvýrazně. „Přijela jsem, protože potřebuju, abys mi pomohl. Píšu knihu. O Keithovi.“

Jel dál, ani na ni nepohlédl. Neřekl ani slovo. Jenže to Jill neodradilo.

„Píšu ji už rok,“ mluvila dál. „Už jsem mluvila se všemi, kteří měli s Keithem něco společného. S učiteli, přáteli, příbuznými, režiséry, producenty, ostatními herci. S každým kromě…“ Ani to nemusela říkat.

Panebože, to snad ne.

„Vím, že si myslíš, že by pro tebe bylo příliš bolestné o tom mluvit,“ mluvila neústupně dál. „Je to opravdu bolestné. Ale věř mi, Luku, že by ti to také pomohlo.“ Pobídla koně, takže teď jeli vedle sebe. „Taky se mi do toho nechtělo. Ale dávalo mi to nějakou naději do budoucna.“

„Já jí nepotřebuju.“ To všechno už je za ním. Je to minulost. A nemůže o tom mluvit. Nemůže to znovu oživovat. Zvlášť, když je u toho ona. Nepřežil by to.

Pobídl koně do klusu, takže ji brzy nechal daleko za sebou. Kdyby mu chtěla něco říct, musela by křičet. Konečně dojeli k silnici.

„Teď jeď po téhle silnici a asi po kilometru dojedeš na ranč Klinových.“ Otočil koně.

„Luku, poslouchej mě chvíli -“

„Ne. Sbohem, Jill,“ řekl tvrdě a rozjel se zpátky Ani se neohlédl.

DRUHÁ KAPITOLA

Do háje, pomyslel si Luke, když dopadl na úzkou postel. Copak má zapotřebí, aby se probouzel ze snů celý roztřesený a zpocený? Copak má zapotřebí, aby ho vůbec trápily sny?

Ne, to tedy nemá. A dneska pro to opravdu udělal, co mohl.

Jenže veškerá celodenní dřina je mu teď stejné na nic.

Stačí, aby jen pootočil hlavu a podíval se oknem ven na strom, ke kterému uvázala koně. Vidí ho i v matném měsíčním světle. Stejně dobře vidí i pařez, kde stála. Když zavře oči, vidí dokonce i svůj srub. A před ním stojí ona.

Jillian. Jillian Craneová. Panebože, pomyslel si, když se upřeně díval na strop z hrubě přitesaných trámů, proč zrovna Jill? Ze všech ženských na celém světě zrovna ona. Téměř dva roky ji neviděl a předpokládal, že už ji také nikdy neuvidí. Považoval to za své štěstí. A ona se tu najednou zničehonic objeví. Zrovna tady. U jeho srubu.

Sotva metr od něj. Tak blízko, že se jí klidně mohl dotknout.

Do háje se vším!

A prý se mu přijela omluvit! Omluvit! To spíš on by před ní měl padnout na kolena a omluvit se jí. A místo toho se mu povedlo ji ještě víc urazit, protože jí připomněl událost, o které by měl do smrti mlčet – že ji tehdy políbil. Tehdy také zjistil, že i když je snoubenkou jeho nejlepšího kamaráda, není schopen se ovládat tak, jak by měl. Na pár prchavých chvil ji měl jen pro sebe.

Neměl na to právo. Od samého začátku patřila Keithovi. Luke dokonce nebyl ani při tom, když se ti dva setkali. Měl tenkrát zrovna zlomenou nohu. Stalo se mu to při natáčení ve Španělsku, a tak se co nejrychleji vrátil zpátky do Kalifornie.

Keith a ostatní odjeli do Londýna, aby tam dodělali pár scén ve studiu. Dva dny před odjezdem domů přijela do Londýna americká reportérka Jillian Craneová, aby s Keithem udělala delší rozhovor.

Luke se nikdy pořádně nedozvěděl, k čemu tehdy vlastně došlo. Stačilo, že Keith se s ostatními do Kalifornie nevrátil. Místo toho odletěl na Karibské ostrovy, aby poskytl Jillian Craneové ještě delší rozhovor.

Když se za tři neděle konečně vrátil do Los Angeles, byl rozhovor hotový a on a Jillian patřili k sobě.

Luke ji spatřil poprvé toho dne, kdy se s Keithem vrátila do Los Angeles. Bydlel tehdy u Keithe, protože do jeho vlastního bytu se muselo po dlouhém schodišti, což je pro člověka s nohou v sádře dost nepohodlné. Zrovna se namáhavě belhal podél bazénu, když se Keith objevil ve dveřích.

„Ahoj Luku! Ty už zase chodíš! No to je báječný. Pojď, ukážu ti svou holku.“

„Svou… holku?“ Ještě nezažil, aby Keith takhle někomu říkal. Zvědavě se podíval a spatřil vážnou tmavovlasou krásku, která se na něj dívala. Srdce se mu zastavilo. Udělal krok, najednou však na mokrých dlaždicích uklouzl a kecl si na zem.

Oba k němu přiskočili. Keith se kuckal smíchy.

„Sedl sis před ní na zadek, co? To mě vůbec nepřekvapuje.“

„Nestalo se vám nic?“ zeptala se ta žena. Skláněla se nad ním a její dlouhé tmavé vlasy se dotýkaly jeho nahé hrudi.

„Nic mi není,“ odsekl Luke a oba je odstrčil. Bylo mu trapně, že je takové nemehlo neohrabané -jenže to byl důsledek jeho reakce na Keithovu „holku“.

Cítil se zahanbeně pokaždé, když si na to vzpomněl. Jenže teď mu připadá, že to bylo to nejlepší, co se mu mohlo přihodit. Mohl Jill odstrčit. A tahle událost ovlivnila i jejich další vztahy.

Bylo to Keithovo děvče, a tak se jí Luke vyhýbal, jak mohl. Lehké to však nebylo. Keith nebyl z těch, kdo kvůli ženské zanedbává své přátele. Naopak, snažil se dát všechny dohromady. Jenže s Lukem se mu to nějak nedařilo. Luke namlouval sám sobě, že Jill nemá vliv ani na něj, ani na jeho život. Samozřejmě to nebyla pravda. Nemohl se na ni podívat, aniž by pocítil, jak neodolatelně ho přitahuje. A zanedlouho si uvědomil, že ho nepřitahuje jen fyzicky. Měl Jillian Craneovou rád.

Líbilo se mu, jak umí naslouchat lidem, líbil se mu její praktický přístup ke Keithovu vždy bláznivému, splašenému stylu života. Pod jejím vlivem se Keith změnil. Byl klidnější.

„Konečně dostal rozum,“ smál se Carl.

Možná. Keith s Lukem nikdy nedělali nic, co by se při nejlepší vůli dalo nazvat rozumným. Dělali spoustu nebezpečných bláznovin. Byli tvrdohlaví, draví a neoblomní jako skála.

Jenže Jill odhalila tu část Keithovy osobnosti, o které Luke neměl ani tušení. Laskavějšího a něžnějšího Keithe.

„Ta ti ale zatla tipec,“ posmíval se Luke jednou Keithovi, když si spolu po čase vyrazili všichni tři na skleničku. Keith se však jen ušklíbl a přitáhl si Jill na klín. Pak klidně pokrčil rameny. „Jen se užírejte, kamarádi,“ řekl jen.

Nikdy ho ani ve snu nenapadlo, že Luke se opravdu užírá. Ten se však tvářil jakoby nic a říkal si, že nepotřebuje žádnou něžnou a sladkou ženušku jako je Jill. Neměl však ani žádnou jinou.

Bylo mnohem jednodušší se jí co nejvíc vyhýbat. A tak se jí vyhýbal. Až na to poslední odpoledne na Big Bear.

Byli tam spolu na víkend, jen on a Jill. Byla to stejně jen a jen Keithova vina, ale chtěl si jen trochu odpočinout, jak říkal. Už jednou jim novináři naletěli, když Luke předstíral, že je Keith. Dělal to hrozně nerad, když ho však o to Keith požádal, chápal ho. Sláva je občas těžké břemeno a Keithe pronásledovaly davy fanoušků každý den. Opravdu potřeboval trochu vysadit.

Když ho tedy Keith požádal, Luke jel. Jill se ze všech sil snažila být milá, příjemná a veselá. Luke se zase snažil být mrzutý a málomluvný. Ve skutečnosti mu to bylo proti srsti, připadalo mu to však jako nejlepší a nejbezpečnější způsob, jak ten víkend s ní vydržet.

Jenže osmačtyřicet hodin v její společnosti mu přineslo tolik zklamání a nespokojenosti, že si to nikdo nedokáže představit. Nejen že ho fyzicky přitahovala, byla to navíc i příjemná a laskavá žena. Kdyby jí to byl dovolil, probudila by v něm stejně dobré vlastnosti jako v Keithovi. Jenže Luke si netroufl. Věděl, že kdyby to udělal, probudila by v něm i něco jiného.

V neděli odpoledne, když leželi na kraji bazénu, se mu konečně ulevilo, že tenhle víkend přežil, protože do odjezdu už zbývalo jen pár hodin. Jill však náhle vzhlédla od knížky a řekla: „Nedívej se, ale támhle za plotem stojí fotograf a snaží se nás vyfotit. Nejspíš chce udělat nějaký zvlášť senzační obrázek.“ Spiklenecky se na Luka ušklíbla a poslala mu polibek.

To už bylo na Luka moc.

„Tak mu poskytneme něco, co by opravdu stálo za to,“ zavrčel. Než si stačil uvědomit, co dělá, překulil se k jejímu lehátku a tvrdě ji políbil na ústa.

Mělo to být jen gesto. Nic míň, nic víc. Fotograf čeká na senzaci, tak mu ji tedy Luke poskytne, to bude koukat!

Jenže koukal spíš Luke. A Jill nejspíš taky.

Dotkl se jejích úst a co měl být polibek, byl spíš požár. Spalující a zoufalý. Šílený a ztřeštěný, ale trval dál a stále se prohluboval, až náhle zasáhl samé dno jeho duše.

Kdoví, jak by to bylo skončilo, kdyby se Jill nakonec neodtáhla. Přitiskla si ruku na ústa a hleděla na něj očima rozšířenýma strachem.

„Keith,“ zašeptala zděšeně.

Luke stiskl zuby. Kouzlo okamžiku bylo to tam. Potichu zaklel a skočil do příjemně chladivé vody v bazénu. Pocit viny však smýt nedokázal.

Vrátila se do jeho života. Luke tomu nemohl uvěřit.

Celý den strávil tím, že se zoufale snažil zahnat vzpomínku na Jillian Craneovou, jak včera večer seděla u jeho prahu. Když se teď vracel přes nízký pahorek zpět ke srubu, bál se, že tam bude sedět zase.

Kůň vycítil jeho napětí, zastavil se a otočil k němu hlavu.

„Jen klid,“ řekl Luke automaticky a poplácá koně po krku.

Ale sám klidný nebyl.

Spatřila ho a vstala. Zvedla ruku, ale hned ji zas spustila a čekala na něj.

Taky ho mohlo napadnout, že včera se dala nějak moc lehko odbýt. Zapomněl, že tohle je Jillian Craneová, schopná a vytrvalá profesionální novinářka. Věděl, že vždycky udělá všechno možné, jen aby článek dopsala. Pronásledovala lidi se stejnou vytrvalostí a odhodláním, jako šerifové kdysi pronásledovali zločince.

Jenže jeho nedostane.

Mluvit s ní přece nemusí, a nic na světě ho k tomu taky nepřinutí.

Jedinkrát jí ve slabé chvilce podlehl. Víckrát se to už nestane. Mezi Jillian Craneovou a Lucasem Tannerem už víckrát k ničemu nedojde.

Už tak je dost těžké žít se vzpomínkami na minulost, a teď se mu pomalu daří na ně zapomínat. Přece to všechno nepokazí? A zrovna s ní. Když se k ní přiblížil, hrozivě se na ni zamračil.

„Tak mě tu máš zas,“ oznámila mu.

„Proč?“

„Vždyť dobře víš proč. Kvůli knize. Je moc důležitá – pro mě, pro Carla, pro Keithovy přátele i jeho fanoušky. A ať chceš nebo ne, patříš do ní taky, Luku.“ Pokrčila rameny. „Doufala jsem, že si to rozmyslíš.“

„Nic si nerozmyslím. Už jsem ti řekl, že ne.“ A nepohne s ním nic. Sklouzl ze sedla a podíval se jí zpříma do očí. „A nemysli si, že mě přemluvíš.“

„Dlužíš to Keithovi.“

Jako by mu vrazila nůž do srdce. Myslel si, že už se ho nemůže nic dotknout, že je nepřístupný veškerým citům, že je připravený čelit čemukoli a odmítnout jakoukoli prosbu. Na tohle však připraven nebyl. Spolkl zaklení a otočil se k ní zády. Měl takový vztek, že se mu chvěly prsty, když se snažil rozepnout sedlové řemeny.

„Jdi do háje. Keith by po mně tohle nechtěl.“

„Nejspíš ne. Jenže Keith tu není, aby ses ho na to zeptal.“

Copak jí nestačí, že mu zabodla nůž do srdce? Copak s ním musí ještě otáčet? Prudce se obrátil. „Ksakru! Jak daleko chceš ještě zajít?“

Škubla sebou a zbledla, zůstala však stát na místě a vzdorně se na něj dívala. „Jak bude nutné.“

Hlavou mu vířila všechna sprostá slova, která znal. Strhl sedlo, otevřel branku a praštil koně přes zadek tak silně, že ten se tryskem rozběhl na pastvinu. „To má být tvoje pomsta?“ zeptal se nakonec.

„Pomsta?“ Trochu se zamračila a pak zavrtěla hlavou. „Věř tomu nebo ne, ale nesnažím se ti ublížit, Luku.“

Odfrkl si. Ne, nevěří jí. Proč by taky měl? Má plné právo se mu pomstít, i když zrovna od ní by to opravdu nečekal. Vždyť až do té doby, než ji políbil, jí nikdy nezavdal příčinu k nenávisti.

A co Keith, chtěl by po něm, aby spolupracoval? Nejspíš ano. Keith byl hvězda a toužil po uznání. Těšilo ho být středem pozornosti.

„Už jsi udělala rozhovory se všemi ostatními. Mně nepotřebuješ,“ namítl.

„Ty jsi ale byl jeho nejlepší kamarád.“

„Pěknej kamarád,“ zabručel potichu Luke, poškrábal se na krku a nahlas se zeptal: „A co bych jako měl udělat?“

„Povědět mi, jak jste se seznámili, něco o vašem vzájemném vztahu, to hezké i to špatné. Co pro tebe Keith znamenal.“

„Nic moc, co?“ poznamenal ironicky.

„Vím, že to není lehké. Jenže jste spolu zažili spoustu hezkých chvil.“ Prosebně se na něj podívala. „Je to možnost, jak je uchovat.“

„A to mi jako má pomoct? A co když si představím všechny hezké chvíle, které jsme spolu mohli prožít, kdybych byl dělal svou práci?“ Odvrátil se od ní a se sedlem přes ruku zamířil ke srubu.

Vykročila za ním. „Už jsem ti přece řekla, že za to nemůžeš. Jestli ale chceš, můžeme si promluvit i o tomhle.“

Prudce se k ní otočil a zlostně se na ni podíval. „To teda nechci ani náhodou!“

O krok ustoupila a pak řekla klidně: „Možná by ti to pomohlo.“

„Nejdřív vyřešíme jednu věc. Když ti poskytnu rozhovor, bude to jen kvůli tvé knize, a ne abych si ulevil od bolesti.“

„Protože se jí chceš pořád oddávat?“

„Jdi už do háje!“

„Už jsem tam byla,“ odpověděla klidně.

Chvíli se na sebe upřeně dívali. Všechna bolest, vzpomínky, všechno, na co chtěl zapomenout, se znovu vznášelo mezi nimi.

Luke si přejel dlaní přes obličej. „Jak dlouho by to trvalo?“

„To záleží na tobě. Kolik mi toho budeš ochotný říct a jak dlouho ti bude trvat, než se k tomu odhodláš.“

Znovu vykročil. „Nejsem ochotný ti říct všechno, to přece víš.“

Přikývla a vykročila za ním. Položil sedlo pod přístřešek a zamířil ke srubu. Došel až ke dveřím, ale neotevřel je. Zastavil se na úzké verandě a založil si ruce na prsou. Dovnitř ji zvát nechtěl. Dost na tom, že se dostala až sem. Domů si ji nepustí. „Tak se ptej,“ vyzval ji.

Přimhouřila oči. „Dneska ne. Přijedu zítra.“

„Ne.“

Jeho příkrá odpověď ji zarazila.

„Zítra mám moc práce,“ vysvětloval mírněji.

„Pojedu s tebou.“

„Ne!“

„Bude to tak nejjednodušší. A -“

„Řekl jsem ne. Když chceš, abych mluvil, tak budu mluvit. Se mnou ale nepojedeš.“

„Tak tu na tebe počkám, než se vrátíš.“

„Ne. Až skončím, přijedu dolů. Sejdeme se u Klinu.“

„To už bude skoro tma. Říkal jsi přece -“

„Zítra večer se sejdeme u Klinu. Ber nebo neber.“ Neber to, zapřísahal ji v duchu.

Jill se mu podívala zpříma do očí. „Dobře, tak u Klinu,“ přikývla.

„Přijď po sedmé,“ řekl se sevřenými zuby.

„Bydlím u nich.“

„Co?“ Jak je dokázala přemluvit? A ví vůbec, že ten dům je vlastně jeho, že Jimmy s Annette ho mají jen najatý?

„Paco to zařídil.“

„Ten podrazáckej spratek malej -“

„Vždyť ho máš rád, ne?“

Luke jen něco zavrčel. Jill zavrtěla hlavou a pak se malinko usmála. „Ukázal mi, jaké jsi mu vyřezal auto. A zvířata.“

„Do háje.“ To dítě nemá rozumu ani za mák. Luke předpokládal, že ty hračky ukáže své matce, ale ne že je bude ukazovat všem na potkání. Zdrceně vydechl. „Je vůbec něco, co ti neukázal? Nebo neřekl?“

„To nevím,“ odpověděla Jill zmateně. „Zkusím se ho zeptat.“

Luke si něco zabručel pod vousy a strčil ruce do kapes. „Nevím, kdy přesně skončím. Přijedu dolů, až, budu hotov.“

„Udělám něco k večeři.“

„Najím se po cestě. A teď už jeď, než bude tma.“ Zamířil k jejímu koni. Odvázal ho a vrazil jí otěže do rukou.

„To má být příkaz, Lucasi?“

Zamračil se.

„Hádej.“

Stála před ním s otěžemi v rukou a pak na něj pohlédla. Zdánlivě klidně její pohled vydržel, i když mu připadalo, že trvalo celé věky, než konečně nasedla na koně. „Tak tedy zítra,“ rozloučila se tiše.

Přál si, aby se zítřka nedočkal.

Měl sto chutí nejet nikam, znal však Jillian natolik, aby věděl, že když on nepřijede za ní, přijede ona za ním.

Když dojel až na ranč, rozhodl se, že když už je dole promluví si s Jimmym. Našel ho ve stáji. Jimmy se neklidně usmál, když ho spatřil. „Nezlobíš se, že ne?“

„Jak tě něco takového mohlo napadnout?“ odpověděl Luke mírně a všiml si, jak sebou Jimmy škubl.

„Říkal jsem Annette, že bychom tu Jill neměli nechávat, že je to tvoje věc, když je to tvůj ranč a tak. Jenže ona stejně nakonec řekla, ať tu Jill teda zůstane, když je to tvoje kamarádka. Říkala, že určitě budeš rád. Já myslím, že nejsi.“ Aspoň že mu to došlo.

Luke pokrčil rameny. Chtěl mu sice od plic říct, co si o něm myslí, ale teď už je to stejně jedno. „To nevadí,“ řekl.

„Nemůže za to jen Annette,“ přiznal se Jimmy po chvíli. „Mně se taky docela zamlouvalo, aby tu zůstala. Vždyť víš, že Annette už sotva chodí. Tenhle měsíc by se to mělo narodit. A malý Jimmy se narodil skoro o měsíc dřív.“

Luke byl pryč, když Annette rodila poprvé, ale docela Jimmyho chápal, protože když Annette viděl naposledy, byla jako almara. Je lepší, když tu bude někdo, kdo by jí když tak odvezl do nemocnice v době, kdy Jimmy bude na pastvinách. I kdyby ten někdo měla být Jillian Craneová.

„Je mi to jasný,“ přikývl Luke.

Jimmymu se očividně ulevilo. „Ukaž, postarám se ti o koně,“ nabídl se.

„Jill je vevnitř?“

„Čeká na tebe. My vám půjdeme z cesty.“

Luke by byl raději, aby byli v cestě, neřekl však nic. Podal otěže Jimmymu a zamířil do domu.

Annette otevřela, jakmile vkročil na první schod. „Luku!“ Popadla ho za ruku a táhla ho dovnitř. „Ty jsi přijel! Bála jsem se, že se na mě budeš hrozně zlobit, protože tak nerad mluvíš o… však ty víš o čem. Ale s Jillian si popovídáš, že jo?“

Její nadšení ho tak zaplavilo, že se nezmohl na odpověď. Přes její rameno spatřil Jill, jak sedí na pohovce s malým Jimmym na klíně a krmí ho z láhve. Když Luke vešel, zvedla hlavu. „Už skoro spí. Promiň. Počkáš chvíli?“

Beze slova přikývl, protože ho zaujal pohled na ni s dítětem v náruči. Nikdy si Jill nepředstavoval ve společnosti dětí, teď však vypadala, jako by se mezi dětmi pohybovala odjakživa. Luke si sundal klobouk a zůstal stát.

„Sedni si přece,“ vyzvala ho Annette a pak se zahihňala a rozpačitě si přikryla rukou ústa. „Páni, to jsem ale pitomá, když ti říkám, aby sis sedl ve vlastním domě.“

Jill maličko svraštila obočí a Luka napadlo, že to je odpověď na jeho otázku, zda ví, čí ranč vlastně je. Patří jí to. Nikdo ji nezval. Takhle možná odjede dřív. Neřekl nic a posadil se. Klobouk si položil na klín.

Annette se rozpačitě podívala z jednoho na druhého a zeptala se: „Mám vám donést kávu a koláč? Dneska jsem ho upekla. Taky mám nějaké sušenky, kdybyste chtěli.“

„Ne, díky, jedl jsem po cestě.“

„Ale -“

„Nedám si nic, díky,“ řekl pevně.

Jill vstala a usmívala se na dítě ve své náruči. Pak pohlédla na Annette. „Jen ho půjdu uložit do postýlky.“

„Nevím, co bych si bez ní počala,“ řekla Annette Lukovi, když Jill vyšla z pokoje. „Už ho nemůžu nosit. A Jill dělá skoro všechno.“

Luke nepřítomně přikývl. Díval se směrem, kde zmizela Jill. I když už tam nebyla, stále ji viděl, jak drží Jimmyho v náruči. Vypadala jako máma. Určitě by teď měla vlastní dítě, kdyby…

Vzdychl si.

„Stalo se něco?“ zeptala se Annette starostlivě.

Luke zavrtěl hlavou. Ale když se Jill za chvíli vrátila, byl skoro rád. V jedné ruce měla blok a tužku, v druhé magnetofon. „Kde chceš být?“

Luke mrkl na Annette.

„Budu tiše jako myška,“ slibovala.

Jill se na ni usmála. „To by asi stejně nešlo,“ řekla omluvně. „Kdyby Luke věděl, že nás někdo poslouchá, byl by celý nesvůj.“

„Ale nebyl,“ ozval se Luke. Věděl, že Annette neumí být zticha ani chvíli, a čím víc by mluvila ona, tím méně by musel mluvit on.

„A já bych byla taky trochu nesvá,“ pokračovala Jill mírně. „Bude lepší, když se půjdeme projít.“

„Aha,“ řekla Annette sklíčeně.

„Aha,“ řekl Luke. Do háje.

Jill si natáhla svetr a zamířila ke dveřím. Pak se otočila. Neochotněji následoval.

„Až se vrátíte, tak si možná dáte ten koláč, ne?“ volala za nimi Annette.

Luke jen něco zavrčel a zavřel za sebou dveře.

„Má tě moc ráda,“ ozvala se Jill, když vyšli na verandu.

„Je to moje bývalá švagrová.“

Jill se zajíkla. Z ruky jí vypadla tužka. Rychle se pro ni shýbla, ale málem uhodila do hlavy Luka, který se shýbl také.

„Nevěděla jsem, že jsi byl… ženatý,“ řekla.

„Nebyl. Ale můj starší bratr měl za ženu její sestru. Byli oba hrozně mladí a neklapalo jim to.“ Povzdychl si a sundal si klobouk.

„To je mi líto,“ ozvala se Jill tiše.

Luke pokrčil rameny. „Teď už jsou oba šťastnější.“

Teď je Clare už víc jak dvanáct let šťastně vdaná za místního lékaře a Robert také našel tu pravou.

„Tak začnem, ne? Nehodlám tu zůstat celou noc.“

„Chceš, abychom si někde sedli, nebo se chceš radši projít?“

Luke pokrčil rameny. „Mně je to fuk. To záleží na tobě.“ Rozpačitě přešlápl z nohy na nohu a Jill si toho všimla.

„Projdeme se a já budu nahrávat.“ Nechala blok i tužku u branky a zapnula magnetofon. Byl tak malý, že ho mohla držet v dlani.

Luke se na něj obezřetně zadíval. „Tenhle jsi měla, když jsi dělala rozhovor s Keithem?“

„Podobný. Taky jsem si ale dělala poznámky, protože jsme seděli a povídali si.“

„Celé tři neděle?“

Zrudla. „Když jsem s ním dělala rozhovor. Ty tři neděle, to byla dovolená.“ „Aha. Zapomněl jsem.“

Ksakru, jak se to chová? Vždyť je mu přece jedno, co celé tři neděle dělali. Nic mu do toho není. Rychle musí začít, než zase plácne nějakou pitomost.

„Tak jaká je tvoje první otázka?“ zeptal se rychle.

„Proč mi nepovíš, jak jste se vy dva seznámili?“

„Vždyť to přece víš,“ namítl.

„Jenže ne všechno. Vím, že jsi tady někde pracoval jako kovboj a setkali jste se, když tu Keith něco natáčel. Podrobnosti neznám.“

Zřejmě ne. Proč by jí to taky Keith vykládal? Keithův život to stejně nijak nezměnilo. Jenže Lukův život se tím změnil od základů.

„Pracoval jsem u Mika Suttera, támhle naproti přes údolí,“ začal neochotně, „a Keith tu natáčel scény pro svůj další film.“

„To bylo asi před sedmi lety, že ano?“

„Jo, tak nějak. Zrovna něco natáčeli, když jeden /zkameramanů začal mávat rukama a splašil dobytek. Tak jsem krávy zahnal pryč, aby toho cvoka neušlapaly.“

„To ti musel být hrozně vděčný.“

„Myslím, že jo. Žvanil nějaký nesmysly. To jsem měl nechat krávy, aby ho ušlapaly? Pak se ukázalo, že Carl to všechno viděl a zrovna potřeboval někoho, kdo by to samé udělal na kameru. Tak mě požádal.“

„A tehdy tě zaměstnal?“

Luke zavrtěl hlavou. „Řekl jsem mu, že už práci mám.“

Ještě teď před sebou viděl Carla, jak na něj udiveně zírá.

„Když se trochu vzpamatoval, tak se mě zeptal, jestli radši budu honit krávy než pracovat u filmu. A já mu řekl: No, je to moje práce. Nemůžu přece svýho šéfa nechat na holičkách. A on se zeptal, kdo že je ten šéf. Tak jsem mu to řekl, on šel za Mikem a požádal ho, aby mi dal padáka.“

„To si děláš legraci, ne?“

„Ne. Znáš přece Carla. Ten se tak lehko nevzdá. Mike nejdřív odmítl. Pak mu ale Carl vysvětlil, o co jde, a Mike souhlasil.“

„Měl jsi strach?“

„Netušil jsem, co mě čeká. Ale když se to tak vezme, nebyla to zas žádná dřina. Vždyť to přece byla moje každodenní práce. Jenže všichni za mnou chodili, poklepávali mě po ramenou a divili se, kde jsem se to naučil.“

„A kde ses to naučil?“

Luke opět pokrčil rameny. „Vyrostl jsem v tom. Můj táta i oba bratři byli kovbojové.“

„O tvé rodině vlastně nevím vůbec nic,“ podotkla Jill vážně. „Víš, že ses o ní nikdy ani nezmínil? Tví bratři pracují tady někde?“

„Ne.“ Nechtěl mluvit ani o nich, ani o ostatních členech rodiny. „Myslel jsem, že mluvíme o Keithovi.“

„Copak si nemůžeme povídat taky o něčem jiném?“

„Nepřijel jsem sem, abych si s tebou povídal o něčem jiném.“

Mrzutě se ušklíbla, ale pak pokrčila rameny. „Dobře. Takže tak jsi se dostal k filmu. S Keithem jsi se seznámil hned?“

„Ne. Až druhý den. Carl mi řekl, abych přijel. Potřeboval natočit nějaké pády.“

„Chtěl po tobě, abys padal z koně?“

Luke přikývl. „Řekl, že za to dostanu čtyři sta dolarů. Myslel jsem, že se zbláznil. Poprvé mi někdo nabízel peníze za to, co jsem léta dělal zadarmo.“ Usmál se, když si vzpomněl, jak ho to tenkrát překvapilo. „Tak jsem řekl – proč ne? A když jsem se druhý den objevil, tak se mě jeden statista zeptal, jestli chci vycpávky a chrániče. Nejdřív jsem nechápal, co tím myslí. ,Na co?’ zeptal jsem se. Prý na kolena, lokty, zápěstí. Koukal na mě, jako bych spadl z višně. Pak mi řekl, abych si sundal kalhoty.“ Jill vykulila oči a Luke zrudl. Rychle pokračoval: „Tak jsem zjistil, k čemu jsou vlastně vycpávky a chrániče dobré. Pak už jsem si je bral vždycky, když jsem měl padat. V poledne už bylo všechno hotové a mě napadlo, že bych se raději měl vrátit k Mikovi, abych dodělal svou práci. Jenže Carl mě zavolal k sobě a pak jsem se setkal s Keithem.“ Pamatoval si to tak přesně, jako by to bylo včera. „Poznal jsem
ho, bylo to ale jako bych potkal někoho, koho jsem znal, ale jeho jméno jsem už zapomněl. Tak jsem řekl: „Ahoj, jak se máš?“ jako bych ho znal, protože mi byl povědomý, jenže jsem neměl ani páru, kdo to je.“

Jill se usmála. „A on to věděl?“

„Jasně. Pak mi jednou řekl, že mě zachránil ze světa kulturního barbarství.“ Luke se při té vzpomínce opět usmál a Jill se usmála také. „Tak jsem poznal Keithe,“ pokračoval Luke rychle a odvrátil od ní oči. „Carl měl dojem, že jsme si podobní, a chtěl vědět, co na to Keith řekne. Jenže Keithovi bylo úplně fuk, jestli jsem mu podobnej nebo ne. Hned chtěl, abych ho naučil všechny ty ptákoviny, který jsem uměl.“

„To mě vůbec nepřekvapuje,“ podotkla Jill potichu.

Jejich pohledy se znovu setkaly. Luke si všiml, že Jill má v očích tentýž měkký něžný výraz, který mívala, když pozorovala Keithe. Tentýž trochu omámený výraz, který měla, když ji políbil, než si uvědomila, co vlastně dělají.

Stiskl zuby. Odtrhl od ní oči a znovu rychle vykročil. „Pak jsem mu až do konce filmu dělal dvojníka. Potom mi navrhl, abych se s ním vrátil do Kalifornie a udělal s ním další film. Tak jsem si řekl, proč vlastně ne? A jel jsem.“

„Byla to pro tebe velká změna?“

Zamračil se. „Jo, to tedy byla. Tady jsem dělal, co jsem musel. Viděl jsem, co je potřeba udělat. A tam mi vždycky někdo řekl, co přesně mám dělat. Jak rychle se mám pohybovat. Jak se mám natočit, abych vypadal pěkně. Tedy aby Keith vypadal pěkně,“ opravil se rychle. Náhle přimhouřil oči a ostře se na ni podíval. „Jak to, že mluvíme o mně a ne o Keithovi?“

„Mluvíme o vás obou,“ řekla Jill trpělivě. „O vašem vztahu. K tomu jsou vždycky zapotřebí nejmíň dva.“

„Vztah mezi námi byl úplně jednoduchý. Keith Mallory byl můj přítel. Nejlepší kamarád, jakého jsem kdy měl.“ Zachmuřeně na ni pohlédl. „A já jsem ho víceméně zabil.“

Jill ho chytila za paži. „Tohle neříkej. To není pravda.“

„Ne?“ Drsně se zasmál. „No, o tom by se dalo pochybovat,“ řekl hořce a upřeně se díval do dálky. Pak se jí podíval do očí a polkl. „Nemůžeš ale popřít, že jednou jsem – jednou jsme ho oklamali.“

TŘETÍ KAPITOLA

„Já vím.“

Luke sám nevěděl, co čekal, že Jill řekne. Možná doufal, že to popře, řekne, že se mýlí, že dělá z komára velblouda.

Ale ona to neřekla. Zpříma se na něj podívala. Šedé oči jí ztmavly a podivně se leskly. Slzy. To snad ne, proboha. Sklíčeně se na ni podíval.

„Tys nechtěl, abych s tím souhlasila?“ zeptala se tiše.

Špičkou boty kopl do kamínku na cestě. „Ne, ksakru, nechtěl.“

„Vždyť je to pravda.“ Upřeně se zadívala na druhou stranu údolí.

„Nemělo se to stát,“ řekl dutě.

„Ne.“

Teď pro změnu kopal do trsu trávy. „Mělas mě zarazit.“ „Ano.“

„Proč jsi to neudělala?“

Potřásla hlavou. V šeru spatřil, jak jí po tváři stéká slza. Nesetřela ji. Pořád se upřeně dívala na protější stráň. „Nevím,“ řekla konečně.

„Vždyť jsi mě ani neměla moc ráda.“

„Snažila jsem se. Jenže ty ses od začátku choval, jako bych byla prašivá nebo co.“

„Nikdy -“

„Cokoliv jsi řekl, bylo kousavé a jízlivé, a vždycky, když jsem se někde objevila, tak ty jsi hned odešel.“

Jak jí má vysvětlit, co cítil od prvního okamžiku, co ji spatřil? Copak jí může říct, že si vedle ní vždycky připadal trapně, jako špinavý, nevzdělaný a hloupý honák, což vlastně v podstatě byl?

A to, že Keith se pod jejím vlivem změnil, že se z něj stal džentlmen, ho nijak nepovzbuzovalo.

„Ale není pravda, že bych tě neměl rád,“ namítl. „Prostě jsem – do háje, vždyť jsem tě políbil, ne?“

„Ale proč? Proč jsi to udělal?“ Vrazil ruce do kapes a pokrčil rameny. „Bylas tam.“

„A Keith ne.“

„Ne, to nebylo proto. Nesnažil jsem se tě Keithovi přebrat!“

„Tak proč tedy?“

Sundal si klobouk a prohrábl si vlasy. Pak zavr těl hlavou. Nemůže jí přece vykládat, co tehdy cítil – zlost, marnost a touhu, které v něm už dlouho narůstaly. Prostě… prostě…

„Protože jsi byl nadržený?“ zeptala se posměšně. Záměrně použila stejná slova jako včera on.

Zamračil se a prudce si nasadil klobouk. „Jo,“ zabručel, „nejspíš proto.“

„A já jsem byla po ruce.“

Stiskl zuby a krátce přikývl.

„Mohla to být kterákoli jiná?“

„Jo.“ Podíval se na ni tak, že by se s ním nejradši začala přít, ale neudělala to. Zdálo se, že to ho rozzlobilo ještě víc.

„Tak co řekneš na svou omluvu?“ zeptal se naléhavě. „Proč jsi mě nezarazila?“

Neodpověděla hned. Zdálo se, že nad tím uvažuje. Pak zavrtěla hlavou a zatvářila se zmateně. „Vlastně ani nevím.“

„Nevíš?“ opakoval posměšně.

„Nevím.“

Odvrátil se. „Tak až na to přijdeš, tak mi to řekni, buď tak hodná.“ „Řeknu.“

Potřásl hlavou. „Ženská, ty jsi ale pěkný číslo.“

„To nemám brát jako kompliment, že ne?“

Otočil se a spatřil, že se trpce usmívá. Zaplavil ho stejný pocit jako to odpoledne, kdy se neubránil touze a políbil ji. Odvrátil od ní pohled. Měl zlost sám na sebe. „Ber to jak chceš,“ zavrčel. „Já to nemůžu dělat.“

„Co nemůžeš dělat?“

„Tenhle rozhovor. Duševní průzkum.“

„Ty jsi s tím začal.“

„To jsem neměl.“

„Třeba bylo nutné to nakousnout -“ „Nebylo.“

„Dobře, tak budeme mluvit o Keithovi.“

„Ne. Říkám ti, že nemůžu. Jestli ti o ten rozhovor opravdu jde, tak mi půjč kazeťák a kazety a já ti to namluvím.“

„Musím se tě přece ptát -“

„Namluvím ti to nebo nic. Koukni,“ pokračoval, když nic neříkala, „pro tebe to bude lepší. Nebudeš za mnou muset chodit a čekat. Nech u Annette adresu. Až s tím budu hotov, donesu to dolů a ona ti to pošle.“

„Jak můžu vědět, že nezmizíš někde v horách a na mě úplně zapomeneš?“

„Kéž bych mohl.“

„Luku…“

„Slibuju ti, že to pro tebe udělám. Dlužím to Keithovi.“

„Nemyslela jsem -“

„Ne. Máš pravdu. A co dlužím, to taky splatím. Jen mě, proboha nech, abych to udělal, jak sám chci.“

Chtěla něco říct, ale předešel ji. „Prosím.“

Sevřel ruce v pěst a upřeně se díval do dálky. Na ni se podívat nedokázal. Věděl, co by spatřil – její tvář plnou udiveného zmatku a očekávání, jako vc chvíli, kdy ji políbil.

„Namluvím to na kazety,“ řekl znovu.

Jill si povzdechla. „Tak dobře.“

Nedokázal se vymáčknout. Nechápal, jak si mohl myslet, že namluvit své vzpomínky na kazety bude lehčí. Nebylo.

Začal, zarazil se, zakoktal, vypnul magnetofon. Znovu ho zapnul, začal něco mumlat, zaklel a zase ho vypnul. A tak pořád dokola.

Na střední škole z mluvních cvičení málem propadal. Co ho to jen napadlo?

Prostě se chtěl vyhnout Jill. Jenže to nebylo tak lehké. Klidně může být zpátky v New Yorku, ale těch pár kazet na poličce ve srubu mu ji dnem i nocí připomíná.

Tak trávil dny tím, že pečoval o dobytek, spravoval ohrady a přitom přemýšlel, co by chtěl říct, a do malého sešitku si psal poznámky.

Jenže zanedlouho si uvědomil, že takhle tráví vlastně celé dny tím, že přemýšlí o tom, že na ni nemá myslet. Ani na Keithe.

Skoro dva roky se ze všech sil snažil, aby na oba zapomněl. Zapomenout na Keithe bylo zprvu hodně bolestné. A na Jill… to bylo ještě horší.

Soustředil se jen na přítomnost, a tak se mu podařilo ty dva roky přežít. Staral se o krávy a telata, ohrady a kusy drátů. Nezbláznil se jen proto, že na posledních pár let svého života nemyslel.

Jenže jakmile začal dělat to, co Jillian slíbil, vzpomínky ho doslova zaplavily, i když nebyl schopen o nich mluvit.

A s nimi se dostavila i spousta citu a dojetí. Od Keithovy smrti Luka pronásledoval jeden pocit – pocit viny. Jenže teď, když se ve vzpomínkách vracel zpět do doby, kdy byl Keithovým kamarádem, zjistil, že toho cítí mnohem víc. Když vzpomínal na Keithe Malloryho a sedm let, které strávil v jeho kouzelném světě, plném filmů, přátel a obdivovatelů, cítil zároveň štěstí i smutek, zlost i pobavení, radost i roztrpčení.

A zjistil, že i když si při mluvení do mikrofonu připadá jako idiot, je toho hodně, co by chtěl Keithovi říci.

„Stejně je to všechno jen tvoje vina,“ promlouval k příteli. Poposedl si blíž ke stromu a opřel se zády o kmen. Přitom drbal Hanka za ušima. Pak hodil kámen do prudkého říčního proudu. „Kdybys sem byl nepřijel točit ten svůj film, nemuselo se nic stát.“

Bylo teplé pozdní odpoledne. Luke strávil celé dopoledne tím, že některé kusy dobytka přemisťoval na jiné pastviny. Jenže když je teplo, jde to hůř, a dobytek se honí líp, když je chladněji. Nevadilo mu, že si musí na chvíli sednout pod strom. Aspoň se nají a napije.

Přesně před dvěma lety se s Keithem vydali do lesů na lov. Bylo to poprvé po roce, co si udělali přestávku a vyrazili sami dva, aby si trochu užili. Byl to Keithův nápad. Přišel s ním asi týden po tom, co spolu Luke a Jill strávili víkend. Jill odjela na východní pobřeží udělat několik rozhovorů, a tak byl Keith pánem svého času.

„Pojď, vyrazíme si. Až budu starej ženáč, tak už to nepůjde.“ Spiklenecky na Luka mrkl. „Ne, že bych si chtěl nějak stěžovat.“

A Luke, který se snažil vyhnat z hlavy vzpomínku na to, jak políbil Jill, se mu nedokázal podívat do očí. Ale představa, jak se toulají sami dva po lesích, se mu zamlouvala. „Jak chceš,“ řekl chraplavě.

Vyrazili, aniž by přesně věděli kam. Chtěli být co nejdál od lidí, kde by se mohli toulat a kde by nehrozilo nebezpečí, že Keithe někdo pozná, a když ano, tak ho nebude nijak obtěžovat. Jediné místo, které Luka napadlo, byly jeho pastviny.

Dobytek už byl sehnaný dole v údolí a srub byl prázdný. Toulali se po lesích, rybařili a jezdili na koni. Neholili se a vypili hektolitry piva.

„Až umřu,“ řekl Keith jednou odpoledne ospale, když leželi zrovna pod tímhle stromem, „doufám, že v nebi to bude jako v jihozápadním Coloradu.“

„A proč si myslíš, že se zrovna ty dostaneš do nebe?“

Keith otevřel jedno oko. „Protože jsem vždycky žil skromně, poctivě a spořádaně.“

Luke po něm hodil kamínkem a oba se rozesmáli…

A teď, o dva roky později, tu Luke leží sám a pozoruje tutéž modrou oblohu s bílými obláčky.

„Tak co?“ zeptal se tiše Keithe. „Vypadá to v nebi jako tady?“

„S kým si to povídáš?“ ozval se za ním dětský hlásek. Luke vyskočil a spatřil Paca, který držel Jimmyho nejmenšího koně. „Povídáš si s Bohem?“

Luke se posadil a zrudl. „Co tu děláš?“ zeptal se. Chlapec pokrčil hubenými rameny. „Utekl jsem z domova.“ „Jako to?“

„Je tam moc ženskejch.“ Paco nakrčil nos. „Máma pořád řve, Nelida mi poroučí a Elena za mnou chodí jako ocásek.“ Nelida byla jeho starší a Elena mladší sestra. „Můžu tu zůstat s tebou?“

„Ne.“

„A proč ne? Místa je tu dost. Budu ti pomáhat s dobytkem. Umím dobře jezdit na koni. A umím taky vařit. Míchaný vajíčka. Toasty. Slaninu. Vždycky ráno mámě pomáhám v bufetu. Vlastně pomáhal jsem,“ dodal a zamračil se, „dokud se tam nevecpala Nelida.“

„A proč se tam vecpala?“ zeptal se Luke a snažil se neusmát.

Paco to vzal jako výzvu k tomu, aby zůstal. Uvázal koně a začal balancovat na povalené kládě. „Protože je blbá. Prej jsem rozbil opékač, ale to není pravda. Opravil jsem ho.“

„A funguje?“

„Fungoval by, kdyby mě nechala, abych to dodělal.“ Paco přešel kládu, otočil se a opatrně šel zase zpátky. Hank se pustil za ním. Paco seskočil, sebral kámen a hodil ho do řeky. „Nesnáším jí. Jak to, že jsi mluvil s Bohem?“

Luke doufal, že na to už Paco zapomněl. Marně. Opřel se zády o kmen. „Jen jsem si tak povídal pro sebe.“

Paco hodil do vody další kámen a pak doběhl až na sráz nad řekou, aby se podíval, kam kámen dopadl.

„Jdi odtamtud,“ řekl Luke. „Nebo spadneš.“ „Tak mě zachráníš,“ odpověděl Paco.

Luke si odfrkl. „Zamával bych ti na rozloučenou. A teď se vrať domů.“

Paco se zašklebil, ale vrátil se ke kládě a znovu na ni vylezl. „Jak to? Proč?“ zeptal se zklamaně.

Luke si vzdychl. „Protože tady se taky motá ženská.“

„Jill.“

Luke překvapeně zamrkal. „Jak to víš?“ „Řekla ti, abys namluvil ty kazety o Keithovi.“ „Jak to víš?“ zeptal se Luke znovu. „Řekla mi to.“

Copak to všem vyslepičila, než odjela? „Kolik už jich máš?“ „Ani jednu.“

Paco vykulil oči. „Ta bude naštvaná.“

„Udělám to,“ řekl Luke mrzutě. „Mluvit do tý mašinky zas není jen tak.“

„Tak můžeš mluvit se mnou.“

Luke něco zavrčel. Není to ale zas tak špatný nápad. Vlastně by to bylo mnohem lepší, než kdyby to dělal sám. Může odpovídat na Pacovy otázky. A Paco se jistě nebude ptát na nic, na co by Luke nechtěl odpovědět. „Tak jo,“ řekl nakonec.

„Tak to tu s tebou teda můžu zůstat,“ rozzářil se Paco.

„To jsem neřekl!“

„Když se mnou ale chceš mluvit -“

„Nebude to trvat celý den. Máma tě doma potřebuje. Pomáháš jí přece v bufetu.“

„Budu pomáhat tobě. Prosím.“ Paco se na něj prosebně podíval.

Luke odvrátil pohled. Zvedl kámen, zuřivě jím mrštil do řeky a zaskřípal zuby. „Máma ti to stejně nedovolí,“ řekl nakonec.

„Zeptám se,“ usmál se Paco.

Dovolila.

„Můžu tu zůstat tři dny,“ oznamoval mu Paco nazítří pozdě odpoledne. Vypadal zklamaně, protože se mu to zdálo málo. Ale pak se rozzářil. „Třeba jí přemluvím, aby mě tu nechala dýl. Můžu zase rozbít opékač.“

„To tě nesmí ani napadnout,“ pohrozil mu Luke.

Seděl na schodech a vyřezával něco z kousku měkkého borového dřeva. Snažil se nedat najevo strach, který cítil. Soustředil se jen na nůž a dřevo.

Chlapec zmizel uvnitř a za chvíli se zase objevil se spacím pytlem. „Taky bys mohl říct aspoň ,vidíme’,“ zamračil se.

„Uvidíme,“ opakoval Luke poslušně.

Paco se na něj podíval přes rameno. „To jen tak říkáš.“

Luke na něj zamrkal. „Uvidíme.“

Paco se usmál. „Donesu kazetu a mužem začít.“

Včera to Lukovi připadalo jako docela dobrý nápad. Jenže teď, když šlo do tuhého, se mu do toho nechtělo o nic víc než předtím.

„Tak pojď. Bude to legrace,“ naléhal Paco. „Chci se dozvědět úplně všechno.“

Žádná legrace to však nebyla. A Paco chtěl vědět opravdu všechno. Přece jen však bylo snazší, když Luke mohl odpovídat na otázky, než kdyby měl mluvit sám.

Znovu zopakoval, jak se s Keithem seznámil. Pak Pacovi vyprávěl o prvním filmu, kde opravdu dělal Keithovi dvojníka, pak o několika případech, kdy Keith trval na tom, že se zastupovat nedá. Vyprávěl o filmech, které spolu dělali, v Portugalsku a v Indii, v Los Angeles i v New Yorku, na Aljašce i v Tanzanii. Vyprávěl mu, co všechno spolu zažili. Paco poslouchal, ani nedutal.

Vyprávěl o spoustě legrace, kterou si spolu užili, i o tom, jak nádherný se Keithův život zdál.

A samozřejmě i o tom, jak tragicky skončil.

Mluvil dlouho po tom, co už slunce zapadlo. Seděl na verandě a nevnímal, jak je najednou chladno, a Paco seděl schoulený ve spacím pytli a ptal se na spoustu věcí. Pomalu vyšel měsíc a visel na sametově modré, hvězdami poseté obloze jako velký stříbrný míč. A Luke pořád mluvil. Nevnímal nic kolem sebe. Ani chlapce, ani nebe, ani měsíc a hvězdy.

Viděl před sebou Keithe – jak se směje, když ho v Portugalsku shodil kůň, jak mává rukama, když ho v Indii slon ovinul chobotem a zvedl ze země! Vzpomínal, jak v Centrálním Parku v New Yorku jezdil Keith po rukou na skateboardu a jak se smál jako blázen, když mu na Aljašce omrzí knírek, a jak se o pár měsíců později zasněně díval na slunce zapadající za Indický oceán. Najednou se Keith otočil a usmál se na něj. „Napadlo někdy někoho, že obyčejnej kluk z Oxnardu to dotáhne takhle daleko?“ zeptal se tiše.

Nebo obyčejnej kovboj z Colorada.

A koho by napadlo, že za osm měsíců bude Keith mrtev a Luke bude zpátky v Coloradu?

Odkašlal si a vytrhl se ze snění. Paco byl nápadně zticha. „Paco?“

Chlapec neodpověděl. Luke se ohlédl. Paco seděl za ním na verandě zabalený do spacáku a opřený o zeď, hlavu položenou na zkřížených pažích, a spal.

Luke ho chvíli tiše pozoroval, pak vztáhl ruku a vypnul magnetofon. „Nuda, že jo?“

Paco si ze spaní hlasitě vzdychl. Luke odložil nůž a dřevo. Vstal a z kalhot si oklepal odřezky. Sehnul se, vzal spícího chlapce do náruče a zvedl ho jako pírko. Pak nohou otevřel dveře a vešel do srubu.

Nedokázal si vzpomenout, jestli vůbec kdy držel v náruči dítě. Vždycky se přátelil jen s muži, kteří děti neměli vůbec, nebo měli děti už odrostlé.

Byl to zvláštní pocit.

Přešel místnost a položil chlapce na jednu úzkou postel. Pečlivě ho zabalil do spacího pytle, kousek ustoupil a upřeně oddychujícího Paca pozoroval. Zaplavil ho pocit závisti k těm mužům, pro které je běžné, že mohou držet děti v náruči.

Nikdy v životě nic takového necítil. Ani to nikdy cítit nechtěl.

A pořád nechce, připomněl si v duchu. Netouží být odpovědný ještě za někoho jiného. Manželství ani děti nejsou pro takové lidi, jako je on.

Vytrpěl si to. Nakonec kazety namluvil. Jak předpokládal, s Pacovou pomocí to šlo lépe, než kdyby na to byl sám. Rád si s chlapcem povídal, rád odpovídal na jeho otázky, vyprávěl mu své zážitky a byl rád, když se chlapec smál. Jenže ze stejného důvodu to bylo i těžké. Každý den od rána do večera měl Luke vedle sebe malé, důvěřivé, naivní dítě, což ho zároveň okouzlovalo i bolestně zraňovalo. Paco za ním všude chodil jako stín. Držel drát, když Luke spravoval ohrady, pomáhal mu shánět dobytek. Dokonce chtěl, aby ho Luke naučil, jak dát tvrdohlavému býkovi injekci.

„To se učit nemusíš,“ namítal Luke.

„Chci dělat to co ty.“

A tak to dělal. A Luke zažil tři dny ve světě, kde cynismus a ironie neměly místo. Pro Paca nic takového neexistovalo. Viděl svět kolem sebe takový, jaký opravdu byl.

Luke to nechápal. To dítě přece ztratilo otce a jeho matka se musí protloukat sama se třemi dětmi. Hrdinou jeho snů je člověk, který tragicky zemřel na vrcholu života. Musí přece vědět, že svět není žádný růžový sad.

I když to Paco možná věděl, jeho nadšení to nijak nebránilo. Každé ráno vstával s úsměvem a na Lukův cynismus reagoval jen pokrčením ramen. Pomalu ale jistě se dostával Lukovi pod kůži.

Luke si mrzutě uvědomil, že by ho snad Paco i přiměl, aby si při práci pískal. Napadaly ho dokonce takové věci, jaké by asi bylo mít vlastní děti.

Ulevilo se mu, když mohl ve čtvrtek večer poslat Paca domů.

„A opravdu jsi na nic nezapomněl? Je na těch kazetách všechno?“ zeptal se Paco s nadějí, když mu Luke sedlal koně.

„Opravdu je tam všechno.“

Paco k němu přistoupil. „A co jak jste šplhali na ten pomník v New Yorku? O tom jsi mi toho moc neřekl.“

„Řekl jsem ti toho až dost.“

„A co když jste šplhali na ty útesy v Aca…“ Paco svraštil obočí, jak si snažil vzpomenout „…v Acafulcu?“

„V Acapulcu. O tom jsi už taky slyšel dost.“ Luke utáhl sedlový řemen a k sedlu připevnil balíček s kazetami.

„A co o katakombách?“

„Myslím, že když jsem ti o tom vyprávěl, tak už jsi dávno spal.“

Paco zavrtěl hlavou. „A pod New Yorkem jsou opravdu tajné chodby?“ zeptal se s vyvalenýma očima.

Luke zaskřípal zuby. „Dost už!“ řekl přísně. „Sbal si spacák.“

Paco s nespokojeným reptáním zmizel ve srubu.

„Chceš se mě rychie zbavit,“ řekl vyčítavě, když se zase objevil.

„Jo.“ Luke hodil spací pytel přes zadní okraj sedla, pak kývl na Paca, aby nasedl.

Paco ještě otálel. „A to ti tu nikdy není smutno?“

„Ne.“

„Opravdu nikdy?“

„Nikdy,“ zalhal. „Dělej, ať jsi dole dřív, než se setmí. Jimmy tě doveze do města. A popros ho, ať Jill pošle ty pásky.“

Paco se zatvářil pochybovačně.

„Jen to udělej,“ řekl Luke netrpělivě. Paco konečně nasedl.

„Když chceš.“

„Chci.“ Luke sáhl do kapsy a podal Pacovi dvě malé figurky, které vyřezal. Muž a chlapec, oba na koni. Pacovi se rozzářily oči, když si je prohlížel. Pak zvedl hlavu a podíval se na Luka. Ten jen pokrčil rameny. „To jsi ty a Keith.“

Paco si figurky znovu prohlédl a zavrtěl hlavou.

„Kdepak. To jsem já a ty.“

Nečekal, až Paco zmizí pod kopcem. Jakmile chlapec vyrazil, Luke se otočil na podpatku a zamířil ke srubu. Vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře.

Byl sám.

Ztěžka dosedl na postel a zaposlouchal se do ticha, které ho obklopilo. Po tomhle touží – mít klid. Nepotřebuje, aby tu s ním byl Paco. Nepotřebuje nikoho. Takhle je to mnohem lepší, když se nemusí nikomu zpovídat, když ho k nikomu nic nepoutá.

Lehl si na postel a upřeně se zahleděl na dřevěný strop nad sebou, pak otočil hlavu a podíval se na holou postel, kde po tři minulé noci spal Paco. Připadala mu nezvykle prázdná.

„Takhle je to lepší,“ řekl nahlas.

Chlapec je pryč a dluh je splacen.

Zhluboka se nadechl a pomalu vydechl. Je vol ný.

Vstal z postele a začal si dělat večeři. Snažil se chovat jako vždycky, myslet na zítřek, na dobytek a na to, co je potřeba udělat.

Zajímalo by ho, co si asi Jill pomyslí, až si ty kazety poslechne. Zvlášť by ho zajímalo, co si pomyslí o posledních minutách. Dlouho o nich přemýšlel, nakonec se však rozhodl, že jí to dluží.

Nedokázal zapomenout na to, jak vypadala, když mluvili o tom, proč ji políbil. Stále tu představu odháněl, ale nedařilo se mu to. Pořád před sebou viděl její šedé oči plné bolesti a úžasu. Už jí způsobil bolesti víc než dost.

Věděl, že kdyby tu Jill zůstala, nikdy by se neodhodlal to říct. Jenže ona je teď zpátky v New Yorku.

A tak tu poslední noc, když už Paco spal, vzal Luke poslední kazetu a vložil ji zpět do magnetofonu. Sedl si do tmy na schody a magnetofon zapnul. Trvalo chvíli, než promluvil.

„Tak to je všechno,“ řekl konečně. „To je Keith, jak si ho pamatuju. Nebo aspoň jak si ho chci pamatovat.“ Zarazil se a upřeně hleděl do tmy. „Už nikdy nepotkám nikoho, jako byl on. Vděčím mu za nejhezčí léta svého života.“

Přišel Hank a položil mu hlavu na koleno. Luke ho podrbal za ušima, polkl a pokračoval chvějícím se hlasem. „Moc mě mrzí, že to takhle dopadlo. Věř mi, že to nikoho nemrzí víc než mě.“ Další pauza, delší než ta první. Tak to, sakra, řekni. Dlužíš jí to. „A taky mě moc mrzí, že jsem se k tobě choval tak hrozně.“ Tentokrát magnetofon vypnul.

Do háje, to ale vůbec není lehké. Zhluboka se nadechl. A znovu. Pak magnetofon znovu pustil. „Nebylo to proto, že bych tě neměl rád,“ řekl. Sevřel ruce v pěst. „Bylo to proto, že jsem tě měl rád a že ses mi líbila.“

Zarazil se a uvažoval, jestli to má vymazat, ale pak si to rozmyslel.

„Proto jsem tě taky políbil. Chci jen, abys to věděla.“ Pak vypnul magnetofon znovu. Tak, to stačí, ne? Ne, nestačí, a on to moc dobře ví. Musí jí ještě vysvětlit, co jí před pár dny řekl.

Odkašlal si a stiskl tlačítko. „To, co jsem ti tuhle řekl… není pravda. Nechtěl jsem jakoukoli ženskou. Chtěl jsem tebe.“

ČTVRTÁ KAPITOLA

Ve dne svítilo slunce a v noci měsíc a on se musel starat o téměř šestnáct set kusů dobytka. Má přesně to, co chtěl.

Spoustu práce a kolem sebe nikoho, kdo by po něm něco chtěl a byl na něm závislý. Vrhl se do práce s novým odhodláním.

Každý pořádný kovboj ví, že když chce dobytek někam zahnat, musí to udělat tak, aby si krávy myslely, že jdou přesně tam, kam samy chtějí. Nikdy je nenutí, jen je usměrňuje.

Luke je však nutil. Nějak se nedokázal vpravit do své každodenní práce.

Nebylo to tím, že tu není Paco se svými věčnými otázkami. Bylo to proto, že měl příliš času na přemýšlení. A on přemýšlet nechce.

Musí pracovat. Zahnat dobytek. Zkontrolovat branky a spravit ohrady. Rád by přesvědčil sám sebe, že to pomáhá, ale ve skutečnosti to moc nepomáhalo.

Byl rád, když se konečně naskytla pořádná práce, která si vyžádala veškerou jeho pozornost. V životě ho nenapadlo, že ho potěší, až zjistí, že jeho nejlepší býk má zánět kolenního kloubu. Musí ho zahnat nahoru do ohrady ke srubu, dát mu injekci a pár dní ho mít na očích.

Jakmile dostal mrzutého býka do ohrady, musel ho uvázat mezi dva stromy, aby se k němu vůbec mohl přiblížit a ošetřit ho.

Býk se kroutil a kopal na všechny strany. Trefil Luka akorát do holeně, těsně nad okrajem vysoké boty.

„Jsi v pořádku?“ ozvalo se zničehonic. Luke prudce otočil hlavu.

Jill přelézala ohradu a pak k němu zamířila.

Poskakoval po jedné noze a držel se za holeň. Měl na ni vztek. „Co tu ksakru děláš? Máš být přece v New Yorku!“

„Kdepak.“

„Vždyť jsi říkala, že se vracíš zpátky do New Yorku!“

„Nic takového jsem neřekla. Řekla jsem jen, že se možná vrátím.“

To je vlastně pravda, uvědomil si. K čertu. „Vypadni odsud!“ vyštěkl. „Proč jsi vlastně přijela?“

„Poranil tě.“

„Nemá rád, když kolem něj lidi pobíhají po svejch.“

„Tak proč nejsi na koni?“

„Protože jsem mu musel dát injekci a ten zatracenej kůň k němu tak blízko nepůjde.“

Znovu si pohladil holeň, pak se otočil a vyskočil do sedla. Už si jí dál nevšímal. Jill přelezla ohradu.

Předstíral, že se soustředí na to, aby býka odvázal.

Panebože, co tu ještě chce? Poslechla si ty kazety? Určitě ano. A všechno to slyšela – i to, co by nikdy neřekl, kdyby si nemyslel, že je na druhé straně Států. A proč sem přijela?

Odvázal býka, otevřel branku a vyjel na pastvinu. „Zavři,“ přikázal jí krátce.

Poslechla.

„Ty kazety jsem ti přece poslal. Dostalas, cos chtěla,“ řekl mrzutě.

„Ano. Děkuju.“ Došla ke koni, odvázala ho a nasedla. Pak dojela k Lukovi, zastavila a beze slova se na něj dívala. Čekala.

To se tedy načeká, jestli si myslí, že od něj uslyší něco podobného, co slyšela z kazety!

„Tak jsi tedy dostala, pro co sis přijela. Proč jsi neodjela?“

„Třeba proto, že se mi to tu líbí.“ Usmála se na něj, až se mu sevřely útroby. Úmyslně se od ní odvrátil a pobídl koně. Rychle zamířil ke srubu. Jill se pustila za ním. Celou cestu si jí ani nevšiml. Seskočil, sundal sedlo a přehodil ho přes ohradu a pak se beze slova belhal ke srubu. Jill pořád za ním.

Když došel až ke dveřím, otočil se k ní. „Jeď domů.“

„Ne.“

Zaskřípal zuby. „O co se to pořád snažíš?“ „Přimět tě, abychom si promluvili.“ „Všechno jsem namluvil na kazety.“ A udělal jsem pěknou pitomost.

„Líbila jsem se ti.“ Řekla to tiše, skoro udiveně. Zamračil se. „No a?“

Znovu se usmála. „Nikdy mě to nenapadlo.“

„A proč taky?“

„A proč ne?“

Je praštěná nebo co? „Do háje, vždyť jsi chodila s Keithem!“

„To jsi mě chtěl… celou tu dobu?“ Zase to řekla udiveně a hned zčervenala. Letmo se mu podívala do očí, ale hned je odvrátila.

„Nejspíš,“ odpověděl trpce. „Člověk za svoje hormony nemůže.“

„To šlo jen o tohle?“

„Co chceš? Slyšet, jak jsi krásná?“ vyjel na ni. „Chceš slyšet, že jen jsem se na tebe podíval, hned jsem si sedl na zadek? Taky jo.“

Vykulila oči, jako by ji to šokovalo.

„Byl jsem nadrženej, jak jsi řekla,“ dodal odměřeně.

„Ale -“

„Chtěl jsem tebe, nikoho jinýho. Přiznávám to. Jenže to nebylo správný. Neovládl jsem se a políbil tě, a to taky nebylo správný!“

„Ne?“

Luke v rozpacích polkl. Omráčilo ho to tak, jako by dostal jednu do zubů. „Jasně že ne,“ odsekl, když se trochu vzpamatoval. „Oba to moc dobře víme.“

Povzdechla si. „Ano.“

Ale moc přesvědčivě to neznělo. Přimhouřil oči a pozorně se na ni zadíval. „Jillian, co to na mě hraješ?“

„Nic. Máš pravdu, nebylo to správné. A díky, žes mi to řekl.“

„No, nechtěl jsem, aby sis myslela, že jsem tě považoval za nějakou…“ Zarazil se, aby ji neurazil. A sebe taky.

Strčil ruce do kapes a zhoupl se na patách.

Zlehka přikývla. „Díky,“ řekla znovu.

„Není zač.“ A teď už jeď, poručil jí v duchu. Nasedni a jeď!

Jenže ona se ani nehnula. Jazykem si navlhčila rty a upřeně se dívala na svoje boty. Pak zvedla hlavu a podívala se na něj. „Musím se ti taky k něčemu přiznat.“

Beze slova se na ni díval. Určitě to není nic, co by toužil slyšet. Jenže ona stejně neodjede, dokud mu to neřekne.

Neřekl ani slovo a čekal.

„Líbilo se mi to.“

Zatmělo se mu před očima.

„Líbilo se mi, jak jsi mě políbil,“ opakovala, když neodpověděl. Řekla to tiše, ale rozhodně. V očích měla upřímný a nevinný výraz.

„A to mě jako má těšit?“

Ustoupila o krok. „Očividně tě to nepotěšilo, a už jsem chtěla nebo ne.“

„Proč ses sem vrátila?“

„Protože si cením tvé upřímnosti. A mám za to, že si zasloužíš, abych stejně upřímná byla i já k tobě.“

„Jo, tak už jsi mi to oplatila, mockrát ti děkuju. Teď už snad můžeš odjet, ne?“

Nehnula se ani o píď a zpříma se na něj podívala. „Takže… jsi ke mně byl upřímný jen jednou?“

„Co to má znamenat?“

„Zase se chováš, jako bys mě nenáviděl.“

Zlostně pokrčil rameny. „Asi je to síla zvyku,“ odpověděl rozpačitě.

Zasmála se. „Tak to zkus překonat.“

Rychle zavrtěl hlavou.

„Bojíš se?“ Posměšně se na něj podívala.

„Jill, co vlastně chceš?“

Zaváhala, pak pokrčila rameny a malinko, téměř toužebně, se na něj usmála. „Abys mě políbil.“

Zůstal na ni koukat. Určitě se musel přeslechnout. Jenže ona tam stála a čekala, takže asi slyšel dobře.

„Proboha, ženská, co to po mně chceš? Vždyť jsem ti zabil snoubence!“

Jill řekla něco hrubého a pro ženu naprosto nevhodného. Užasle se na ni podíval.

„Myslím to vážně, Lucasi, a ty to víš. Keith je mrtvý, ale ty to jsi, kdo nežije. Jsi tu zalezlý jako hlemýžď v ulitě.“

„Je mi tu dobře.“

„Zasloužíš si něco lepšího.“

„Mám, co chci.“

„Jak to víš?“

Strhl si klobouk z hlavy a prohrábl si vlasy. „Vím to.“

„Tak proč mě tedy nepolíbíš? Bojíš se, že by se ti to mohlo líbit?“ „Až moc dobře vím, že by se mi to líbilo!“ „No, tak…“

„Nemůžu!“ A není si jistý, že by dokázal ovládnout svou touhu, kterou pociťuje od prvního okamžiku, kdy Jillian Craneovou spatřil. Není si jistý, že by nezradil Keithe ještě víc.

„Nemůžeš?“ Podívala se na něj tak, že by to nahlodalo to nejpevnější rozhodnutí. Luke se jí však odhodlaně postavil. „Ne.“

Pokrčila rameny a potřásla hlavou. „No, pak mi tedy nezbývá, než abych tě políbila sama.“

„Nedělej to! Jill, to nemůžeš -!“ Ustoupil o krok a narazil na stěnu srubu. Nepomohlo to, stejně ho políbila.

Luke byl zvyklý na to, že ho ženy líbaly. Vždycky byl ale schopen to zvládnout. Nikdy nad sebou neztratil vládu.

Ve chvíli, kdy se Jill dotkla jeho úst, kdy ucítil, jak mu prsty stiskla paže a jak se k němu přitiskla, prohrál. Úplně.

Silná vůle? Jako by o ní nikdy neslyšel.

Rozum? Naprosto neznámý pojem.

V hlavě měl jen jedno: Jill.

Spalovala ho, jako oheň spaluje suchý les. Jestliže jejich první polibek roznítil jeho touhu, pak tenhle ho spálil na popel. Všechna dobrá předsevzetí proti němu byla bezmocná. Proti ní.

Možná to bylo proto, že jí snažil tak odolával. Možná proto, že po ní toužil tak dlouho. Teď však o tom nebyl schopen uvažovat. Teď se jen nechal unášet pocity. A bylo to nádherné.

Cítil, jak se její rty dotkly jeho úst, pak se na ni přitiskly. Pootevřel ústa a dotkl se jí jazykem. Zachvěl se, když ucítil její odezvu.

Bylo to nádherné, jemu to však nestačilo.

Toužil po něčem víc, než ji jen líbat. Toužil se jí dotknout pod měkkou bavlněnou halenkou, pohladit ji po jemné pokožce zad, toužil ji cítit na svém chvějícím se těle.

Toužil po Jill.

Nevěděl, který z nich se pohnul první, ani kdo zamířil ke dveřím srubu, kdo otevřel dveře a kdo je zavřel. Nevěděl, čí chvějící se prsty byly rychlejší, aby rozeply všechny knoflíky. Najednou tam oba stáli nazí. Nikdy v životě nepocítil takovou zoufalou a naléhavou touhu. V těsném objetí padli na postel. Stále se líbali a hladili. Ani vášnivé polibky, ani těsná blízkost mu nestačila. Hlad byl neukojitelný.

Luke už viděl Jill v plavkách nesčetněkrát. Dobře si pamatoval křivku jejích boků, když se procházela po pláži, i jejích ňader, když ležela na lehátku a opalovala se. Mnohokrát si představoval, jak asi vypadá, když na sobě nemá plavky.

Teď to ví. Vidí to. Dotýká se jí.

Chvějícími se prsty ji pohladil po krku, pak po ňadrech, až k bradavkám, a cítil, jak sebou škubla.

„Ach Luku!“ Pak se ho také dotkla. Sjela rukou po tmavých kudrnatých chloupcích na jeho hrudi, ii pak ji nechala sklouznout na břicho a potom ještě níž. Zasténal.

„Jill!“ Znělo to jako prosba. Posunul se stranou, dotkl se jí v samém středu její bytosti. Zavřela oči a prohnula se. Dýchala stejně rychle a přerývaně jako on. Touha v něm narůstala a v žilách mu rychle pulsovala krev. Déle už čekat nedokázal. Čeká už přece celá léta.

„Jill! Potřebuju – musím -“

Prudce přikývla a přitáhla ho k sobě. „Ano, ach Luku, ano.“

Ano, řekla ano. Souhlasila. Znamená to splynulí s jinou lidskou bytostí. Ne s nějakou bytostí, ale s Jill.

S Jill, na kterou se vždycky díval jen z povzdálí. S Jill, od které si vždycky držel odstup. S Jill, jejíž úsměvy, důvěra ani porozumění nebyly pro něj.

Teď však, právě teď, je jen jeho.

Vyzařovalo z ní teplo a dychtivě ho přivítala. Usmívala se na něj. Hladila ho po tváři, dotýkala se jeho rtů a tiskla se k němu. A Luke si v její náruči připadal jako v nebi. Alespoň dokud jeho vášeň neopadla a nezačal zase normálně uvažovat. Pak se najednou cítil bídně za to, co udělal.

Jill přece patří Keithovi.

Přísahal si, že právě tohle nikdy neudělá. Poslední špetka sebcúcty, která mu ještě zbývala, zmizela jako mávnutím proutku.

Odtáhl se od ní, sklíčený a ponížený, a vstal z postele. Rychle se oblékl. Na Jill se neodvážil pohlédnout.

„Luku?“ ozvala se tiše a starostlivě.

Prudce se otočil. Vypadal jako raněné zvíře.

„Spokojená?“ zeptal se. „Tohle jsi chtěla? Jak jsem obstál?“

Zničeně se na něj podívala.

Odvrátil se, protože nesnesl pohled na její sklíčenou tvář.

Neřekla nic. Slyšel, jak postel zavrzala, když Jill vstala. Nesnažila se nijak zakrýt, když vstávala. Stejně se na ni nedíval. Stál u okna a civěl ven. Jill se zatím oblékala.

„Myslíš, jak jsi dopadl ve srovnání s Keithem?“ zeptala se, když už byla konečně oblečená. Došla ke dveřím, otevřela je a pak řekla přes rameno: „Ve srovnání s Keithem jsi hloupej osel.“

To pro něj nebylo nic nového. Už si to říkal kolikrát. V posledních třech dnech si v duchu nadával ještě hůř.

Vzteky se skoro neznal. Vzal sekyru a pokácel skoro všechny mladé osiky kolem srubu. Když skončil, vyčerpaný a zalitý potem, zjistil, že by to stačilo na ohrady kolem poloviny Colorada.

Vztek a bolest musí vyhnat prací. Vztek měl na sebe, protože měl pocit, že to, co udělal, je úplná zrada Keithova přátelství. Ještě víc ho bolelo, že je to kvůli chvíli, která byla nejkrásnější v jeho životě.

Když si vzpomněl, jak nádherně mu bylo v jejím objetí, a jak nádherné bylo objímat ji, jak se mu cele a nesobecky oddala, znovu ho zaplavil bolestný pocit.

I když si vzpomněl, jaké sladké uspokojení ho po jejich krátkém spojení naplnilo, věděl, že nemá právo ji znovu vyhledat. Vždycky to věděl.

A přesto to udělal. Vzal si její lásku a pak ji obvinil, že mu dala to, po čem toužil.

Je to tak. Je hloupej osel.

„Vypadáš pěkně zdrchaně. Nadřel ses s krávama?“ usmál se na něj Jimmy. Seděl na velkém hnědém koni.

Luke zrovna kopal jámu. Narovnal se a pohladil ni neoholenou tvář. „Jo, nadřu se s nima.“ Ani ho nenapadne, aby Jimmymu říkal, proč během poledního týdne skoro oka nezamhouřil.

„Přivezl jsem sůl.“ Jimmy ukázal hlavou na nákladního koně, který šel za ním s pěti pytli soli na hřbetě. „Říkal jsem si, že ti to radši dovezu ještě teď. Stejně se nemůžu nikde moc zdržovat. Annette je na rozsypání a bude líp, když budu doma, až to na ní přijde.“

„Nech tu sůl tady. Až to dodělám, uklidím jí,“ lekl Luke a znovu se sklonil k jámě.

„Zrovna teď to nevadí. Dneska mě nepotřebuje, je v pořádku. A navíc je s ní Jill -“

„Cože?“ vyštěkl Luke a otočil se k Jimmymu.

Jimmy vesele kývl. „Jo, je to skvělý. Má ráda klid a pohodu a prej už tady toho fůru napsala. Já teda nechápu jak. Pořád vaří a peče a pomáhá Annette a hlídá malýho Jimmyho.“

Luke si přejel rukou přes ústa a pak vyplivl špínu, která se mu tam dostala. „Dobře jí tak.“

„No… nevadí, že tu zůstala?“ zeptal se Jimmy, zřejmě najednou zaražený tím, jak se Luke tváří. Koneckonců on je majitelem ranče, tak do toho má taky co mluvit.

„Jen mě to překvapuje.“ Myslel si, že sedla na první letadlo, už aby odsud byla co nejdál.

„Je to pěknej pracant. Nevypadá na to, taková ženská velkýho světa. Ale vůbec se tak nechová. Je jako obyčejný lidi. Jenže to ty nejspíš víš.“

Luke něco zavrčel. Nepotřebuje, aby mu ji tady vynášel do nebe.

„Bude z ní skvělá manželka. Divím se, že jí ještě nikdo nelapil.“

„Keith se na to chystal,“ připomněl mu Luke nerudně.

Jimmy trochu svraštil obočí, když to slyšel. „Jo, to je pravda.“ Pak zdvihl hlavu. „A nezaskočíš za něj, i pokud jde o Jill?“

Luke praštil lopatou tak prudce, až se zasekla do osikové větve. „Koukej sundat tu zatracenou sůl!“

Zakopal většinu osikových kůlů, zahnal býka zpátky na pastvinu a vyhnal od řeky nahoru na kopec asi tucet krav. Jedno tele spadlo do prudkého proudu a Lukovi se nepodařilo ho zachránit. Pozdě odpoledne se s kletbami a celý mokrý vrátil ke srubu.

Před srubem stál Jimmyho kůň s uvolněnými otěžemi. Luke se podivil, že tu Jimmy zůstal, když by měl být u Annette. Myslel, že se vrátí domů, jakmile tu bude hotov. Slezl z koně, sundal sedlo a pustil koně na pastvinu. Čekal, že Jimmy vyjde ze srubu, až zjistí, že Luke se už vrátil. Nikdo se však neobjevil.

Jimmy obvykle nenechával koně neuvázaného. Luke chytil otěže poplácal koně po krku. „Tak co, starouši, kde máš Jima?“

Kůň stál klidně. Luke ho pohladil po boku. Zdálo se, že kůň tu už nějakou chvíli stojí, protože pot na krku už měl zaschlý.

„Jime! Hej, Jimmy!“zavolal Luke, pak došel ke srubu a podíval se dovnitř. Jimmy tam nebyl. Luke potichu zaklel. Rychle se převlékl do suchého, osedlal jednoho koně pro sebe a druhého pro Jimmyho a zamířil na kopec.

Hledal přes hodinu a už se vzdával naděje, když náhle zaslechl slabou odpověď na své volání.

„Tady!“ ozval se hlas plný bolesti. „Tady nahoře.“

Luke otočil koně a vydal se nahoru. Spatřil Jiminyho, jak leží pod skálou, bez klobouku, zrzavé vlasy rozcuchané a tvář bílou jako papír. Pravou nohu měl podivně stočenou a když se snažil zvednout, tvář se mu zkroutila bolestí. Nákladní kůň stál na druhé straně louky a na hřbetě měl jeden pytel se solí.

„Chřestýš mi splašil koně,“ oznamoval mu Jimmy. „Oba utekli. Támhleten se naštěstí moc daleko nedostal. Luku, mám zlomenou nohu,“ řekl nešťastně. „A zápěstí asi taky.“

Luke seskočil z koně a sklonil se k němu. Zlehka mu ohmatal nohu. Zjistil, že je navíc i vykloubená, a po zádech mu přeběhl mráz.

„Zkusím sem dojet autem.“

Jimmy zavrtěl hlavou. „Pomoz mi na koně.“

„Nemůžeš přece -“

„Zkusím to. Aspoň to zkusím. Podej mi ruku.“

Luke se narovnal. Jimmy k němu vztáhl ruku, Luke však zavrtěl hlavou. „Zvednu tě. Záda máš v pořádku?“

„Myslím, že jo.“ Jimmy zatnul zuby, když ho Luke začal pomalu a opatrně zvedat.

„Sakra -“ zasykl Jimmy. Na tváři mu vyrazil pot.

„Je ti na omdlení?“

„Ne,“ procedil Jimmy skrz zuby. „Polož mě na toho zatracenýho koně.“

Luke si pamatoval, jaká hrozná bolest to byla, když si zlomil nohu tehdy ve Španělsku. Dokázal si představit, jak teď asi Jimmymu je. Obdivoval jeho odvahu a odhodlání. „Tak, už jsi nahoře. Dobrý?“

Jimmy vypadal, že každou chvíli ztratí vědomí. „Dobrý,“ řekl téměř neslyšně.

Luke znovu vyskočil na koně. „Jedem?“

Na smrt bledý Jimmy nepatrně přikývl.

Než se dostali až k ranči, byla už tma.

„Ty tu teď počkáš a já přivezu auto, jasný?“ nařídil Luke. Celou cestu neřekl Jimmy ani slovo, ale i ve tmě Luke viděl, že přikývl. Pak s vypětím všech sil dodal: „A dej pozor, aby se Annette norozčílila.“

Jakmile Luke došel k domu, viděl, že Annette je už stejně uzlíček nervů. Neklidně vykukovala z okna a když ho spatřila, rychle otevřela dveře. Byla bledá jako stěna. „Co se stalo? Kde je?“

„Nic hroznýho. Má jen zlomenou nohu. Támhle je. Já jdu pro auto.“ Sesedl z koně.

„Pojedu s vámi.“ Annette už byla před domem. „To tedy ani náhodou!“ „Je to přece můj -“ „Ne, už jsem řekl.“

„Co se děje?“ ozvala se náhle Jill a objevila se ve dveřích. Když spatřila Luka, zamračila se. Odvrátila se od něj a zeptala se Annette: „Co je? Co se stalo Jimovi?“

„Zlomil si nohu. Luke ho odveze k doktorovi. Chci ject s ním.“

„Luke ho tam může klidně odvézt sám. Pojď.“ Jill seběhla ze schodů a vzala Annette za ruku. „Zavoláš tam. Doktor o nich aspoň bude vědět.“

Luke jí v duchu poděkoval. Byl jí vděčný za její rozvahu a klid a ulevilo se mu, když s Annette zmizely vevnitř. U dveří popadl klíče od auta. „Vrátím se co nejdřív,“ zavolal za nimi.

„A pospěš si,“ nařizovala mu Annette.

Natáhl ruku, aby se dotkl Jill, ale pak si to rozmyslel. „Díky,“ řekl.

Nevěnovala mu nejmenší pozornost.

Došel k Jimmymu, sundal ho z koně a položil ho dozadu do auta. Annette už zase byla venku.

„Panebože,“ vydechla, když spatřila Jimmyho. liyl ještě bledší než předtím. Chytil se Lukovy ruky a pokoušel se vstát, ale vzápětí padl zpátky.

„Jimmy!“ vyjekla Annette.

Malý Jimmy, kterého držela v náručí Jill, se rozplakal.

Luke potichu zaklel. „Jen omdlel.“

„Jimmy!“ Annette byla strachy bez sebe.

„Bude v pořádku,“ uklidňovala ji Jill. „Asi je lepší, že omdlel. Aspoň ho to nebude bolet.“

„Ale -“ Annette se snažila vecpat do auta.

„Ksakru! Vypadni odsud!“ zařval na ni Luke.

Jill se na něj rozzlobeně podívala a snažila se vytáhnout Annette ven. „Nech Luka, ať ho odveze. Už máš stejně dávno spát, a místo toho tu takhle vyvádíš.“

„Nech mě! Potřebuje mě!“

„Mami!“ vzlykal malý Jimmy, když se Annette snažila Jill odstrčit.

Luke nechal Jimmyho a popadl Annette za rameno. „Přestaň. Teď tě nepotřebuje. Ale dítě tě potřebuje.“

Annette na něj zůstala koukat, bledá a třesoucí se.

Opatrně ji vytáhl z auta a podržel ji, aby neupadla. „Celou cestu se o tebe bál. O tebe a o dítě. Na vás mu nejvíc záleží, ne na sobě. Chápeš? Nesmíš udělat nic, co by mohlo dítěti ublížit.“

„Má pravdu,“ ozvala se k jeho překvapení Jill. „Annette, nech Luka, ať ho odveze. Pojď domů a lehneš si. Pak tě bude potřebovat mnohem víc.“

Annette se podívala z Luka na Jill a pak na Jimmyho nehybné tělo a po tvářích se jí začaly koulil slzy.

Jill ji vzala kolem ramen a vedla ji do domu. „No tak,“ konejšila ji. „Všechno bude v pořádku.“

„Já jsem taková husa,“ vzlykla Annette. „Místo abych byla statečná, tak se chovám takhle. Jimmy vždycky říká, že manželka rančera musí být statečná.“

„Copak Jimmy byl někdy manželkou rančera?“ zeptala se Jill šelmovsky a Luke se nemohl ubránit úsměvu.

Annette zamrkala. „Cože?“

„Ale nic,“ řekla Jill a stiskla Annette ruku. „Teď už to bude dobré. Pojď domů. Luke nám zavolá, až bude něco vědět.“ A přísně se na něj podívala.

„Hned, jak to půjde,“ slíbil.

Annette zaváhala. „Chci -“

„Sakra!“ vybuchl Luke „Já jsem jeho šéf. Dělá pro mě, tak se o něj postarám. Co kdyby se něco stalo? Co kdybys potratila?“

Zůstala na něj užasle zírat.

„Mohlo by se to klidně stát,“ pokračoval bezohledně. „Chceš strávit zbytek života s vědomím, že jsi svoje dítě zabila?“

„Luku!“ okřikla ho Jill rozzlobeně.

Jenže on se nedokázal ovládnout. Díval se na Annette, plný pocitu viny za Keithovu smrt.

Annette se od něj odvrátila a vzala si od Jill malého Jimmyho. „Zavoláš?“

„Už jsem řekl, že jo,“ slíbil znovu. Pak si všiml, jak se na něj Jill vyčítavě dívá. „Postarej se o ní.“ Pak se otočil na podpatku a zamířil k autu.

PÁTÁ KAPITOLA

Život na venkově má spoustu výhod. Jedna z nich je, že doktor, za kterým jedete, může být klidně váš švagr. Nevýhodou je, že za pár let může být tentýž doktor manželem vaší bývalé švagrové, kterou si vzal, když se rozvedla s vaším bratrem.

Luke však věděl, že navzdory těmto spletitým rodinným vztahům udělá Russ Moberly, co bude v jeho silách. Jenže napřed se musí vrátit z Duranga.

„Co ksakru dělá v Durangu?“ rozčiloval se Luke. Naložil Jimmyho na lehátko a odvezl ho nejdříve na příjem a pak na rentgen. Sestra mu řekla, ať si sedne v čekárně a počká. Tak seděl a čekal.

„Jel na golfový zápas a na banket,“ vysvětlovala mu sestra omluvně. Byla to Lucy Campbellová a byla o pár let starší než on. Ve škole bývala stejně osamělá, teď však měla na levé ruce snubní prstýnek a všiml si, že na stole pod sklem má fotografie tří malých děvčátek.

„Copak tu není nikdo, kdo by ho zastoupil?“

„Doktor Milliken. Jenže na dálnici se stala bouračka a on právě teď operuje.“ Lucy si povzdechla. „Zbývá mu ještě jeden. Jimmy přijde na řadu až potom. Ale neměj strach.“

Strach měl stejně. Ne o Jimmyho, ale o Annette. Pořád před sebou viděl její bledou vystrašenou tvář. Uvažoval, jestli má zavolat. Nic nového sin neví, ale snad ji to alespoň trochu uklidní.

Telefon zvedla Jill. „Jak je mu?“

„Russ tu není a druhý doktor operuje.“

„Takže nic nového?“

„Řekni Annette, ať nemá strach. Kristepane vždyť má jen zlomenou nohu!“

„Jindy by jí to možná uklidnilo. Jenže zrovna teď potřebuje, aby jí dodal sílu, a on jí před očima omdlí.“

„Schválně to neudělal!“

„Já vím, jenže ona si teď všechno hrozně bere,“ řekla Jill. „Nemůže za to, je těhotná, no.“

„Tak jí nějak pomoz, sakra!“

„To na ní mám být taky tak zlá jako ty?“

„Nikdy jsem netvrdil, že jsem příjemnej chlapík.“

„To tedy nejsi.“

Luke zatnul zuby. Ví, že si to zaslouží, ale vůbec ho to nepovzbudilo. Koutkem oka zahlédl, že před operačním sálem se něco děje.

„Už musím končit,“ řekl. „Zavolám, až se začne něco dít.“

Nedělo se však nic. Bylo už půl druhé ráno, když doktor Milliken dokončil druhou operaci. Téměř zároveň vešel Russ Moberly a hodil sako přes židli.

Ihned Jimmyho vyšetřili a shodli se na tom, že je to ošklivá zlomenina a operace je nezbytná. Zápěstí bylo taky zlomené, ale nebylo to tak hrozné.

„To dáme jen do sádry,“ řekl Russ.

„Zavolej Annette,“ přikazoval Jimmy Lukovi, když ho vezli na operační sál, „a řekni jí, že to nic není.“

Když však Luke došel na příjem, kde byl telefon, spatřil tam Jill.

„Snad jsem ti říkal, abys sem Annette nevozila! Koukej jí odvézt domů! Co tu asi tak bude dělat?“ „Rodit dítě.“ „Jo. Tak -“ „Pozdě. Už rodí.“ Zbledl. „Ona už rodí? Teď?“ „Už jí přijali. Teď jí připravují.“ „To nejde!“

„Kdybys byl Pánbůh, tak bys to jistě zařídil jinak,“ řekla Jill kysele, „teď se však musíš smířit s tím, že Annette rodí i bez tvého svolení.“

„Jimmyho zrovna operují,“ namítal, jako by tím mohl něco změnit.

„Povím jí to.“

„Jenže -“

Jill se však k němu otočila zády a začala sestře na příjmu – Luke si vzpomněl, že se jmenuje Nancy a že s ním také chodila do školy – sdělovat všechno, co jí Annette cestou nařídila. Na Luka se už ani nepodívala. Mohl klidně zmizet ze světa, ani by si toho nevšimla. Z jeho hlediska by to zas tak špatné nebylo.

Když si všiml, že Jill už domluvila a teď zamířila pryč, zavolal na ni: „Hej!“

Nancy ho okřikla: „Luku, prosím tě, vždyť jsi v nemocnici.“

„Promiň,“ zabručel a vykročil za Jill.

Nancy vyskočila ze židle a rozběhla se za ním.

„Tam je porodnice a můžou tam jen otcové. Ty tam nesmíš.“

Ohlédl se. „Mně nezastavíš.“

Jill dohonil, právě když vcházela do pokoje.

„Rád bych jí to řekl sám. Slíbil jsem jí to.“

Jill na něj pohlédla, pak kývla a ustoupila. „Jasně.“

Hned jak vstoupil do pokoje, bylo mu jasné, že se do toho neměl tak hrnout. Annette ležela na posteli, vlasy měla rozcuchané a slepené potem a byla popelavě bledá.

„Co Jimmy?“ zeptala se. Prsty jí zbělely, jak křečovitě svírala pelest postele.

„Je na operačním sále.“

„Je v bezvědomí?“

„To víš, že ne.“ Uvědomil si, že když Jimmyho naposled viděla, nevěděl o sobě. Opřel se o pelest v nohách postele.

„Probral se, než jsme sem dojeli. Annette, opravdu, je – není ti špatně?“

Při jeho posledních slovech se začala neklidně převalovat, chytila se za břicho, celé tělo se jí napnulo a místo rtů měla dvě tenké bledé čárky.

Jill se kolem něj protáhla a sklonila se nad postelí.

„Uvolni se, Annie, a dýchej pomalu. Zhluboka. No tak.“

Luke přivedl na svět už desítky telat a teď ho napadlo, že porod dítěte není ani zdaleka tak rychlý a jednoduchý.

Annette se pokoušela zhluboka nadechnout.

„Jen klid,“ konejšila ji Jill. „Jde ti to perfektně.“

Lukovi vyrazil na čele pot. „Vážně?“

Jill po něm sekla pohledem. „Jestli hodláš takhle mluvit dál, tak radši koukej vypadnout.“

„Jenom jsem se zeptal,“ bránil se. „Asi bych měl dojít pro sestru.“

„Sestra je u jiné rodičky. Podej mi ruku.“

„Umím rodit telata, ne děti,“ zbledl.

„To po tobě taky nechci,“ řekla Jill netrpělivě. „Od toho je tu doktor. Chci, abys jí pomohl s dýcháním. Hlaď jí po zádech.“

„Cože?“

„Jen platonicky. Neboj, nic ti nehrozí.“ Jill na něj tvrdě pohlédla.

V tu chvíli měla Annette další stah a Jill se prudce obrátila, aby Annette pomohla. Za chvíli se Annette převalila na bok. Jill se natáhla a začala jí třít záda.

Luke ji pozoroval. Pomalu, skoro rytmicky hladila Annette rukama po zádech. Vzpomněl si, jak se těma samýma rukama dotýkala jeho. Sklouzl očima na její skloněnou hlavu a spatřil, jak si kratičce navlhčila rty. Vlasy měla spadlé přes obličej. Luke si vzpomněl, jak ho šimraly po nahé hrudi a jak se dotýkal jejího jazyka, když se líbali.

Sevřel zábradlí postele a tiše zasténal.

Jill na něj letmo pohlédla.

„Už to na mě jde zas,“ ozvala se Annette a snažila se zůstat uvolněná.

„Zvládneš to, neboj,“ šeptala Jill a stále ji hladila po zádech.

„Ukaž, udělám to za tebe,“ řekl Luke náhle, protože cítil nutkavou potřebu něco dělat.

Jill se na něj pochybovačně podívala, ale kousek poodstoupila a dívala se, jak se sklání nad Annette. Hladil ji po zádech, ale jen platonicky. V duchu se dotýkal Jilliny pokožky. Annette vzdychla, Luke jí však nevěnoval nejmenší pozornost. V duchu slyšel Jill, jak vzdychala, když se spolu milovali. Letmo se na ni podíval.

Dívala se mu na ruce a rychle oddechovala. Rty měla pootevřené a zdálo se, že se chvěje.

„Už musím jít,“ řekl najednou, narovnal se a bez ohlédnutí odešel z místnosti.

„Co je mu? Neudělalo se mu špatně?“ zeptala se Annette.

Chvíli bylo ticho a pak Jill řekla: „Myslím, že se šel podívat na Jimmyho.“

Luke na Jimmyho úplně zapomněl. Byl to ale dobrý nápad a také způsob, jak nabýt ztracené rov nováhy. Následující hodinu pobíhal mezi Jimmym a porodním sálem. Bál se znovu dotknout Annette, protože si při tom představoval, jak se dotýká Jill. Jimmyho konečně odvezli z operačního sálu a Annette byla hned o trochu klidnější. Jill ho odměnila pochvalným pohledem.

Kolem páté ráno se Jimmy probral z narkózy. Jedna sestra, ve snaze pomoci, řekla Jimmymu, jak na tom Annette je, a ten se hned začal zvedat a že za ní půjde.

„Na to zapomeň!“ vykřikl Luke. „Zůstaneš tady.“ „Ona mě ale potřebuje! Spoléhá na mě. Je to moje dítě!“

„Má u sebe Jill. A všechno je v úplným pořádku.“

„Opravdu?“ Jimmy dopadl zpátky na postel. „Jill nám seslalo samo nebe,“ zabručel. Na chvíli zavřel oči a pak znovu pohlédl na Luka. „Půjdeš se podívat, jak je Annette?“

A tak Luke další hodinu a půl běhal z jednoho konce nemocnice na druhý a nosil vzkazy.

Annette měla stahy čím dál častěji a svírala Jill ruku tak křečovitě, až Luke myslel, že jí musí rozdrtit všechny kosti.

Jill si neodpočinula ani chvíli. Otírala Annette čelo a tváře mokrým ručníkem a neustále ji konejšila a povzbuzovala. Nakonec doktor rozhodl, že Annette převezou na porodní sál. Jill požádal, aby zůstala s Annette. „Bude lepší, když budete u ní,“ řekl. Pak se obrátil k Lukovi. „Můžeš jít taky, abys mohl poreferovat tatínkovi.“

„Já?“ zajíkl se Luke. „Já ale -“

Annette na něj upřela prosebný pohled. „Kvůli Jimmymu, ano?“

Byl by se nejradši otočil a utekl, ale nakonec krátce přikývl. Annette se usmála, vzápětí však zkřivila obličej a stiskla Jillinu ruku.

„Panebože! Už to nevydržím!“

„Jdem na to,“ rozhodl doktor.

Jill dokázala Annette uklidnit už jen tím, že ji držela za ruku. Celou dobu na Annette mluvila a uklidňovala ji. Hladila ji po tváři, shrnovala jí vlasy z čela a nechala ji, aby jí tiskla ruku.

Luke se jen díval a připadal si přebytečný. Nevšiml si, kdy se pocit slabosti a očekávání změnil v něco nepříjemnějšího. Najednou mu začalo hučet v uších a zatočila se mu hlava. Udělal krok dozadu a opřel se o stěnu.

„Prokristapána,“ zabručel doktor, „odveďte ho.“

Za chvíli už seděl na chodbě a Jill ho držela za hlavu a tiskla mu ji mezi kolena.

„Dýchej zhluboka,“ přikazovala mu.

Nadechl se a zachvěl se. V uších mu hučelo čím dál víc. Upřeně se díval na podlahu a na své nohy, obuté v obrovských bílých přezůvkách. Zdálky zaslechl dětský pláč.

„Už je to dobrý?“ zeptala se Jill. Přikývl, ale byl by se nejraději hanbou propadl.

„Půjdu dovnitř. Jsem zvědavá, jestli je to kluk nebo holčička.“

Teprve za chvíli Lukovi došlo, že to pláče Annettino dítě. Pomalu zvedl hlavu, opřel se a zavřel oči. Páni, to je ale pitomec.

Slyšel, jak za dveřmi lidé mluví a přecházejí sem a tam. A nejvíc bylo slyšet nespokojený křik dítěte. Díkybohu je živé.

Znovu se zhluboka nadechl a ještě jednou. Musí se tam vrátit – jestli ho tam pustí. Musí zjistit všechny podrobnosti a jít je sdělit Jimmymu. Živě si však uměl představit, jak se tam vevnitř budou tvářit. Luke Tanner málem omdlel při pohledu na to, jak se rodí dítě. To nepřežije.

Možná kdyby počkal, mohla by vyjít sestra a nějaké informace mu poskytnout.

Když se dveře konečně otevřely, Luke se narovnal a s nadějí zvedl hlavu.

Byla to Jill. „Už je ti líp?“ zeptala se.

Rychle vstal a zrudl. Pořád se ještě celý chvěl a musel se přidržet kliky. Jill k němu vztáhla ruku, pak si ji však strčila do kapsy.

Luke polkl a opět se zhluboka nadechl. „Nic mi není, jen se mi asi trochu zamotala hlava. Nejspíš je to hlady.“

Neřekla na to nic, jen nepatrně kývla. Pak se usmála. „Je to holčička.“

Úplně na dítě zapomněl. Teď se však také usmál. „Ječí jak siréna.“

Jill se zasmála. „Je to pořízek. Annette s ní bude mít plné ruce práce.“ Pak zvážněla a Luke měl dojem, že zaslechl: „Ta má štěstí.“ Jill odvrátila oči.

„Půjdu to říct Jimmymu,“ řekl.

„Pojď se nejdřív podívat na miminko, abys mu to mohl vylíčit v barvách.“ Otevřela dveře a postrčila ho dovnitř.

Sestry se usmívaly. Doktor vzhlédl od práce a zašklebil se na něj.

Luke se rozpačitě usmál.

„Kam jsi zmizel?“ zeptala se Annette. Byla sice bledá, ale klidná a v náručí měla miminko.

Luke bezmocně pokrčil rameny a cítil, jak rudne.

„Jen jsem musel… na vzduch.“

Annette vykulila oči. „Snad se ti… neudělalo zle?“

„Neudělalo se mi zle,“ odsekl a ušklíbl se. „Ne moc.“

Annette se zachichotala. „Počkej, až to uslyší Jimmy.“

„Opovaž se! Jinak se postěhuješ zpátky do města,“ pohrozil jí Luke, jenže Annette se jen znovu zasmála.

„Přece bys nás nevyhodil.“

„Když mu to neřekneš, tak ne,“ řekl mrzutě a sklonil se nad dítětem. „Nevypadá špatně,“ utrousil, „je jen trochu moc scvrklá a červená. Telátka jsou sice hezčí, ale ujde to.“

„No Lucasi! Vždyť je roztomilá,“ ohradila se Annette a přitiskla si spící dceru k sobě. „Jak je Jimmymu?“

„Docela dobře. Určitě už nedočkavě čeká, až se objevím.“

„Tak běž,“ postrčila ho. „Řekni mu, že váží tři a půl kila, má padesát centimetrů, spoustu krásných hnědých vlásků, nádherné modré oči a je prostě slaďoučká.“

„Opravdu? Tak to asi bude pravda, když to říkáš.“ Mrkl na ni, usmál se a zamířil ke dveřím.

Vtom spatřil Jill, jak stojí v koutě opřená o zeď, rozcuchaná a unavená, jemu však připadala krásnější než kdy jindy.

S úžasem si uvědomil, že po ní touží i teď.

Jejich pohledy se střetly a on pochopil, že ona po něm netouží – že s ním nechce mít vůbec nic společného.

Zhluboka se nadechl a prošel kolem ní.

Když dorazil k Jimmymu, za kopci už vykukuvalo slunce. Sdělil mu všechny novinky a ujistil ho, že Annette je úplně v pořádku. Zrovna zamířil do bufetu Pacovy matky, když vtom si všiml, že z Annettina pokoje vychází Jill.

„Je všechno v pořádku?“

Přikývla.

„Spí a dítě taky.“

„Jimmy taky.“

„To je dobře,“ řekla. Zdálo, že kolem něj bez dalšího slova projde. „Je ti dobře?“ zeptal se.

„Je,“ usmála se na něj vyčerpaně. Rozpačitě přešlápl z nohy na nohu a nevěděl, co by ještě řekl. Jill se opřela o stěnu a na chvilku zavřela oči.

„Musíš být úplně ubitá.“

Otevřela oči a třela si zátylek. „To byl první porod, u kterého jsem byla. Člověka to zničí, i když právě nerodí.“

„Byla jsi skvělá. Moc jsi jí pomohla.“

„Potřebovala mě.“

„Umíš zachovat klid.“

„Ne vždycky,“ opáčila. Pochopil, že naráží na Keithovu smrt. Vždycky to bude stát mezi nimi.

Nasadil si klobouk a stáhl si ho do čela. „Tak já půjdu. Čeká mě fůra práce.“

Zaváhala a pak řekla: „Jdu k Lindě na snídani. Nechceš jít se mnou?“

Byl by šel rád, jenže si netroufal. Naštěstí ho žaludek tentokrát nezradil. „Ne,“ odpověděl, i když mu bylo jasné, kolik přemáhání ji muselo stát, aby ho pozvala. Nepatrně se usmál. „Stejně děkuju za pozvání. Možná někdy jindy.“

Jill neodpověděla a zamířila ke dveřím.

„Jill.“

Pootočila se.

„Mrzí mě… co jsem ti tuhle řekl.“

Jimmy měl ráno jet zalít pole a odpoledne měl posekat louku. Také měl opravit branku. Luke se dostal dolů, aby zalil pole, až ve tři odpoledne.

Nejdříve musel nakrmit psy a koně, pak uklidit pytle se solí, postarat se o dobytek, ošetřit jedno icle, které mělo zánět spojivek, pozavírat branky, které zotvírali turisti.

Před rančem stálo Jillino auto, takže už je tedy z nemocnice zpátky. Luke dovnitř nešel. Nechal koně v ohradě, nasedl do auta a vyrazil do polí.

Našel tam Cy Nicholse, svého souseda.

„Dneska ráno jsem v bufetu potkal Jill,“ zavolal na něj a zamával kloboukem. „Řekla mi, co se děje, tak jsme se rozhodli, že vám pomůžem.“ Trhl hlavou směrem k opačnému konci pole a teprve teď si Luke všiml malé postavičky. Paco.

„Ten kluk je pracant,“ řekl Cy a modré oči mu zajiskřily. „Je to dobrej pomocník.“

„Bude šikovnej. Moc vám oběma děkuju.“

Luke zalíval, Cy sekal trávu a Paco pomáhal. Když Cy dosekal první louku, Luke řekl: „To by pro dnešek mohlo stačit.“ Pak si však vzpomněl na branku.

„Chceš pomoct?“ zeptal se Cy.

Luke zavrtěl hlavou. „Díky, dneska jste mi pomohli už dost.“

Cy jen mávl rukou. „Zítra přijdem zas.“ Pohladil Paca po hlavě. „Tak jde se na večeři, kluku.“

„Říkal jsem ti přece, že ti můžu pomoct,“ zavolal Paco na Luka.

Luke se na něj unaveně usmál. „Myslel jsem si to.“

Díval se za odjíždějícím autem, které za chvíli zmizelo v oblacích prachu. Pak se protáhl, nasedl do vlastního auta a rozjel se k brance.

Když zamířil zpátky domů, bylo už sedm pry

, s překvapením zjistil, že Jillino auto pořád stoji před domem. Měl za to, že se jela podívat za Jimmym, Annette a miminkem do nemocnice.

Měl by tam nejspíš zajet sám, jenže je špinavý, zpocený a hladový a ještě k tomu už skoro dva dni ani oka nezamhouřil. Nemá sílu vrátit se nahoru do srubu, vykoupat se v řece a dojet do nemocnice.

Může se osprchovat tady. Jenomže to by znamenalo, že se setká s Jill. A to nechce.

Zdvihl sedlo a zamířil k ohradě, když vtom zaslechl, jak ho někdo volá.

„Hej, Luku!“

Otočil se a spatřil Dana, jedenáctiletého syna Russe a Clare. „Co tu děláš?“

„Máma jela na konferenci do Kalifornie a táta musel na nějakou schůzi do Denveru, tak teta Annette řekla, že tu s Kevinem můžeme zůstat.

„Annette je v nemocnici.“

„Jo, já vím. Má holku. Viděl jsem jí dneska, když nás máma vzala do nemocnice.“

„Jenže to znamená, že Annette vás nemůže pohlídat.“

„To vím taky. Pohlídá nás Jill. Říkala, že jí to nevadí, když má stejně na starosti malýho Jimmyho.“

Luke se snažil si to srovnat v hlavě. Myslel si, že Russ s Clare malého Jimmyho pohlídají a ne naopak.

„To vás bude hlídat všechny tři?“

Dan znovu přikývl. „Pomáháme jí. Chtěl jsem pomoct i tobě, se zalíváním, jenže jsi odjel tak rychle, že jsme si ani nevšimli, žes tu byl. Můžu ti pomoct zítra?“

Lukovi se znovu trochu zatočila hlava. Přejel si dlaní přes tvář.

„Jo, myslím, že jo.“

„Chceš večeři?“

Luke překvapeně zamrkal. „Co?“ zeptal se, tentokrát však jeho žaludek pozvání zaslechl. Tentokrát už se najíst musí.

V břiše mu hlasitě zakručelo.

Dan se usmál. „My už jsme jedli, ale dost toho zbylo. Jill říkala, že by ses mohl najíst.“

Opravdu? A co ji k tomu pohnulo?

„Ale ne,“ řekl, žaludek se však jako na protest ozval znovu. Luke si položil ruku na břicho.

„To jí mám říct, že nemáš hlad?“

Luke si vzdychl. „Něco malýho bych možná snědl.“ Loudal se za Danem a celou cestu si říkal, že dělá chybu.

Měl pravdu.

Vůbec nevadilo, že věděl, že Jill má všechny důvody ho nenávidět. Nevadilo, že se sám nenávidí. Nevadilo, že nevypadala krásně, dokonce ani ne moc hezky, jak stála u dřezu a myla nádobí. Kolem nohou se jí batolil malý Jimmy a Kevin, Danův mladší bratříček, si na zemi hrál s autíčky.

Luke z ní nemohl spustit oči.

Ona o něj však nejevila nejmenší zájem. Sotva na něj pohlédla, pak zavřela vodu a utřela si ruce.

„Chceš něco jíst? Ohřeju ti guláš,“ řekla rozhodně. „Pak je tu ještě kousek koláče.“

Luke mačkal v ruce lem klobouku. „Se mnou se nezdržuj.“

„Nezdržuješ,“ řekla mdle. Vzala malého Jimmyho a posadila ho vedle Kevina. Pak otevřela ledničku a Luka si dál nevšímala. Však si to zaslouží.

„Asi bych se měl trochu umýt. Nebude ti vadit, když se půjdu osprchovat?“

Přejela pohledem jeho zaprášenou a propocenou košili, neoholenou tvář a rozcuchané vlasy. „Vždyť jsi tu doma. A řekla bych, že by ti to neškodilo.“

Luke zrudl. Rychle kývl hlavou a zamířil nahoru do koupelny. Rychle se svlékl a pustil na sebe proud horké vody. Trochu se mu ulevilo a začalo se mu chtít spát. Vtom dole někdo pustil teplou vodu a on náhle dostal ledovou sprchu, která ho probrala. Zarazil vodu a utřel se.

Nemělo smysl oblékat se znovu do špinavých a propocených šatů, protože většinu oblečení má stejně tady v domě. Zabalil se do ručníku, vyšel z koupelny a zamířil do své ložnice.

Na prahu však zůstal stát jako solný sloup. Přes opěradlo houpacího křesla byla přehozena jedna Jillina halenka. Pod postelí ležely pohozené Jilliny sandály a vedle skříně stál kufr. Na stolku spatřil kartáč na vlasy, rtěnku a náušnice. Jill bydlí v jeho pokoji.

Každou noc spí v jeho posteli.

Olízl si suché rty a rukama sevřel ručník. Podíval se na postel a snažil si představit Jill, jak má hlavu položenou na jeho polštáři a je přikrytá jeho dekou.

Odvrátil oči od postele. Chtěl tu představu zahnat. Z ramínka strhl košili a natáhl si ji. Z prádelníku vyndal slipy a džíny a oblékl si je. Pak se posadil na kraj postele, aby si navlékl ponožky. Postel se pod ním prohnula. Dvaasedmdesát hodin beze spánku na něj začalo doléhat. Všechno, co se za tu dobu seběhlo. A Jill.

Povzdechl si, zvrátil hlavu dozadu a upřeně se zadíval do stropu. Neviděl však bílý strop, ale Jillinu tvář.

Zaslechl ji, jak něco říká Kevinovi a Danovi a pak se směje tomu, co povídají. Děti se také smály. Zaslechl, jak se malý Jimmy chichotá a vzpomněl si, jak Jill stála v kuchyni a u nohou se jí batolily děti. Klidná, mateřská, jemná, vypadala jako ve svém živlu. Vyrovnaná, stejně jako když včera v noci držela Annette na porodním sále za ruku. Mohla z ní být skvělá máma. Jen kdyby… kdyby…

A je to tu zas.

Ty vzpomínky nemají konce, ani ta „kdyby“. A budou ho pronásledovat pořád. Klesl na postel a poddal se – jen na chvíli – vyčerpávající únavě, která na něj tak náhle dolehla.

ŠESTÁ KAPITOLA

Když znovu otevřel oči, bylo už světlo. Dlouho se nemohl rozpomenout, kde vlastně je. Pak si vzpomněl a hlasitě si vzdychl.

Leží přece ve své posteli – v Jillině posteli. Sed si na ni, aby si obul ponožky, a pak se měl jít do lů navečeřet. Od té chvíle už jistě uplynulo pá hodin.

Večeři už stejně zmeškal. Jak se mu to jen moh lo stát? A kde spala Jill, když jí zalehl postel?

Jeden pohled mu stačil, aby zjistil, že s ním v posteli nespala. Natáhl si ponožky a zamířil do koupelny. Přitom si začal zapínat knoflíky na košili. Umyl se a učesal a seběhl dolů do kuchyně.

„Dobré ráno.“

Byla už dávno vzhůru, seděla u vysoké židličky a krmila malého Jimmyho kaší. Na sobě měla tu samou košili a stejné džíny jako včera. Napadlo ho, jestli vůbec spala.

„Promiň,“ zamumlal. „Mrzí mě, že jsem se tak sesypal.“

„Byl jsi vzhůru celé dva dny a noc.“ „Ty přece taky.“

„Dala jsem si šlofíka včera, když malý Jimmy spal.“

„To je tedy hodně,“ ušklíbl se Luke.

„Nejsem ospalá. Kromě toho bych toho stejně asi moc nenaspala, protože Jimmy byl mrzutý. Rostou mu zoubky.“

„Tos u něj seděla celou noc?“

„Nejdřív jsem si lehla dole na gauč. Asi ve čtyři se probudil, tak jsem vstala a zkusila jsem mu dát napít. Pak jsme usnuli v houpacím křesle.“ Trochu se začervenala.

„V mém – vlastně v tvém pokoji?“ Seděla tam a dívala se na něj, jak spí? „Mělas mě vykopnout!“

„Spal jsi jako dřevo. A kromě toho,“ dodala, „je to přece jen tvůj pokoj.“

Tak to tedy ví, stejně mu to však bylo trapné ještě víc. „Přece tam teď bydlíš. Mohlas mě klidně vzbudit. Nebo… sis mohla lehnout vedle mě. Postel je široká dost.“

„Spát s tebou? To těžko.“

Přejel si rukou tvář. „Do háje, Jill, Přece jsem řekl, že mě to mrzí. Nechtěl jsem… Víš, že jsem to nemyslel vážně… to, co jsem řekl.“ Prosebně se na ni zadíval. Chladně mu pohled oplatila. „Měl jsem vztek na sebe,“ řekl, „ne na tebe.“

Pohlédla na něj, jako by se s ním chtěla přít, pak však jen pokrčila rameny. „Nakonec se s tím budeš muset smířit, Luku.“

„Budu muset.“

Jen zavrtěla hlavou, pak se k němu otočila zády a otevřela lednici.

„Na plotně je teplá ovesná kaše,“ řekla. „Ale můžu ti klidně udělat slaninu a vejce.“

„Stačí mi kaše.“ Nandal si plnou misku, posypal cukrem a vestoje začal jíst. Mezi dvěma sousty dal do opékače dva plátky chleba. Byly opečené, právě když kaši dojedl. Pomazal si je máslem a zapíjel kávou.

Jill dokrmila malého Jimmyho a vstala.

Luke opláchl misku a hrneček a postavil je vedle dřezu. Pak ze židle sebral klobouk, který tam včera večer nechal. „Tak ahoj,“ řekl a otevřel dveře. Když byl asi v půlce schodů, otočil se. „Slíbil jsem Danovi, že mi může odpoledne pomoct. Teď jedu nahoru, postarat se o dobytek. K večeři budu zase dole.“

„Bude připravená.“

„Tak jsem to nemyslel,“ řekl rychle.

Nakrmil psy i koně a objel kopec, aby zkontroloval dobytek. Dva kusy potřebovaly ošetřit. Jednoho mladého býčka zahnal do ohrady u srubu. Měl rozříznutou nohu. Ošetření mu zabralo celé dopoledne.

Mohl tam klidně zůstat celý den, jenže věděl, že dole na něj netrpělivě čeká Dan, aby mu mohl pomáhat. A také tam na něj čeká všechna Jimmyho práce. Stejně se však dolů dostal až skoro v půl druhé.

Jakmile vstoupil na verandu, objevila se ve dveřích Jill. „Cy s Pacem se tu zastavil a vzal Dana s sebou. Prý na tebe se senem počká, ale teď zalívají na západním poli.“

„To je skvělý,“ přikývl Luke a zamířil k dodávce.

„Na,“ ozvala se Jill téměř nevlídně. „Tady máš něco k obědu. Musíš přece něco jíst.“ Podávala mu velkou tašku a termosku.

„Díky.“

Najedl se v autě cestou na pole. Připravila mu tři velké chleby s řízkem, jablko, pár mrkví a kus čokoládového koláče. Byl ještě teplý. Byla tam ještě jedna taška se zbytkem koláče a k ní byla připíchnutá cedulka: Pro ostatní.

Luke se usmál. Věděl, jak je to potěší.

Měl pravdu. Cy, Paco i Dan byli rádi, že mohou na chvíli přestat a sníst si koláč. Pak se zase všichni dali do práce. Chlapci zalévali a Cy s Lukem kosili a obraceli seno. Před šestou Cy řekl, že už raději pojede, protože by to od Mary schytal, že jde pozdě k večeři.

„Tak nashle zítra,“ vyklonil se z okénka. „Paco, jedem!“ zavolal na chlapce, který si s Danem stavěl v potoce hráze.

„Ach jo…“ zatvářil se Paco zklamaně.

„Ať u nás zůstane na večeři. Pak ho přivezu. Stejně se chci jet podívat za Jimmym a Annette.“

Cy přikývl. „To bude rád. Řeknu to Lindě.“

„Díky. A taky děkuju za pomoc. Nevím, co bych si bez vás počal.“

Cy jen mávl rukou. „To je přece mezi sousedy normální, ne?“ Zamával a odjel.

Když přijeli domů, Jill stála u plotny, kde bublala večeře. Než se umyli a utřeli, bylo jídlo na stole.

Luke neprotestoval. Sedl si do čela stolu, jak mu ukázala. Sama si sedla proti němu, s Danem a Pacem po jedné straně a Kevinem po druhé. Hned vedle sebe měla ve vysoké židličce malého Jimmyho.

Povídali a smáli se a Kevin rozlil mléko. Paco zase kňoural, že nemá rád fazole, a Jill ho přemluvila, aby snědl alespoň tři sousta. Luke se k ní přidal a teprve za chvíli mu došlo, že to vlastně udělal. Jako by on byl otec a ona matka. Jako kdyby tvořili jednu rodinu.

To pomyšlení ho najednou bolestně bodlo.

On přece žádnou rodinu nechce. Ani náhradní. Ani dočasnou.

Odstrčil židli a vstal.

„Musím ještě něco dodělat ve stáji. Až se Paco nají, ať za mnou přijde. Dovezu ho domů a při cestě se zastavím v nemocnici.“ Položil špinavý talíř do dřezu a otevřel dveře. „A děkuju za večeři.“

Odhadl, že Paco by mohl být hotov tak za půl hodiny. Snad na chlapce nebude muset čekat. Kdyby se opozdil, znamenalo by to, že by musel jít do domu a to nechce.

Nemusel. Paco už na něj čekal. Taky Jill, Dan, Kevin a malý Jimmy. Větší chlapci seděli vzadu, Jimmyho Jill posadila do sedačky a přivázala. Sama seděla u dveří.

„Jedeme taky,“ oznámila mu.

Luke otevřel ústa a chtěl něco namítnout, když však zahlédl dětské tváře plné očekávání, zase je zavřel a nasedl. Aspoň že mezi nimi sedí to dítě.

Miminko už dostalo jméno.

„Julie Elizabeth,“ oznámila jim Annette, když se nahrnuli do pokoje, aby se podívali na spící a rozhodně méně červené a vrásčité děťátko.

„Udělala pokrok,“ pokýval Luke hlavou, když se sklonil nad postýlkou.

Annette se na něj zašklebila. „Jdi hezky za Jimmym,“ nařídila mu, „a nech nás ženské o samotě.“

Luke sebral chlapce a vydal se s nimi na opačný konec nemocnice, kde ležel Jimmy. Kluky okouzlila Jimmyho sádra a zvláště je nadchlo, když jim Jimmy nabídl, aby se mu na ni všichni podepsali. Za chvíli se už ale nudili.

„Tady se nedá nic dělat,“ stěžoval si Paco.

„To mi povídej,“ zabručel Jimmy. „Už se nemůžu dočkat, až půjdu domů.“

„Jděte si hrát ven na trávník,“ navrhl Luke. Když odešli, zeptal se: „A kdy tě pustí?“

„Pozítří,“ odpověděl Jimmy zachmuřeně. „Museli mi rozříznout sádru, protože mi noha otýkala. Novou mi dají až zítra večer nebo v sobotu ráno. A pak už odtud vypadnu.“ Jimmy se protáhl, ale pak svěsil ramena. „Jenže budu stejně k ničemu.“

„My už tě nějak zaměstnáme, neboj se,“ sliboval Luke.

„Nemůžu jezdit na koni. Nemůžu házet lasem. Do háje, nemůžu se ani podepsat! A nebyl jsem s Annette, když se malá narodila.“

„Proběhlo to dobře i bez tebe.“

„Jo,“ zabručel Jimmy, „ženský si bez nás vždycky uměj poradit.“

Luke se ušklíbl. „Vždycky ne.“

Jimmy se neochotně usmál. „No jo, vždycky ne.“ Pak se zase zachmuřil. „Tak jsem to nemyslel. Chtěl jsem být s ní. Vždyť je to moje dítě, jsem jeho táta.“

Luke přešel k oknu, chvíli se díval, jak chlapci běhají venku po trávníku, a pak se prudce otočil.

„Nemládneš, Luku,“ řekl Jimmy, jako by Lukovi četl myšlenky.

Luke neodpověděl. Strčil si ruce do kapes a přešlápl z nohy na nohu.

„Julie je pěkný jméno,“ řekl nakonec. „Dals jí jméno po Julii Sutterový, že jo?“ Usmál se. Julie byla Jimmyho první láska. Vdala se do Texasu. „Divím se, že ti to Annette dovolila.“

„Nejmenuje se po Julii. Chtěli jsme, aby se jmenovala Jill, jenže by v tom asi byl zmatek, tak jsme se rozhodli pro Julii. Je to hodně podobné.“

Luke na něj zůstal koukat. „Jill? A v čem by byl zmatek?“

„No, asi by bylo hloupý, kdyby se tu motaly dvě, víš?“

Luke nevěděl. „O čem to, hergot, mluvíš? Jill tu přece nezůstane. Jen tu píše knihu.“ „Jo, ale -“

„Potom odjede! Zpátky do Los Angeles, nebo do New Yorku nebo kamkoliv! Panebože.“ Poslední slova řekl jen pro sebe a snažil se uklidnit tím, že začal chodit po malé místnosti sem a tam. Zastavil se u postele a upřeně se na Jimmyho podíval.

„Jak tě mohlo napadnout, že tu zůstane?“ Jimmy se na něj jen podíval a pokrčil rameny.

Zajímalo by ho, jestli Jill ví, že chtěli holčičku pojmenovat po ní. Nezeptal se jí, když už však zase všichni seděli v autě a vyrazili zpátky na ranč, několikrát se na ni pátravě podíval.

Vykláněla se z okénka a napomínala chlapce, aby seděli a nevystrkovali ruce ven. Zrovna totiž míjeli plovárnu a oni mávali na kamarády, které tam zahlédli.

„Pojďte se vykoupat,“ zaječel Dan.

„Jó! Půjdeme se vykoupat!“ přidal se k němu i Paco a vzápětí začal křičet i Kevin.

Luke si jejich křiku nevšímal.

„Prosím!“ škemral Dan. „Co kdybysme tam zajeli?“

„Prosím, prosím!“ křičeli Kevin s Pacem. Malý Jimmy začal křičet také a šermoval ručičkama.

Luke zrychlil a pak prudce zabrzdil před domem, kde bydlel Paco.

„A mohli bychom teda jít aspoň zítra?“ zeptal se Dan, když Luke vypnul motor a všichni vystoupili.

„Musíme dělat seno.“

„Můžeme to udělat večer,“ namítl Dan. „A plovárna je taky otevřená hodně dlouho. Prosím. Stejně sem pojedeme za Annette. A kromě toho nám to prospěje. Táta říká, že plavání prospívá svalům.“ Bezelstně se na Luka usmál.

Luke se podíval na Jill. Neřekla ani slovo.

„Uvidíme,“ řekl nakonec.

„Jů!“ zařval Kevin. Pak se podíval na Luka a trochu kajícně vysvětloval: „Tohle máma říká vždycky, než řekne ,Jo’.“

Druhého dne v půl osmé večer byl Luke úplně utahaný. Zkontroloval všechen dobytek, koně, psy, posekal další louku a převracel seno. Opravdu cítil každý sval. Zůstal na ranči na večeři a pak odvezl Jill i děti na plovárnu.

Proč jen to dělá?

Protože se za ně cítí odpovědný, odpověděl si v duchu. Jill by se sice o Dana s Kevincm postarala, jenže oni zůstali v jeho domě. A malý Jimmy je zase syn jeho zaměstnance. A za Jill cítí odpovědnost, protože… protože…

Na člověka, který nechce nést odpovědnost za nikoho, jí teď má až nad hlavu. V duchu se však ujišťoval, že je to jen na čas. Claře s Russem se v pondělí vrátí a Annette s Jimmym tu budou možná ještě dřív. Zítra ráno. A Jill odjede. Brzy. Jeden večer ho nezabije.

A možná to bude i legrace.

Možná to bude až moc legrace. Mohlo by se mu to zdát až moc hezké a mohl by třeba zjistit, že by rád měl takovou odpovědnost pořád, že by chtěl mít svou vlastní rodinu.

Z toho všeho měl strach, když zastavil na parkovišti před plovárnou. Jill vzala malého Jimmyho s seuuu uu uamsK.e samy a osiauii cmapci su s t^u* kem.

Dan hned skočil do vody. Kevin zůstal stát na kraji a pak se přes rameno ohlédl na Luka.

„Klidně běž,“ pobídl ho Luke.

„Tak pojď taky,“ naléhal Kevin. Dan na něj z bazénu cákal vodu.

„Až za chvíli,“ sliboval Luke. Sedl si na lavičku a vedle sebe položil ručníky.

„Tak pojď, ty hloupej,“ volal Dan na bratra „Skoč!“

Kevin se posadil a ráchal si nohy ve vodě.

Náhle se objevila Jill. Její štíhlá postava ho přitahovala stejně jako kdysi, jediný rozdíl byl v tom že teď nesla malého Jimmyho.

Luke si vzpomněl, jak ji naposled viděl v plavkách. Bylo to o tom víkendu v Keithově domě. Zatnul zuby.

„Koukni,“ říkala právě malému Jimmymu „Támhle je Dan. Pojď, půjdeme za ním, jo?“

„Néé!“ zakvičel Jimmy a držel se jí jako klíště.

Postavila ho na kraj vedle Kevina a pak si rychle sedla.

„Jé, ta je teploučká,“ řekla a přes rameno se rychle usmála na Luka. Pak sklouzla do vody, otočila se a vzala malého Jimmyho do náruče.

„Stačím tu?“ zeptal se Kevin neklidně.

„Kdepak,“ odpověděla Jill. „Půjdeme támhle.“ A zamířila na mčlčinu. Kevin šel za ní a opatrně vklouzl do mělké vody. Dan kolem nich kroužil a cákal jako delfín. Luke je pozoroval.

„Luku! Pojď k nám!“ volal na něj Dan.

„Jo, pojď sem!“ přidal se i Kevin. Skákal nahoru a dolů a jeho sebedůvěra rostla.

„Ne,“ zavrtěl Luke hlavou. „Jsem unavenej.“

Odvrátil se, zachytil však Jillin pohled. Starostlivě se na něj dívala. Zatnul zuby a schválně se podíval jinam, pak se otočil, natáhl se na lavičku a dál už si nikoho nevšímal.

„Jill, koukej! Koukni se na mě! Luku, koukej!“ slyšel za chvíli Kevina.

„Ne, koukni se na mě!“ ječel Dan. „Jill, koukej! Luku, koukni se!“

Luke slyšel, jak se Jill směje. „To bylo skvělý!“

„Teď se koukni zase na mě!“ volal Kevin. „Koukej na tohle!“

„Hrozný!“ slyšel Luke Jill.

„Teď zas já!“ A tak pořád dokola, až to za chvíli vypadalo, jako by se všechny děti z Bluff Springs dožadovaly toho, aby se na ně Jill podívala.

Luke se nakonec převalil a posadil, protože se začal cítit provinile, že všechnu starost nechal na ní. Rozhlédl se, kde Jill je, a zjistil, že se přesunula a teď stojí v bazénu téměř u něj. Ještě stále držela malého Jimmyho a dívala se, jak Dan s Kevinem a ještě pár dalších dětí řádí ve vodě. Viděl, jak si Jimmyho přendavá z jedné ruky do druhé.

„Ukaž, vezmu ho.“

Prudce otočila hlavu a vzhlédla k němu. „Co? Aha -“ usmála se na něj „- děkuju.“

Sedl si na bobek a natáhl se pro dítě. Jakmile však Jimmy viděl, že ho chtějí vyndat z bazénu, nakrabatil tvářičku a začal natahovat.

Jill se zasmála. „Asi se mu ještě nechce z vody.“ A vzala si Jimmyho zpátky do náruče. „Ještě chvíli to vydržím.“

„Je na tebe moc těžký.“

Jill pokrčila rameny a jejich pohledy se setkaly. Spatřil v jejích očích něžnost a pochopení – pochopení pro pocity, o kterých ani nevěděl, že je cítí.

Od Keithovy smrti nebyl vodě, kromě svých snu.

Posadil se na kraj bazénu a kýval nohama. Voda byla teplá a příjemná, přesto však zaváhal. Vzpomínky se nedaly jen tak zahnat.

A Jill si na to také pamatuje. Pomalu se odlepil od kraje, sklouzl do vody a stoupl si vedle ní.

Usmála se. Nech toho, prosil ji v duchu.

Napřáhl ruce. „Dej mi ho,“ řekl a vzal si od ní Jimmyho.

„Tak co, Luku, zacvičuješ se?“

Vzhlédl a spatřil Lucy Campbellovou z nemocnice.

„Jen vypomáhám,“ odpověděl.

„Ale sluší ti to.“ Spiklenecky se na Jill usmála. Ta hodila po Lukovi napůl provinilým, napůl starostlivým pohledem. Než však kdokoli mohl něco říct, objevil se Paco.

„Pojď sem!“ vřískal na něj Dan.

Místo aby to udělal, chytil se Paco okraje bazénu a vážnýma tmavýma očima pohlédl na Luka. „Neumím plavat. Naučíš mě to?“

„Já?“

„Plaval jsi přece s Keithem. Říkal jsi mi, že jste spolu skákali do vln. A že plaval závodně.“ „On jo, ale já ne.“ „Ty jsi ale plaval s ním.“ „Ale ne závodně.“

Paco se zatvářil smutně. „Kdybych měl tátu, tak bych řekl jemu. Jenže já tátu nemám.“ Do háje.

„Na,“ řekl Jill. „Podrž Jimmyho.“

Luke rozhodně nebyl rozený učitel, Paco byl však pilným žákem. Potíž byla v tom, že se hrozně bál. Jeho drobné tělíčko bylo stále napjaté a ztuhlé a prsty zarýval Lukovi do paží. Rychle dýchal a vystrašeně kulil oči.

„Uvolni se. Musíš se uklidnit a uvolnit,“ radil mu Luke. „Neboj se, vždyť tě držím. Copak necítíš, že mám pod tvým břichem ruku? Teď se natáhni a udělej tempo. Neboj, nepustím tě. Slibuju.“

„O-opravdu ne?“ vypravil ze sebe Paco a trhavými pohyby se snažil udělat tempo.

„Opravdu ne. Nesmíš se bát. Musíš si na vodu trochu zvyknout. Hele, vezmu tě na záda a poplaveme spolu kolem bazénu.“

„Ale ne na hloubku!“

„Na hloubku ne,“ slíbil Luke. Vzal si Paca na záda a za chvíli cítil, jak se mu kolem krku pevně ovinuly dětské ruce. „Trochu povol, jinak mě uškrtíš,“ zasípal.

„P-promiň.“

Luke začal pomalu plavat. „Svezeš mě taky?“ vykřikl Kevin, když je spatřil.

„Teď ne,“ zavrtěl Luke hlavou. „Ty už plavat umíš, ale Paco se to teprve musí naučit.“ „Já Kevina svezu,“ nabídl se Dan. „A neutopíš ho?“

Dan se ušklíbl. „Ale houbelec! Proč bych to dělal?“

„No, mám totiž taky bráchu. Dokonce dva.“

Spiklenecky na sebe mrkli a pak Dan slíbil: „Opravdu ho neutopím. Tentokrát ne.“

Vzal si Kevina na záda a vozil ho po bazénu. Paco se zatím pomalu uvolnil a díval se, jak Dan s Kevinem dovádějí ve vodě. Usmál se a dokonce zamával na Jill.

Luke se ohlédl a spatřil, jak Jill také zamávala. Pak vzala malého Jimmyho za ruce a točila s ním ve vodě. Jimmy se chichotal a Jill se smála. Pak ho rychle zvedla a přitiskla ho k sobě. Její oči se setkaly s Lukovýma.

V jejím pohledu spatřil to, po čem tak toužil a čeho se zároveň tak bál, takže to nevydržel a podíval se jinam.

Jenže se na ni dívali ostatní muži, a hodně. Garret, synovec Mika Suttera, a jeden ze Sutterových lidí, Dave Cole, si sem zašli zaplavat a porozhlédnout se po nějakém pěkném děvčeti. Jill si všimli hned.

Když Luke s Pacem kolem ní plavali příště, stál vedle ní Garret, držel Jimmyho a potměšile se usmíval.

„Co je?“ zeptal se Paco, když ucítil, jak Luke celý ztuhl.

„Nic.“ Luke připlaval blíž. „Cákni na Jimmyho,“ řekl Pacovi.

„Co?“ zeptal se Paco nechápavě a podíval se na Jimmyho a pak na Garreta, který ho držel a pořád víc se k Jill přibližoval.

„Aáá!“ Paco nebyl žádný hlupák a pocákal Garreta stejně jako Jimmyho.

„No tohle!“ zařval Garret a otočil se.

„Promiň,“ omluvil se Luke se zdvořilým úsměvem. Paco se jen zlomyslně ušklíbl.

Podruhé, když se k nim přidal i Dave Cole, už to však provést nešlo.

„Přece sis toho všimla, ne?“ řekl Luke Jill schválně nenuceně, když večer zamířil ke dveřím pokoje.

Děti chtěly, aby zůstal na ranči ještě přes noc, jenže musel nakrmit koně a psy. A zdravý rozum mu radil, aby se kolem Jill moc nemotal.

Seděla se zkříženýma nohama na pohovce a utít ala si vlasy. Překvapeně k němu vzhlédla. „Čeho jako?“

Přešlápl z nohy na nohu. „No, Garreta a Dava přece. Musíš si dát pozor… abys… aby sis je nepuslila moc blízko.“

Jill na něj pohlédla zpod závoje vlasů a potřásla hlavou. „Jsou to příjemní hoši.“

Luke jen zavrčel a snažil se na ni nedívat. Ani nemusel. Stačilo, aby zavřel oči a viděl ji, jak se usmívá na Garreta a směje se Davovým přihlouplým vtípkům. Zaskřípal zuby.

Jill vyvalila oči. „A proč bych si je neměla pouštět moc blízko?“

„Keith -“

„Keith,“ přerušila ho energicky, „by mě chtěl vidět šťastnou. A zrovna tohle bys ty měl vědět nejlíp.“

Ví to. Jenže… ksakru… „S Garretem Sutterem?“ Sotva to ze sebe vypravil. „Nebo Davem Colem?“ „Tak mi navrhni někoho jiného.“ Nemůže. Nemá na to právo.

SEDMÁ KAPITOLA

Byl si jistý, že jakmile se Jimmy a Annette s miminkem vrátí z nemocnice, všechno se zlepší. Jenomže to špatně odhadl. Nemůže přece jen tak zmizet do srubu a předstírat, že to bez něj zvládnou, protože bylo už předem jasné, že to nezvládnou.

Jimmy nedostal chodící sádru, takže nemohl jezdit s traktorem ani balíkovat seno. Dokonce nedokázal ani zalít.

„Budu jezdit na koni,“ řekl nakonec rozhodně Jenže jak mu noha visela příliš dlouho dolů, zača la nesnesitelně bolet, takže ani takhle to nešlo.

Alespoň si to všichni mysleli – až na Jimmyho „Nejsem žádnej invalida!“ opakoval každou chvíli.

„Víš co,“ navrhla Annette. „Pohlídáš malou. Ja zatím pověsím prádlo.“

Tak Jimmy hlídal malou, tvářil se však, jako by se nejraději sebral a utekl. Výsledkem všeho ale bylo, že Jill mohla Lukovi pomáhat na poli.

„Nepotřebuju, abys mi pomáhala,“ řekl mrzutě hned první den, kdy se vyškrábala na traktor.

„Tak tos nebyl ty, kdo v poledne sháněl někoho, kdo by mu pomohl s balíkováním?“

Zamračil se, sundal si klobouk a rukou si pročísl potem zvlhlé vlasy. „A ty to snad umíš?“

„Vyrůstala jsem na farmě v Iowě.“

Zůstal na ni koukat. „To jsem nevěděl.“ Vždycky měl za to, že pochází z nějakého vznešenějšího prostředí.

„Když v tom člověk vyroste, nikdy na to úplně nezapomene. I když musím přiznat, že jsem měla čtyři bratry, kteří pomáhali mnohem víc než já. A bylo to v Iowě, takže to asi není to samé. Jenže myslím, že snad můžu být užitečná, když mi někdo ukáže, co a jak mám dělat.“ A vyzývavě se na něj podívala.

„A co tvoje kniha? Copak nemáš dost své práce?“

„Už je skoro hotová. Chceš si ji přečíst?“

„Ne.“ Nastartoval traktor. „Tak pojď. Jedem.“

„Nó, takovou pomocnici si nechám líbit,“ zašklebil se Cy, když dojeli na pole.

Luke jí ukázal, jak se hrabe. Šlo jí to hned. „To je jako ježdění na kole. To člověk taky nezapomene,“ volala na něj, když projížděla kolem.

„Hlavně dej pozor, ať neočešeš převodovku!“ zakřičel.

„Neboj se,“ uklidňovala ho. Vzápětí motor zařval.

Luke sebou trhl. Stáhl si košili a otřel si s ní zpocenou tvář. Pak ji pověsil na ohradu. „Tak Cy, jdem nakládat.“

Měl za to, že jí naložil tolik práce, že už ji tu víckrát neuvidí.

Druhý den přišla zase – a pak zas – a on ji nešetřil. Obracela seno. Balíkovala. Pokaždé však všechno stihla a ještě si chodila pro další práci. A když skončila, určitě k smrti utahaná, místo aby si odpočala, jezdila na ranč pro jídlo, a pak ještě pomáhala Pacovi zalévat.

Pracovala dlouho a pilně a hodně jim pomohla. Po týdnu to dokonce dokázal přiznat i Luke.

Už byl skoro večer a konečně měli všechno seno shrabané. Dovezl ji na ranč na traktoru a když seskočila na zem, řekl: „Díky. Moc jsi mi pomohla.“

„Vždyť jsem z farmářské rodiny,“ usmála se na něj a odhrnula si vlasy z tváře. Na hlavě teď nosila kovbojský klobouk, jenže dlouhé vlasy jí stejn“ poletovaly kolem obličeje. „S koňmi to ale neumím.“

„Vždyť jezdíš.“

„Jo, jako pytel brambor.“

„Mohl bych tě to nau“ Zarazil se, užaslý nad tím, co jí málem nabídl. „Jezdíš docela dobře,“ zabručel. „A v New Yorku na koni stejně jezdit nepotřebuješ.“ Rychle nastartoval a zajel pod přístřešek.

Vždycky, když konečně přišel dovnitř, Jill už byla osprchovaná a pomáhala Annette s večeří.

Dneska ji však nikde neviděl. Nic neřekl, dokud je Annette nepobídla, aby začali jíst. U stolu seděl jen on, Jimmy a Annette. Malý Jimmy už byl po jídle a Julie spala.

„Kde je Jill?“ vyhrkl.

„Má rande,“ zamrkal na něj Jimmy.

„Jde na večeři s Garretem,“ oznamovala Annette šibalsky.

Luke neřekl nic, jen pokrčil rameny, sedl si ke stolu a pustil se do jídla.

Vlastně mu není nic do toho, co Jill dělá. Jenže zároveň se nedokázal ovládnout, když za chvíli sešla dolů do kuchyně, a tvrdě se na ni podíval. Vlasy měla svázané do uzlu a na sobě měla šaty z lososově růžového hedvábí.

Jimmy obdivně hvízdl.

„A, to je krása,“ zabručela si Annette pro sebe a střelila po Lukovi významným pohledem.

Zatnul zuby, sklonil hlavu a soustředěně se věnoval řízku. „Odkud to máš?“ zeptala se Annette. „Z New Yorku.“

Luke si ukrojil kousek masa. No jo, ta doba, kdy bydlela na farmě v Iowě, je dávno zapomenutá.

„No, měl bych se radši zeptat Garreta, jaké má úmysly,“ zažertoval Jimmy.

Luke si ho nevšímal. Nevzhlédl od talíře, ani když pro ni Garret přišel, ani když Jimmy řekl, že jde na večeři s druhou nejkrásnější dívkou v Coloradu.

„Nebudu se s tebou přít, protože Annette je moje kamarádka,“ odpověděl Garret a usmál se na Jill tak, že bylo úplně jasné, kterou z nich považuje za nejkrásnější. Luke zaskřípal nožem po talíři.

Garret se na něj podíval a úsměv se mu vytratil z tváře. „Snad ti nelezu do zelí. Jestli spolu -“

„Nic spolu nemáme,“ odsekl Luke, vstal a odstrčil židli tak prudce, až se převrátila. Ani se nenamáhal ji zvednout a vyšel ven.

Uběhly tři dny. Luke se za tu dobu na ranči ani neukázal. Nahoře ve srubu ho také nikdo nenavštívil. Cy mu slíbil, že na ranč dohlédne a udělá, co bude třeba, a protože seno už bylo pod střechou, Luke se rozhodl, že dolů už nepojede.

Vydržel to až do večera třetího dne. Seděl na schodech, popíjel kávu a z kousku borového dřeva vyřezával kojota. Oceňoval samotu – osamělost a poklid posledních tří dnů a ze všech sil se snažil nemyslet na Jillian Craneovou a vliv, jaký na něj má.

Náhle se podíval na cestu a spatřil jezdce.

Na kratičký okamžik se mu zastavilo srdce, vzápětí však poznal, že to není Jill, ale nějaký muž. Koně ovládal skvěle. Že by Garret?

Luke vstal, sevřel ruce v pěst, a čekal. Když muž přijel blíž a on ho poznal, náhle se celý uvolnil a obličej se mu rozzářil.

„Noahu!“ Zamával na něj a seskočil ze schodů. Jezdec mu na oplátku také zamával a pobídl konč do klusu.

„Ahoj brácho! Co tu děláš?“ zeptal se Luke, když se mladší bratr dostal na doslech. Rodeová hvězda Noah Tanner obvykle po návštěvách nejezdil.

„Jedu zrovna kolem,“ odpověděl Noah a sklouzl ze sedla. „Říkal jsem si, že bych se u tebe mohl zastavit.“ Usmál se. „Víš, že Maggie je zase v tom?“

Luke zavrtěl hlavou.

„Oba jsou šťastný jako blechy. A stejně, byl jsem odtud jen dvacet mil, a Tanner říkal -“ Zarazil se. „Co říkal Tanner?“ „Ale nic.“

„Co říkal Tanner?“ Luke přistoupil k bratrovi a hrozivě se na něj podíval.

„Říkal, že bych se měl podívat, jestli jsi v pořádku,“ zabručel Noah. „Dělal si starosti.“

„Jasně že jsem v pořádku. Proč bych neměl být? Od kdy si vy dva hrajete na starostlivou mámu?“

„Tanner si na ní hraje odjakživa, jen si vzpomeň,“ připomněl mu Noah.

„Jo. Ale ty ne.“

Noah se poškrábal na zátylku. „Když jsem tě viděl posledně, moc dobře jsi nevypadal.“ To bylo těsně po tom, co Luke koupil ranč a vrátil se do Colorada. Těsně po tom, co strávil celé měsíce na cestách a snažil se zapomenout na minulost.

„Vypadals tenkrát, jako by tě nabral bejk,“ pokračoval Noah.

„To bylo tehdy. Teď už je to dobrý“

„Když myslíš,“ kývl Noah, moc přesvědčivě to však neznělo. „Zbylo ti nějaký kafe?“

„Udělám ti.“

„Díky,“ odpověděl Noah. Luke zamířil do srubu a Noah sundával sedlo. Pak zamířil za Lukem. Zvědavě začichal. „Jediná věc, kterou ses v Hollywoodu naučil, je uvařit skvělý kafe.“

„Tohle je pořád to starý coloradský.“

Noah se zašklebil. „Tak už i kafe patří minulosti?“ Usadil se na jednu postel a usmál se. „Jak jsem ale viděl, Jill minulosti nepatří, že ne?“

„Nezval jsem jí sem!“

Jestliže Noaha překvapilo, jak prudce Luke odpověděl, nedal to na sobě znát. „To říká taky. Prý prohledala celou zeměkouli, než tě našla.“

„Cože?“ Luke na něj zůstal udiveně koukat.

„Říkala, že tě hledala všude možně. V Paříži. V Londýně. Na Havaji. Vždycky prý dorazila pozdě. Tak prostě napsala knihu bez tebe a pak se tě vydala hledat znovu.“ Zvedl hlavu. „Tys to nevěděl?“

Luke jen něco zavrčel. Co by byl dělal, kdyby ho byla našla, jak se snaží uniknout minulosti? Co by byl udělal, kdyby ji byl našel v některém hotelu v Londýně nebo na Havaji?

Otevřel konvici s kávou a nalil do hrnečků.

„Ta Jill je ale pěkná ženská, a neústupná,“ řekl Noah zamyšleně, zkřížil ruce na břiše a natáhl se na postel.

„Kolikátej jsi v žebříčku?“ zeptal se Luke.

„Desátej. Nic moc, nejspíš ale lepší, než si zasloužím. Párkrát jsem měl docela štěstí a dostal jsem dobrýho koně. Myslím, že když nebudu mít smůlu, dostanu se až do Vegas. Hele, a jak to, že ty seš tady nahoře, když ona je dole na ranči?“

Luke naštvaně odsekl: „A proč bych tu neměl být? Píše knihu. A já se starám o dobytek. Žiju tady. Ona prostě na ranči jen na čas bydlí.“

„Mně to tak nepřipadá,“ řekl Noah.

„Jak to myslíš?“

„No, připadá mi, že se chováš dost divně. Jako Tanner, než poznal, že když to s Maggie dají dohromady, svět se nezboří.“

„Já nejsem Tanner,“ odsekl Luke. „A on měl štěstí.“

„Ty bys ho mohl mít taky, kdybys chtěl,“ namítl Noah. Posadil se a naklonil se k bratrovi. „Není to nemožný.“

„Jsi moc velký optimista.“

„Možná jo. Ale je to tak,“ trval Noah dál na svém. „Tanner by ti to řekl taky. Když něco v životě chceš, musíš za tím jít. Ty chceš Jill, tak se o ní snaž.“

„Já Jill nechci!“

„Ne?“

Luke odvrátil hlavu a upřeně se díval z okna. „Nech mě bejt.“

„Luku, ty ses přece nikdy tak lehko nevzdával,“ řekl Noah klidně.

„Nemůžu vzdát něco, co jsem nikdy nezačal.“

„Ty jsi nic nezačal?“ Slova mezi ně padala jako kameny do vody. Luka by moc zajímalo, co všechno bratr vlastně ví, co všechno mu Jill řekla.

Do háje, copak mu všechno vyžvanila? Luke zamířil ven. Ve dveřích se zastavil a sevřel rám dveří.

„Nemůžeš to přece vzdát,“ řekl Noah. „Kovboj to nikdy nevzdává.“

Noah přijel, řekl pár slov, a jako vždycky zase hned odjel. Jeho slova však Luka v několika příštích dnech stále pronásledovala. Snažil se je nebrat na vědomí, ale nešlo to. Stává se přece, že člověk začne špatně. A jemu a Jill se to stalo. A když to nechá být, vlastně to nevzdá. A pro oba to tak bude lepší.

A časem na ni snad zapomene. Jimmy a Annette už jsou doma, Cy pomůže, kde bude třeba, a když bude nejhůř, poprosí o pomoc Clare. Jill si nejspíš co nejdřív sbalí kufry a vrátí se do New Yorku. Možná už odjela, napadlo ho. Nebo tu možná zůstala a přemýšlí o tom, že by začala chodit s Garretem Sutterem.

„Ksakru!“ Najel přímo na trčící větev.

Odhodil ji stranou a objel strom. Když se otočil, koutkem oka postřehl pod stromy dole na stráni nějaký pohyb.

Nejdřív si myslel, že je to zatoulaná kráva, pak si však uvědomil, že je to kůň. Jeden z Jimmyho koní. Co tu dělá…?

Zlehka pobídl koně a zamířil po stráni dolů. Jimmy přece není takový pitomec, aby se vydal za ním nahoru se zlomenou nohou. Luke chytil koně za uzdu a jel dál dolů.

Zaslechl ji dříve než zahlédl. Jill. Moc se mu neulevilo. Stála na pastvině, kde ho tenkrát našla, jak ošetřuje poraněného býčka. Luke tam včera zahnal mladého vykastrovaného býka. Tenkrát jí na tomhle místě říkal, že poblíž býka by člověk měl zásadně sedět na koni.

Samozřejmě na koni neseděla.

Kdyby to byl opravdový býk, bylo by to mnohem horší, takhle to zas tak moc nevadilo. A podle toho, co slyšel, nebyla poraněná, i když byla pořádně vyvedená z míry. Než dojel k ohradě, viděl ji jako na dlani. Nevypadala však vůbec vystrašeně. Stála zády k němu, u hromady nařezaných větví, které si připravil na opravu ohrady. Nespustila z býka oči. Stál na druhé straně pastviny, po kolena v trávě, a zvědavě ji pozoroval.

„Ani se nehni,“ přikazovala mu. „Hezky zůstaň, kde jsi. Neopovaž se přiblížit.“

Luke seděl potichu na koni a pobaveně se na to všechno díval. Vždycky, když byl s Jill, připadal si hloupě, i když se nikdy nechovala tak, že by v něm chtěla takový pocit vzbudit. Teď ho povzbudilo, že se karta alespoň jednou obrátila.

Potichoučku slezl z koně. Byl rád, že sama nadělá tolik hluku, že ho neslyší. Přelezl ohradu a pomalu k ní zamířil.

„Myslím to smrtelně vážně,“ říkala právě Jill býkovi, který popošel o krok nebo dva blíž. „Nepřibližuj se ke mně.“

Býk, zvyklý jen na úsečné zlostné výkřiky kovbojů, se na ni díval tak zmateně, jak jen to býk dokáže.

Luke se k ní přiblížil ještě víc. Stále ještě nevěděla, že tu je, a on byl zvědav, co Jill udělá, jestliže se býk nezastaví. Představoval si, že se otočí a vběhne mu rovnou do náruče. Nemohl si pomoci, ale při té představě se musel usmát.

Teď popadla z hromady krátkou větev a mávala s nijako s baseballovou pálkou. „Vidíš tohle?“ zeptala se býka. „Chceš tím klackem dostat rovnou mezi oči? Jestli ne, tak se ani nehni -“

Jenže býk neposlechl. Pohodil hlavou a zamířil k ní, nejdřív pomalu, pak trochu přidal.

„Nedělej to!“ varovala ho Jill.

Luke, který stál téměř těsně za ní, čekal, že teď se otočí a začne utíkat. Ona se však ani nehnula.

Býk se blížil.

„Tak koukej!“ vykřikla Jill a zprudka se napřáhla. „Probo-“

Praštila Luka přímo mezi oči.

Ne že by si to hned uvědomil. Před očima mu tančily hvězdičky.

První, co zaslechl, byl Jillin téměř hysterický výkřik. „Luku! Panebože! Nestalo se ti nic? Luku!“

Bolest ho oslepila tak, že ji vůbec neviděl, a navíc měl oči stejně pevně zavřené.

„Strašně mě to mrzí! Pojď, musíme odtud. Ten býk je -“

„Je vykastrovanej,“ zamumlal Luke.

„Cože?“

„Není to býk,“ vypravil ze sebe a snažil se posadit. Jill mu podpírala rukou záda. „Je to -“

„Vůl? Proč jsi mi to neřekl?“

Rychle ruku stáhla a nechala ho padnout zpátky na zem.

Zasténal.

Ihned řekla kajícně: „Promiň. Stejně jsem tě nechtěla uhodit. Kdybych ale věděla -“ V hlase jí zazněla výčitka.

„Tos mi názorně ukázala,“ řekl mrzutě. Snažil se otevřít alespoň jedno oko. Zahlédl trochu světla. Bolelo to jako čert.

„Můžeš vstát?“

Konečně se mu to povedlo. Měl pocit, že mu upadne hlava, motal se jako opilý a bez její pomoci by se daleko nedostal. Karta se zase obrátila.

„Jdem ke koním.“ Pomalu ho dovedla k ohradě. Zvědavý býk šel stále těsně za nimi. Luke se bál sehnout hlavu a prolézt mezi dráty. A měl také proč. Než se mu to podařilo, byl málem bez sebe.

„Dokážeš sedět na koni?“ zeptala se Jill.

„Dokážu,“ zabručel.

Trvala na tom, že bude jeho koně držet za uzdu, aby si to náhodou nenamířil jinam než ke srubu.

Luke ji ujistil, že se to nemůže stát, jenže ona tvrdohlavě trvala na svém a on neměl sílu se s ní teď hádat.

Opatrně si ohmatal čelo a zjistil, že má mezi očima bouli velkou jako husí vejce, a nejspíš také zlomený nos.

„Díky,“ řekl, když dojeli ke srubu.

„Musíš k doktorovi,“ namítla.

Luke si nedokázal představit, že by měl některému doktorovi ve městě vysvětlit, jak se mu to stalo. Stačí, že tuhle málem omdlel na porodním sále.

„Ne,“ vzepřel se. „Zůstanu tady.“

„Ale -“

„Ne,“ opakoval a než mohla říct něco dalšího, sklouzl z koně.

„Luku, do háje, potřebuješ ošetřit.“

„Potřebuju být sám.“ Podařilo se mu rozeznat, kde je srub, a zamířil k němu. „Pusť mého koně na pastvinu, uděláš pro mě dobrý skutek. A pak, prosím tě, odjed.“

„Ale -“

„Jen jeď. Určitě máš spoustu práce.“ Otočil se k ní zády. „A vůbec, proč jsi přijela? Stalo se něco na ranči?“

„Ne. Přijela jsem ti říct, že… že odjíždím.“

Stejně ho ta novina vyvedla z rovnováhy. Zavrávoral, pak však znovu získal rovnováhu. Snažil se nebrat na vědomí prázdnotu, která v něm začala narůstat.

Zaváhala, když však neodpověděl, pokračovala. „Annette a Jimmy se už beze mě obejdou a knihu mám hotovou. Tak jsem si myslela, že je načase, abych… A taky mám domluvené další věci.“ Mluvila lhostejně.

„Jo.“ Vsunul ruce do kapes. Byl rád, že ji nevidí, a přál si, aby ona neviděla jeho. Takhle si ho bude pamatovat s boulí jako pěst.

„Tuhle večer… mluvila jsem s Carlem,“ ozvala se po chvíli. „Má nějakou práci, která by tě mohla zajímat.“ Připadalo mu, že to řekla bez dechu.

„Ne.“

„Je to western. Jako šité pro tebe -“ „Řekl jsem, že ne.“ „Luku, musíš přece -“

„Nemusím nic, jen být sám. Děkuju, ne.“ Sevřel ruce v pěst. Měl pocit, jako by mu v hlavě bušilo kladivo. Otočil se ke srubu a opatrně vykročil. Nemínil zakopnout a upadnout a udělat tak ze sebe ještě většího pitomce. „Sbohem.“

Vzbudilo ho Hankovo poštěkávání u dveří. Ostatní psi byli také neklidní. Luke myslel, že se zblázní. Trvalo mu celou věčnost, než se mu podařilo usnout. Neměl ani kousek ledu, aby si ho mohl dát na rozbolavělé čelo, tak si na ně přikládal houbu namočenou v řece.

Jediné, co ho uklidňovalo, bylo, že Jill opravdu odjede. Konečně může zkusit na ni zapomenout. Jak se pomalu propadal do spánku, bolest se měnila v sladké zapomnění, a on si ulehčené oddechl.

Jenže úleva netrvala dlouho. Psi začali štěkat.

„Co je to ksakru s váma?“ vyjel na ně, ztěžka se posadil a hmatal po petrolejce.

Zvenku zaslechl frkání koně a nahlas zaklel. Jill určitě zapomněla zavřít ohradu a koně se rozběhli bůhví kam.

Kruci! Vstal, když psi začali štěkat hlasitěji.

Když se mu podařilo rozsvítit lampu, dveře se náhle otevřely a v nich stála Jill.

„Tak už jsem tady,“ řekla.

OSMÁ KAPITOLA

„Co se, sakra -“

„Přece sis nemyslel, že tě tu nechám samotného, nebo snad jo?“ zeptala se Jill. Přistoupila k němu a v zlatavém světle se mu podívala zpříma do očí. Nemůže ji přece vyhodit. Zaskřípal zuby.

„Doufal jsem,“ zabručel.

„No, tak vidíš, že jsem to neudělala. Klidně můžeš mít otřes mozku. Opravdu bys měl jít k doktorovi.“

„Nezačínej zas,“ okřikl ji, „nebo tě opravdu vyhodím.“

„Jo, to určitě.“ Popadla ho za ruku a táhla ho zpátky k posteli. „Lehni si. Přivezla jsem ti kus ledu,“ ohlédla se na něj. „Dám ho do igelitky a zabalím do utěrky.“ Rozhlédla se kolem sebe. „Koukám, že utěrky tu máš.“

„Co si o mně myslíš, že jsem křovák?“

„Radši se ani neptej.“

Slyšel, jak chodí po místnosti a potom jak krájí led. Pak se zase vrátila k posteli a sedla si na kraj. Odsunul se dál. Opatrně mu položila balíček s ledem přes oči a nos. Zasykl.

„Bolí?“

Jako čert. „Už jsem zažil horší.“ „Jasně, jasně.“ Vycítil, že se usmívá. „A teď zkus usnout.“

Jak může spát, když sedí vedle něj? Copak si myslí, že bolest dokáže přehlušit touhu? Zjistil však, že když Jill nechodí po místnosti a klidně vedle něj sedí, cítí se lépe a uvolněně, aniž by se o to snažil.

„Říkalas, že odjedeš,“ zamumlal.

„Nechala jsem si půjčené auto a zrušila jsem letenku. Annette jsem řekla, aby mou postel nikomu jinému nedávala.“ Určitě se zase usmívá.

Začal dýchat volněji, protože alespoň počítá s tím, že se vrátí dolů na ranč.

„Ne že bych v ní dneska v noci spala,“ pokračovala, jako by mu četla myšlenky. „Zůstanu tu s tebou.“

„Ne. Už jsem ti řekl, že ne.“ „To se se mnou chceš hádat? Nebo prát?“ Zasténal.

„Luku, vážně mě to moc mrzí.“

„Žes mi rozbila můj hezký obličej?“

„Ano.“ Z jejího hlasu poznal, že to myslí vážně. Zvedl ruku a nadzvedl balíček s ledem. Pootevřel oči a zamžoural na ni. Radši to neměl dělat.

Vypadala jako anděl, rozcuchané vlasy měla kolem hlavy jako svatozář a dopadalo na ni světlo petrolejky. Zatoužil po ní znovu.

Ze rtů mu unikl povzdech. Jill mu jemně položila led zpátky na oči. „Měl bys spát,“ řekla mu. „O koně a psy se nestarej, nakrmím je ráno.“

Měl by něco namítnout. Měl by jí říct, že to zvládne sám, jenže mu bylo tak dobře, i když ho bolela hlava, že to pro tentokrát vzdal.

Pro jednou se nic nestane, ne?

Ráno mu ani nedovolila, aby vstal. Kdyby se nevzepřel, nepustila by ho ani na záchod.

Celý den pobíhala po srubu, kromě chvílí, kdy krmila koně a psy a objížděla dobytek. Byl rád, když osaměl, pak však o ni začal mít starost.

Co ona ví o kravách? Možná vyrostla na farmě, ale nerozezná býka od vola! Může se klidně zabít.

Snažil se tím dál netrápit. Nechtěl, aby si myslela, že o ni má strach. Ale když se neobjevila ani za tři hodiny, už dál lhostejnost předstírat nedokázal. Vyhrabal se z postele a natáhl se pro džíny.

Vtom se dveře otevřely. „Co to proboha děláš?“

„Jen jsem -“ Nedokázal ani přesvědčivě zalhat. Padl zpátky na postel, zesláblý úlevou. „- měl starost. O dobytek. Je všechno v pořádku?“

Přikývla. „Jistě. V podstatě jsem nic zvláštního neudělala. Všechny ohrady jsou celé a branky zavřené. Zkusila jsem zahnat krávy od řeky, ale neposlouchaly mě. Kovboj ze mě teda asi nikdy nebude.“

„To ti snad může být fuk, ne?“ řekl Luke. Ležel na zádech a hlava mu třeštila.

„Možná ne,“ odpověděla tiše.

Ostražitě se po ní podíval. „Nech toho,“ řekl varovně.

„Čeho?“

„Přestaň se snažit.“

„To dělám?“

„A ne snad?“

Zrudla a odvrátila oči.

„Hele, tak na to zapomeň. A na mě taky.“

„Nemůžu.“

„Nestojím ti za to, ksakru! A kromě toho, když už jsi mě jednou měla, už mě víckrát chtít nebudeš.“

„Jak to můžeš vědět?“

Neměl s tím vůbec začínat. Doufal, že když si to vyříkají, Jill se otočí a uteče. Měl si uvědomit, že když jí o něco jde, bojuje jako lev.

„Protože já nejsem Keith,“ řekl a sevřel ruce v pěst.

„Ne, to tedy nejsi,“ souhlasila.

„Nejsem takový veselý a nadšený chlapík, jako byl on.“

Pousmála se. „To určitě ne.“

„Nevydělávám tolik peněz, ani za mnou neproudí davy obdivovatelů, ani nic jinýho.“

„To je pravda.“

„Tak co tu teda děláš?“ Sám si byl vědom, že je na něm znát, jak je sklíčený.

Znovu se usmála a malinko pokrčila rameny.

Když se druhého dne ráno vzbudil, zjistil, že Jill spí na vedlejší posteli. Bylo ještě hodně brzy. Už viděl trochu lépe.

Není nutné, aby se o něj Jill dál starala. Může ji poslat domů.

Převalil se na bok, podepřel si hlavu rukou a pozoroval ji. Spala. Strávil s ní hodně času, jenže vždycky se s ní buď hádal nebo se snažil si jí nevšímat, takže měl jen pár příležitostí, kdy se mohl prostě jen dívat, jak je krásná a něžná. A teď to pro jeho duševní klid také není zrovna to nejlepší. Ví to. Jenže nedokáže odolat. Aspoň bude mít nějakou vzpomínku. Jednou, až mu nezbyde nic jiného než krávy a koně, může na to znovu a znovu vzpomínat.

Za ten risk to stojí.

Ležela na zádech, jednu ruku pod hlavou, přikrytá až po bradu. Kromě obličeje toho moc neviděl. Jemu to však stačilo. Bloudil očima po jemné pokožce jejích tváří a něžné křivce hrdla. Pak se zadíval na krásně klenuté hnědé obočí a dlouhé, vzhůru ohrnuté řasy. Pohledem sklouzl na jemná ústa. Ještě si pamatuje jejich chuť. Ta vzpomínka znovu oživila touhu. Tiše zasténal a zahnal ji. I když se snažil nevydat žádný zvuk, Jill se stejně vzbudila. Protáhla se, otevřela oči a podívala se na něj.

„Dobré jitro.“ Měkký tón jejího hlasu způsobil, že mu přeběhl mráz po zádech.

„Brýtro,“ broukl mrzutě.

Posadil se, protože mu bylo jasné, jaké mu hrozí nebezpečí, když tam tak leží a dívá se, jak se na něj Jill dívá.

Jill vstala, rychle se oblékla a za chvíli ucítil vůni kávy a opékané slaniny. V břiše mu zakručelo.

Snědl všechno, co mu nandala, a ještě tři smažená vejce, tři krajíčky chleba s jahodovou marmeládou, a teprve potom se cítil příjemně. Hank se k němu přiloudal a žádostivě hleděl do talíře. Luke ho pohladil po hlavě a řekl: „Dneska žádné zbytky nejsou, kamaráde. Promiň, ale bylo to příliš dobré.“

Jill se usmála. „Díky.“

Zvedl hlavu a setkal se s jejím pohledem. Pak rychle vstal a zamířil ke dveřím. „Radši půjdu. Děkuju za snídani. A taky, že… že ses se mnou tak zdržela.“ Nasadil si na hlavu klobouk a otevřel dveře.

„Můžu jet s tebou?“ zeptala se Jill. „Jen dneska,“ dodala prosebně, když se zatvářil odmítavě.

Zaváhal a pak kývl. „Jen dneska.“

Těžko mohl odmítnout, když toho pro něj tolik udělala. A navíc už odjede. Navždycky.

Brzy budou vzpomínky to jediné, co mu zbyde.

Jednou, když s Keithem natáčeli film v Austrálii, seděl jednoho večera u baru se starým domorodcem. Hovořili o všem možném, teď si však Luke vzpomněl, co ten stařík říkal o čase. Je obyčejný čas, vykládal Lukovi, a pak je sváteční čas. Čas snů, který existuje v jiné rovině reality. Tehdy to Luke moc nechápal, teď však, po dni stráveném s Jill, konečně pochopil, co mu chtěl stařec tenkrát říct.

Když ráno vyrazili, bylo jasno a chladno. Nejdřív nakrmili koně, pak dva z nich osedlali a vyrazili dolů k říčce. Luke jí ukázal, jak se mají krávy zahánět, a pak ji nechal, aby si s nimi už poradila sama.

„To mi nepomůžeš?“ zeptala se. „Když bude třeba.“

Odvážně se usmála a pobídla koně. Nakonec se krávy pohnuly, kam chtěla. Šlo jí to obdivuhodně dobře. Usmál se a ona se usmála také. Den byl rázem o něco jasnější.

Objeli všechen dobytek, který včera objet nestihla. Při práci se usmívali stále častěji a chladu mezi nimi ubývalo. Jestliže Luke cítil, jaké nebezpečí z jejich úsměvů pramení, pak si toho nevšímal. Snažil se vstřebat pocity a vzpomínky a nestaral se o to, co se děje.

Čas snů. Ano, to je ono.

* tu chvíli sjel z nebe blesk a ozval se rachot hromu. Zpoza kopce vypluly černé mraky a začalo lít jako z konve.

* létě jsou krátké prudké bouřky v horách časté, jenže tohle byla pořádná bouřka s lijákem.

„Pojď,“ křičel Luke a pobídl koně. „Jsme blízko srubu.“

Samozřejmě, že než tam dojeli, byli na kůži promoklí. Odstrojili koně a se zajíkavým smíchem běželi přes pastvinu ke srubu. Luke za nimi zavřel dveře a opřel se o ně zády.

Jill před ním zůstala bez hnutí stát. Džíny i košile se jí lepily na tělo. Otočila se a Luke spatřil, že se jí chvějí rty. Drkotala zubama.

„Je ti zima?“ zeptal se. Sám měl pocit, že hoří, bylo mu větší horko, než za celý den.

„Ne… vlastně jo,“ odpověděla a schoulila se. Rukama si přes mokrou látku začala třít paže.

„Radši bys… měla by sis ty šaty sundat.“

Jejich pohledy se setkaly. Všechno, co mezi nimi celý den narůstalo – celý týden – odjakživa, pokud jde o Luka – to všechno bylo najednou tak silné, že už se to nedalo dál popírat.

Čas snů. Jen dneska. Nechce nic jiného, než dnešní den.

„Jill?“ Těžce polkl. „Svlékni to.“

Sklopila oči. Zvedla ruce a začala si rozepínat košili. Prsty se jí však třásly, takže jí to moc nešlo.

„Můžu ti pomoct?“

Ruce jí klesly. Znovu k němu vzhlédla. V jejích očích se zračilo všechno, co v nich kdy chtěl vidět. Mnohem víc, než si zasluhoval. Víc, než mohl přijmout. Oči však neodvrátil. Teď ne. Dnes ne.

„Jen jednou,“ zašeptal.

„Cože?“

Maličko zavrtěl hlavou. „Nic.“ Začal jí rozepínat košili. „Jestli chceš říct ne, řekni to teď.“

Pousmála se. „Neřeknu ne, Luku.“ Pak vztáhla ruce a začala mu také rozepínat košili.

Když ucítil, jak se dotýká jeho hrudi, zachvěl se. Když ucítil její dech na svých rtech, začala se mu podlamovat kolena. Košili z ní skoro strhl. Rychle jí rozepl podprsenku a políbil ji na ztuhlé bradavky.

„Luku!“ Pod dotekem jeho úst se zachvěla, jenže to ho ještě povzbudilo.

Stáhla mu košili z ramen. Ustoupil o krok, aby mu ji mohla sundat, a potom ji objal a přitáhl k sobě. Bylo to nádherné.

Nestačilo to však. Oddělovala je ještě mokrá látka kalhot. Nedočkavě jí je rozepl a ona udělala totéž. Mokrá látka se jim lepila na tělo a to jejich nedočkavost ještě zvětšilo. Když však na svém těle ucítil její nahou pokožku, byio to ještě lepší, než si představoval.

Za chvíli před ním ležela nahá na posteli. Čas snů. A teď mu pomáhej Bůh.

Vztáhla k němu ruce a zvala ho k sobě. Teď už ho nic nezarazí. Prohrál, ještě než se jí dotkl.

V čase snů není místa pro minulost ani pro budoucnost, tam je jen přítomnost. A Luke přítomnost potřebuje. Minulost příliš bolí a budoucnost… Ale na tom nezáleží. V tuhle chvíli má všechno. Má Jill.

Lehl si na ni, rukama ji hladil po jemné mokré kůži a vlhkých vlasech. Rty se dotýkal jejího čela, obočí, políbil ji na nos a nakonec se přimkl k jejím ústům. Chtěl si prodloužit radost i vzrušení, chtěl tu chvíli vychutnat. Jenže Jill se pod ním dychtivě pohnula a všechno jeho odhodlání bylo to tam.

Už neměl sílu jí dál odolávat. Nechtěl. Chtěl jenom ji.

Čas snů. Ano, tohle je čas snů. Čas, kdy všechno na světě je v pořádku, když je mu teplo, je v bezpečí a milován. Když je s ženou, která se od první chvíle, kdy ji spatřil, stala jaksi součástí jeho žití.

Nemyslel na nic, poprvé v životě nemyslel na tisíce drobných důvodů, proč by neměl zrovna tohle dělat. Nemohl. Soustředil se jen na Jill, na to, aby ji miloval tak, jak by měla být milována.

Aspoň jednou.

A povedlo se mu to. Viděl jí to na očích, když zvrátila hlavu, cítil to, když mu zatínala nehty do zad. Byl by si rád uchoval pocit, jak se k němu tiskne a líbá ho a jak nakonec šeptá jeho jméno.

To jediné slovo způsobilo, že padly i poslední překážky. Byl ztracen. Byl milován.

Čas snů. Jeho čas. A její čas.

Cítil, jak ho rukou hladí po vlasech a pak se lehounce dotýká jeho zad. Políbila ho na rameno a pak na tvář. Zvedl hlavu a podíval se na ni. Usmála se. Něžně, mile, zamilovaně. Druhou rukou ho lehce pohladila po tváři.

„Miluju tě,“ zašeptala.

Čas snů skončil. Úplně.

Převalil se na záda a ruce si dal pod hlavu.

„Kdy se vrátíš do Kalifornie – nebo pojedeš do New Yorku?“ zeptal se, ale nepodíval se na ni. Snažil se, aby to znělo lhostejně, aby nepoznala, jak mu je.

Neodpověděla hned.

„Tentokrát jedu do Los Angeles. Budu dělat rozhovor do časopisu.“

„S další filmovou hvězdou?“

Přikývla. „S Damonem Hunterem.“

Luke znal Damona Huntera jen trochu, protože se setkali jen párkrát. Nikdy v žádném Keithově filmu nehrál, často však přijímal role, které Keith odmítl. A teď Damon dostává role, které by jinak dostal Keith. Získá také Keithovu dívku?

Luke sevřel ruce v pěst. Snažil se uvolnit a říkal si, že je mu to vlastně jedno, že její slova o lásce nic neznamenají.

„To se ti určitě bude líbit,“ řekl tak lhostejně, jak jen dokázal. „Je to přesně podle tvého gusta.“

„Jak to myslíš?“ Poznal, jak se snaží, aby to znělo klidně.

„Další hvězda.“ Cynicky se ušklíbl. „Další Keith.“

„Žádný další Keith neexistuje,“ řekla prostě. „Musím ale říct, že ta práce mě baví. Dělám rozhovory ráda. Mám ráda lidi a láká mě přijít na to, co je žene dopředu.“

„A se mnou to bylo taky tak?“

Na kratičký okamžik semkla rty. „Víš dobře, že ne.“

„Jo.“ Ví to, jenže zrovna teď o tom nechce mluvit. „Co je na filmových hvězdách tak zajímavého?“

Jill pokrčila rameny. „Asi sláva. Klade na lidi ohromné nároky. Obyčejní lidé si myslí, že slavní lidé jsou jiní než oni, ale tak to není. Jsou úplně stejní jako ostatní, touží po lásce, touží být zdraví a šťastní.“

„A nemají víc šancí než my. Třeba Keith.“

„Keith miloval život,“ namítla Jill rozhodně. „Nechtěl by ho změnit. Nic by neudělal jinak.“

„Určitě by ale chtěl žít dál.“

„To jistě. Ale žil si svůj vlastní život, a i když to někdy bylo těžké, nikdy to nevzdal,“ dodala. „A nikdy si nevyčítal, co udělal.“

„Nikdy na to neměl čas.“

„Někteří na to mají času až moc.“

„Kéž bych ho tolik neměl,“ zabručel Luke.

„Vrať se se mnou do Los Angeles. Dojdi za Carlem. Říkala jsem ti přece, že by pro tebe měl práci ve filmu, který se chystá točit.“

„S kým? S Damonem Hunterem?“

„Nevím. Možná.“

„Ani náhodou.“ Luke rozhodně zavrtěl hlavou.

„Tak co teda chceš dělat? Trčet tady a trápit se až do smrti? To jsem myslela, že máš víc kuráže.“

Ztrápeně se na ni podíval. „Co teda ksakru chceš, abych udělal?“

„Chci, aby sis konečně přiznal, že to, co se stalo Keithovi, je sice hrozné, ale že se tím nemůžeš užírat navěky. Chci, aby ses vrátil a začal znovu pracovat – a žít.“ Zpříma a vyzývavě se mu podívala do očí. „A chci,“ pokračovala tišeji, „aby sis přiznal, že mě taky miluješ.“

Jejich pohledy se setkaly. Viděl v jejích očích naléhavou prosbu, porozumění a ještě něco jiného. Lásku? Slib? Víru v budoucnost, v kterou si on sám netroufl již několik let doufat?

Nevěděl. A ani se to nesnažil zjistit. Bál se.

Jill má pravdu. Má málo kuráže. Umí zkrotit divokého koně, skočit ze skály, nebo cokoli jiného, tohle však nedokáže.

A kromě toho si myslí, že na štěstí, které by ho s Jill čekalo, nemá právo.

„Luku?“

Pomalu a zhluboka vydechl a pak zavrtěl hlavou. „Nejde to.“

DEVÁTÁ KAPITOLA

Odjela ještě ten večer, když se vyčasilo. Nepřela se s ním. Nic mu nevyčítala ani mu nedomlouvala. Ani nemusela. Viděl jí to na očích.

Když řekl: „Nejde to,“ zdálo se mu, jako by jí pohasly oči, sevřely rty a celá jako by posmutněla. Potichu vydechla a pak se odvrátila, pomalu se oblékla, stále zády k němu, jako kdyby tu nebyl.

Také se oblékl bez jediného slova. Opravdu si už nemají co říct. Promluvil teprve, když se obul. „Osedlám ti koně.“

Přikývla, ale neotočila se k němu.

Vyšel do chladného večera. Bylo po bouřce, vzduch byl svěží a všechno se zdálo být čerstvé a jakoby umyté.

Luke si tak však nepřipadal. Měl pocit, že je mu tak sto let a že se taky tak pohybuje. Věděl, že jen oddaluje, co se musí stát. Věděl, že je blázen. Měl by jí rychle osedlat koně a poslat ji pryč. Přemítal, jestli ji má vyprovodit, pak to však zamítl. Chce přece, aby už byla pryč, ne?

Než koně osedlal, čekala už Jill na verandě.

Podal jí otěže. Podívali se na sebe. Luke slyšel svůj vlastní dech. Sebral všechny síly a chtěl co nejlhostejněji říct „Sbohem“, než se k tomu však odhodlal, přistoupila k němu. Zdvihla ruku a prsty ho pohladila po čele a pak letmo po tváři.

Znehybněl. Pak se k němu naklonila a letmo se dotkla rty jeho úst.

Sevřel ruce v pěst a vší silou se musel ovládnout, aby ji nepopadl do náruče a nepolíbil tak, jak opravdu chtěl.

Skoro ani nedýchal, když se na něj naposledy zamyšleně usmála. Pak se rychle otočila a vyšvihla se do sedla.

„Sbohem, Luku,“ zašeptala.

Byl to jen vítr, nebo zaslechl opravdu Miluju tě, když se vzdalovala?

Nezůstal stát a nedíval se za ní. Otočil se a zamířil k přístřešku. Spěchal. Rychle sebral sedlo a hvízdl na koně. V mžiku ho osedlal, vyskočil na něj a pobídl ho opačným směrem, než odjela Jill.

Snažil se zahnat představu Jill, jak jede dolů na ranč, jak se loučí s Jimmym a Annette, jak dává malému Jimmymu velikou pusu a Julii něžně líbá na čelo. Jak nasedá do malého aula, jede po dálnici do Denveru a nastupuje do letadla do Los Angeles.

Snažil se na ni nemyslet vůbec.

Všude bylo mokro. Jak jel, ze stromů na něj kapalo. Dojel až na místo, kde téměř před dvěma lety seděl s Keithem.

Přemýšlel o všem, co by chtěl změnit. Přemýšlel o Keithovi. Přemýšlel o Jill. Hřbetem ruky si otřel oči. Zatracené mokré větve.

Kůň neklidně přešlápl. Poplácal ho po krku. „Tak pojedem,“ řekl, stáhl si klobouk do čela a vyrazil dolů z kopce, přímo za jedním z nejkrásnějších západů slunce. Nedokázal však krásu kolem sebe ocenit.

Žije ve srubu sám už skoro rok. Zatím mu to však ani v nejmenším nevadilo.

Teď si však připadal osamělý. V duchu si sice říkal, že je to nesmysl, že pár dní, které tu Jill strávila, přece nemohou takovou změnu způsobit.

Když však rozsvítil lampu, první, co spatřil, byla postel, na které se milovali. Dosud na ní ležel pomačkaný spací pytel. Na polštáři byly vytlačené dva dolíčky. Luke potichu zaklel, natřásl polštář a protřepal spací pytel.

Tak. Teď to vypadá, jako by tu nikdy nebyla.

Až na to, že na stole leží stoh papírů.

Zamračil se. Co to…?

Došel ke stolu a papíry zvedl, i když téměř okamžitě věděl, co to je.

Sevřel prsty rukopis, pak ho pustil a otočil se. Nechce to číst. A ona to ví.

Tak proč to tu…?

Znovu potichu zaklel a vyšel ven, aby si sedl na schody. Nepomohlo to však. Ten stoh papírů ho dráždil a rozčiloval. Za chvíli vstal a vešel dovnitř.

Rukopis jako by ho přitahoval.

Nebude to číst, ani náhodou! Bolí ho oči. Obličej má pořád oteklý. I kdyby chtěl – a to nechce -přečíst si to stejně nemůže.

Rozhodl se, že si papírů nebude všímat. Sebral laso, které začal plést, než Jill znovu vtrhla do jeho života. Připadalo mu, že od té chvíle už uběhly celé věky. Musí zase dělat to, co dělal předtím. Dosedl na postel, zul si boty, natáhl se, opřel se o zeď a začal znovu plést.

I když se soustředil na práci, stejně koutkem oka viděl rukopis. Odvrátil oči.

Napadlo ho, co všechno asi Jill použila z toho, co jí namluvil na kazety. Použila vůbec něco? A co napsala o jeho přátelství s Keithem? A napsala vůbec něco, co se mezi nimi třemi stalo?

Do háje, vždyť se přece nic nestalo. Přece to řekla, ne?

Otočil se a podíval se na rukopis, pak se znovu odvrátil a začal znovu plést laso. Obvykle na to nemusel myslet, dnes večer však dělal spoustu chyb a provázky se mu zamotávaly. Zaklel, začal znovu, pak odvrátil oči a znovu se podíval na rukopis.

Je tam mezi těmi stránkami někde Keith? Keith, jakého si pamatuje? A je ten Keith, jakého si pamatuje, stejný jako Keith, jakého si pamatuje ona?

„Ach jo.“ Odložil laso, vstal, vzal rukopis a zase se posadil zpátky na postel.

Zavřel oči a sevřel ruce v pěst. Pak se zhluboka nadechl, otevřel oči a začal číst.

Opravdu nevěděl, co má od rukopisu očekávat. Možná suchou novinářskou reportáž nebo sentimentální slátaninu. V každém případě jen vybledlou kopii skutečného Keithe Malloryho.

Jenže našel Keithe takového, jaký opravdu byl. Keithe, jakého sám znal a měl rád – svého nejlepšího kamaráda – a navíc Keithe takového, jak ho nikdy neměl možnost poznat.

Od samého začátku se s Keithem brali takoví, jací byli. Nezatěžovali se minulostí. Keith věděl, že Luke má dva bratry a že jejich rodiče už zemřeli. Luke mu však nikdy nevyprávěl o svém dětství, nikdy se mu nesvěřil, jak to pro něj bylo hrozné, když mu v necelých pěti letech zemřela matka, a jak byl zoufalý, když se mu v šestnácti zabil otec. Minulost je minulost a on o tom nechtěl mluvit.

A Keith zase nikdy nemluvil o své minulosti. Tak Luke nevěděl nic o jeho rodičích, protože Keith mu o nich nikdy neřekl. Jenže Jill o nich zřejmě řekl, protože o nich věděla. Možná, že nejdřív nechtěl, jenže Jill se nedala a vyptávala se dál. Luke si to dokáže živě představit.

Tohle není suchá reportáž. Tahle kniha vznikala s láskou.

A co se nedozvěděla od Keithe, dozvěděla se po jeho smrti od těch, kteří ho znali jako dítě. Jeho matky se zeptat nemohla, protože ta zemřela, když Keithovi bylo dvaadvacet. Mohla se však zeptat jeho otce, obchodníka z Los Angeles, který ve skutečnosti jen neochotně přiznával, že filmová hvězda Keith Mallory je jeho syn.

„Žil velmi lehkovážně a povrchně,“ řekl Jill v krátkém rozhovoru, který jí poskytl.

Jenže tak, jak to Jill popsala – a jak si Luke Keithe pamatoval – jeho život povrchní rozhodně nebyl. Byla to oslava života.

Jenže jak Luke zjistil, byla to oslava, která vyrostla z bolesti. Když se dočetl, jaký byl Keithův vztah k rodičům, začal ho chápat mnohem lépe, než když s ním trávil každý den.

Poznal Keithe jako dítě, chytrého, ale plachého, a zoufale se snažícího zavděčit se svému otci, avšak zároveň odhodlaného se mu postavit, kdykoli cítil, že otec ubližuje matce.

A otec matce skutečně ubližoval. Luke byl otřesen, když to četl. O Keithovi, kterého on dobře znal, si vždycky myslel, že je narozen na šťastné planetě, protože má talent a je chytrý a okouzlující. Nejdřív si vůbec nedovedl představit, že by se Keith něčeho bál. Jenže čím déle to četl, tím víc to chápal. Už mu bylo jasné, v čem vězela Keithova někdy až přehnaně zoufalá ctižádostivost. Pochopil, proč se Keith dokázal tak úplně uvolnit a téměř dětsky se radovat z obyčejných věcí. Pochopil, proč se vždycky choval tak něžně k ženám a dětem.

Luke se zarazil. On sám se velmi změnil, když odešel z Colorada do Los Angeles. Jenže zjistil, že člověk se může změnit ještě mnohem víc.

Četl dál. Poznal Keithe jako bratra. Další překvapení. Nikdy netušil, že Keith má dvě mladší sestry. Jill je vyhledala. Možná se s nimi setkala ještě před tím, než Keith zemřel. Obě na něj vzpomínaly jako na svého ochránce.

V dalších kapitolách poznal Keithe ještě z mnoha dalších stránek. Jako školáka a studenta, jako přeborníka v plavání. Ctižádostivého a nadaného, odhodlaného a houževnatého, i když vždycky ochotného se smát. Takového ho znal, i když teď mu mnohem lépe rozuměl.

A pak tu byl Keith – herec, který dokázal zahrát všechno tak, jak to vyžadoval scénář. Luke ho znal skoro tak dobře jako sebe, jenže Jill ho znala ještě lépe. Možná lépe, než znal Keith sám sebe.

Luke narazil na příhody, které Jill vyprávěl. Napsala je přesně tak, jak je namluvil na kazety. I když teď, když se k nim v duchu vracel, jim rozuměl mnohem lépe. Dokonce se jim zasmál, ale také mu vehnaly slzy do očí. Párkrát zamrkal a dal se zase do čtení.

Poznal Keithe, jakého znala Jill. Keithe, jak ho nikdy poznat nemohl, i když byli nejlepší kamarádi.

Jillin Keith byl jiný, než ho znali diváci, než ten Keith, který se pořád smál a žertoval a dělal s Lukem hlouposti. Byl to Keith, který žil s pocitem bolesti, strachu a nejistoty. Byl to Keith, který přesně znal své nedostatky.

Měl strach z manželství, napsala o něm Jill. Luke na ta slova nevěřícně zíral. Nikdy neslyšel, že by Keith něco takového říkal. Jenže podvědomě cítil, že to je pravda. Vzpomněl si, že mu připadalo divné, že se Jill s Keithem ani po dvou letech vzájemného vztahu nevzali. Dokonce se i pamatoval, že se na to jednou nebo dvakrát zeptal. Samozřejmě jen z legrace, ne vážně. Ne jako by mu to nebylo jedno.

Keith vždycky řekl něco jako že by ho Jill možná ani nechtěla, což Lukovi připadalo jako největší pitomost pod sluncem. Jenže teď, když chápe souvislosti, ho napadlo, že to Keith možná myslel vážně. A Jill to jistě řekl také. Manželství jeho rodičů se nevyvedlo a on se bál, aby nedopadl také tak.

Jill mu podle vlastních slov jednou řekla, že by měl mít děti, když si na pláži začal s nějakými chlapci stavět z písku hrad. „Copak ty nechceš děti?“ zeptala se ho tenkrát.

Keith jí odpověděl, že by chtěl. „Spoustu. Mám děti rád,“ dodal. „Jsou jako příslib do budoucna.“

Luke si vzpomněl, že to od něj také slyšel.

„Já bych taky chtěla děti,“ odpověděla tehdy Jill toužebně. „S tebou,“ dodala pro případ, že by se nedovtípil.

„To jako že by sis mě vzala?“ zeptal se Keith a dlouhou dobu byl zticha. Byla by se nejradši propadla a v duchu se zapřísáhla, že už se o tom nikdy nezmíní.

A pak se zeptal: „A co když budu jako můj táta?“

To odmlčení s ní tedy nemělo nic společného. Ohromilo ji to. „Nebudeš,“ namítla, on však pochybovačně zavrtěl hlavou. Nakonec řekla: „Nevěřím tomu.“ Pak se mu podívala do očí. „Risknu to. Za každou cenu. A ty?“

A protože to byl Keith a protože ji miloval, řekl ano. Rozhodl se, že to také riskne.

To bylo na Keithovi to nejlepší, napsala Jill na konci knihy. Nikdy se nebál vzdát se naděje ani budoucnosti. Keith Mallory zemřel příliš mladý. Nemuselo se to stát, zahynul však za okolností, které si sám vybral. Žil tak, jak sám chtěl. Vždycky se snažil být tím nejlepším Keithem, jakým dokázal. Jeho odkaz netkví v dlouhém seznamu filmů a rolí, které po sobě zanechal, ale v tom, že ukázal těm z nás, kteří měli to štěstí ho znát, jak se má žít.

Té noci se Lukovi zdál ten sen znovu. On a Keith plavali v moři. Jill stála na molu, dívala se, mávala a ukazovala na vlnu. Oba se do ní vrhli a vlna je zaplavila. Chytli se za ruce, bojovali o život. Pak je voda oddělila. Jejich ruce se ještě letmo dotkly, jen na chvíli.

Bylo to zase úplně stejné. Až na konec snu. Tentokrát se na břeh dostal Keith. Luke klesl zpátky do vody…

„Co to máš s obličejem?“

Luke se vymrštil, vyděšený a rozechvělý. Rychle se rozhlédl, stále ještě v zajetí snu. Pak spatřil u postele Paca.

Hoch ho starostlivě pozoroval. „Praštil tě někdo? Proto jsi tak křičel?“

Luke zdvihl ruku a zlehka se dotkl čela. Hned sebou škubl. „Nekřičel jsem,“ zabručel. Přivřenýma očima se na Paca podíval. „Co tu ksakru děláš?“

„Křičel jsi,“ trval na svém Paco. „Jako by tě někdo vraždil. Proto jsem šel dovnitř. Poslala mě sem Jill,“ dodal.

Luke prudce zvedl hlavu. „Cože?“

Paco pokrčil hubenými ramínky. „Říkala, že je potřeba, aby ti někdo pomohl. Řekla, abych sem jel.“

„Tak se zas můžeš obrátit a vrátit se domů!“ Luke vstal. Rukopis, který měl celou tu dobu na klíně, se rozlétl po zemi. „Krucinál.“

„Co je to?“ zeptal se Paco. Sehnul se a začal papíry sbírat.

„Jillina kniha.“

Hoch vykulil oči. „Ta o Keithovi? Můžu si jí přečíst?“

„To nevím. Jestli bys tomu vůbec rozuměl.“ Luke se také sehnul, aby Pacovi pomohl sbírat. Když však sklonil hlavu, začala ho ihned bolet. Rychle se narovnal a zavřel oči.

Paco si toho nevšiml. „Můžu to aspoň zkusit,“ řekl dychtivě a rovnal stránky. „Když něčemu nebudu rozumět, tak mi to vysvětlíš, viď,“ dodal prosebně.

„Ne.“ Luke se odvrátil a zajel si rukou do vlasů. Pak si povzdychl. „No jo, tak dobře.“

Paco se rozzářil. „Díky. Udělej si kafe a já to zatím posbírám. Pak se dáme do práce a večer můžu začít číst.“

„Nestojím o -“ Žádnou pomoc, chtěl dodat, zarazil se však, protože pomoc potřeboval. Ksakru, Jill má pravdu. Zná ho stejně dobře, jako znala Keithe, lépe, než se zná on sám.

Dokud mu nesplaskne oteklá tvář a dokud lépe neuvidí, někoho potřebuje. Stačí i někdo tak mladý, jako je Paco. Tak dobře. Hlavně, že to není ona.

„Tak teda jo. Dám si kafe a pak vyrazíme.“

Otočil se zády k chlapci, sáhl pro konvici a vyšel ven. Když nabral vodu a omyl si hlavu v řece, vrátil se zpátky. Paco četl. Ani hlavu nezvedl.

Luke si uvařil kávu, pak si převlékl košili a učesal se. Paco stále četl. Jill uchvátila dalšího čtenáře. Luke se ušklíbl.

„Tak ona teda odjela?“ zeptal se nahlas, aniž si to uvědomil.

„Hmm?“ Paco vzhlédl od rukopisu a tvářil se, jako by se právě vrátil z Měsíce. Pak si uvědomil, na co se Luke vlastně ptá. „Jill? Jo, odjela včera večer.“

To ho překvapilo. Vždyť teprve včera večer odjela odsud. „Letadla teď odlítají takhle pozdě?“

Paco přikývl a znovu se sklonil nad knihou.

Luke si pomyslel, že asi těžko toužila tady zůstat. Dopil kávu a postavil hrneček na stůl. „Tak jdem.“

„Nemohl bych si dočíst aspoň první -“

„Potom.“ A Luke vyšel bez ohlédnutí ze dveří. Zaslechl, jak Paco odkládá rukopis a běží za ním.

Bylo jasné a chladné ráno. První den bez Jill.

Jenže tohle přece chtěl, ne? A taky si to zaslouží.

„Myslím, že je to dobrá kniha,“ ozval se vážně Paco. „Aspoň zatím. Jsem teprve na straně dvacet, protože jsi mi nedovolil číst dál.“

„Říkal jsi, že jsi mi přijel pomoct.“

„Jo, to jsem přijel,“ souhlasil Paco. „Jenže ta Jillina kniha se mi líbí. Líbí se ti taky. Luku?“

Luke zavrčel a pobídl koně.

„Nevěděl jsem, že Keith měl taky dvě ségry jako já,“ pokračoval Paco, když Luka dohnal. „Proč jsi mi to neřekl?“ dodal vyčítavě.

„Nevěděl jsem to.“

„Jak to?“

Luke rozzlobeně pokrčil rameny.

„Nikdy jsme o tom nemluvili. Pojeď. Vidíš ty krávy támhle u toho houští? Musíme je zahnat jinam.“

Říčka byla po včerejší bouřce plná a divoce se hnala úzkým korytem. Luke pobídl koně a snažil se zahnat krávy nahoru na kopec. Paco se usilovně snažil udělat to samé. Krávy se jako obvykle pohybovaly dost neochotně, loudaly se nahoru po svahu, zastavovaly se, aby odehnaly mouchy, a pak, za Lukova vydatného povzbuzování, se zase pomalu hnuly kupředu. Vsadil by se, že zítra budou zase dole u řeky.

Zítra – druhý den bez Jill.

Obrátil koně. „Jedu se podívat na louku támhle za tím kopečkem. Musím najít jednoho mladého býčka. Ty je zatím zažeň nahoru, jo?“

„Sám?“ Paco se zatvářil zároveň pochybovačně a nadšeně.

„Myslíš, že to zvládneš?“

Paco zvedl bradu. „Jasně.“

Luke si dovolil úsměv. „Fajn. Až budeš hotov, jeď podél ohrady dolů. Počkám na tebe u těch tří borovic u řeky.“

Paco kývl. „Tak jo. Mám tady v brašně oběd. Máma nám udělala pár chlebů, pak tam jsou jabka a plná krabice sušenek od Annette a taky třešňovej koláč. Najíme se tam, jo?“

Luke se dotkl okraje klobouku. „Dobře. Tak zatím ahoj.“

Ne že by nechtěl být s Pacem, teď to ale na něj bylo příliš. Rána, kterou mu Jill způsobila, byla ještě pořád živá, a večer strávený nad knihou o Keithovi mu také nepřidal. Vykreslila ho tak živě, že bylo pro Luka těžké si představit, že Keith je mrtev. Jenže je mrtev.

A přestože kniha je napsaná mistrovsky, na tomhle faktu nic nezmění.

Našel býčka, který uvízl nohou mezi kameny. Frkal a škubal sebou a měl být rád, že ho Luke osvobodil. Jestli byl, pak to dal najevo divným způsobem. Sehnul hlavu a jen taktak, že Luka nenabral.

„Nevděčníku jeden,“ zavolal za ním Luke. Býček utekl. Luke si sundal klobouk a utřel si čelo. Pak vyskočil na koně a pustil se k řece.

Paco už na něj čekal. Seděl u borovic nedaleko rozbouřené řeky. Jedl jablko a ostatní jídlo rozložil na plochou skálu. Když spatřil Luka, ihned vyskočil. „Všechny krávy jsem zahnal nahoru!“ oznamoval pyšně. „A zkontroloval jsem ohradu. Je v pořádku. A branka je zavřená.“

Luke seskočil z koně. „Díky.“ Rukou vjel Pacovi do rozcuchaných vlasů. „Jsi dobrej.“

Paco se usmál a vzal si jeden chleba. „Máma tam dala šunku a sýr a přibalila nám ještě máslo a džem. Co si dáš?“

Luke se usadil pod strom, vzal si chleba se šunkou a sýrem, jablko a dva kousky třešňového koláče od Annette. Paco snědl jablko a začal skákat ze stromů. Vyptával se Luka, jestli s Keithem někdy skákali po stromech jako Tarzan. Pak si vzal chleba s džemem a začal s roztaženýma rukama balancovat na kládách. Pak si vzal sušenky a s plnou pusou se začal procházet po kraji strmého srázu nad zpěněnou řekou.

„Chodil někdy Keith -“

„Jdi odtamtud,“ vykřikl na něj Luke. Bylo však už pozdě. Ještě nedomluvil, když Paco vykřikl a sklouzl z útesu do valící se vody dole.

„Paco!“ Luke byl v mžiku na nohou, přeskočil padlý strom a vyběhl na skálu právě včas, aby spatřil, jak Pacova tmavá hlava mizí pod vodou. „Paco!“

V tom okamžiku ho napadlo jen jedno: že Paco neumí plavat. Shodil boty a skočil do ledové řeky. Voda se nad ním zavřela, ale on se opět rychle vynořil a pátral po chlapci. „Paco!“ zaječel. Spatřil malou hubenou ruku, která téměř ihned zase zmizela. Rychle se pustil směrem, kde ji zahlédl. Plaval zoufale, jako nikdy v životě, snažil se vyhýbat kamenům a co nejrychleji se dostat dopředu.

„Snaž se dostat ke břehu,“ křičel. „Chyť se něčeho!“ Reka však hučela, jak se valila přes kameny, takže věděl, že Paco ho nejspíš stejně vůbec neslyší.

Každou chvíli ho zahlédl – tu ruku, tu tmavou hlavu – a třásl se hrůzou, aby Paco někde neuvízl jako tenkrát Keith.

„Panebože, ne!“ vykřikl.

A potom se Pacovi naštěstí podařilo zachytit se jednoho velkého kamene. Tvář měl staženou námahou, jak bojoval s proudem. Luke viděl, jak se otáčí a dívá nazpět. Tvář měl na smrt bledou a oči rozšířené strachy.

„Drž se!“ zavolal na něj.

A Paco se držel, jak dlouho jen mohl. A potom, zrovna když po něm Luke sahal, zrovna když se ho dotkl prsty, Paco k němu napřáhl ruce, sklouzl z kamene a zmizel ve vodě.

„Ne! Ksakru, to ne!“

Lukova noční můra se stávala skutečností. Všechna hrůza z Keithovy ztráty znovu ožila.

Luke šlapal vodu a zamířil znovu do proudu, natahoval se… natahoval… najednou ucítil malou ruku a popadl ji.

Držel ji, jak nejpevněji dokázal, potopil se, znovu vyplaval, ale tu malou ruku už nepustil. Pak najednou ucítil, jak ho ruka stiskla a chytila se jeho paže a –

„Držím tě!“ řekl Luke s ústy plnými vody a díval se do Pacovy vystrašené tváře. Ještě z toho ale nejsou venku, ještě ne.

Proud je unášel stále dál a táhl je ke dnu. Řeka se rozšířila, takže proud už nebyl tak prudký a bylo méně pravděpodobné, že by někde uvízli jako Keith, jenže to bylo zase mnohem dál ke břehu.

„Chyť se mě kolem krku,“ nařídil Pacovi. „Nic nedělej.“

Paco drkotal zuby. Prsty se zarýval do Lukovy paže, pak se ho pevně chytil kolem krku, až ho málem uškrtil.

„Pusť trochu,“ řekl Luke a cítil, že stisk povolil. Věděl však, že to pro Paca nebylo lehké. Není to lehké ani pro jednoho. Pomalu se přibližoval ke břehu, až se konečně chytil kamene.

„Tak, teď se mě pusť a chyť se toho kamene.“

„Ne! Nemůžu! Ne -“

„Dělej!“ nařídil mu Luke. Už to dlouho nevydrží. Chlapec ho stahoval do proudu. „Tak dělej! Chyť se! Teď!“

Odtáhl se od kamene a modlil se, aby se ho Paco pustil. Paco se křečovitě chytil kamene.

„Vylez na něj.“

„Ne nejde to.“ Zuby mu drkotaly, takže mu skoro nebylo rozumět.

„Ale jde,“ vypravil ze sebe Luke. „Musíš to dokázat. Keith by to určitě dokázal.“

Paco se otočil a přes rameno se na něj podíval. Jejich pohledy se setkaly.

„Udělej to.“

Vší silou chlapce postrčil a Paco vylezl na kámen.

To bylo to poslední, co Luke viděl. Pak se nad ním zavřela voda a on cítil, jak klesá ke dnu.

DESÁTÁ KAPITOLA

To přece chce, ne? Vzdát to. Nechat to být. Umřít… jako Keith.

Keithe nezachránil, Paca však ano. Chlapec je unavený a otřesený, ale živý a v bezpečí. Teď by měl udělat všechno, co by na jeho místě udělal Keith.

Ten by to dokázal. Luke nemusí.

Je unavený, k smrti unavený. Je unavený už tak strašně dlouho, že si ani nepamatuje, že by kdy unavený nebyl. Voda už mu nepřipadá tak studená. Ani tak hrozná. Připadá mu skoro příjemná, jak ho celého obklopuje a stahuje dolů.

Bylo by tak lehké to teď vzdát.

Umřít.

Během několika posledních let si hrál se smrtí moc často, takže mu celý život proběhl před očima už několikrát. Znal ho do podrobností.

Místo toho teď viděl, co zmeškal. Všechny východy a západy slunce, sněhové vánice i letní bouřky – věci, které má rád a už je nikdy nespatří.

Vidí tohle v posledních chvílích každý?

Viděl to Keith? A viděl Keith Jill?

Luke ji vidí zrovna teď. Řeka, skály i valící se voda zmizely, je tu jen Jill. Dívá se na něj a usmívá se, smutně a trochu toužebně. Pamatuje si na ten pohled i na ten úsměv. Takhle se tvářila, když se milovali, poprvé i podruhé.

A pak když ho požádala, aby se s ní vrátil, a on odpověděl: „Nejde to.“

Tehdy to nepochopil. Teď ano. Je to jeho budoucnost, co mu proklouzává mezi prsty. Jestli to vzdá, přijde o ni.

Keith se nikdy nevzdával.

Luke si vzpomněl na jeho do krvava odřené prsty. Ne, Keith se nevzdával. Rval se o život a o svou vysněnou budoucnost ze všech sil.

„Jsme ze stejného těsta,“ řekl Keith jednou. Téměř teď cítil, že Keith je s ním a povzbuzuje ho. Snaž se, chlape.

Ze stejného těsta? No ano!

To rozhodnutí, o kterém si myslel, že k němu nikdy nedojde, ho náhle povzbudilo.

Ano, tohle dluží Keithovi. Musí se rvát dál. Dluží to i Pacovi. A Noahovi, který mu řekl to samé. Dluží to Jill, která mu věří. A dluží to sobě. A tak dlouho to nechtěl vzít na vědomí. Teď už musí.

Nechce ztratit budoucnost. Touží mít nějakou naději a sny. A chce je sdílet s Jill.

Začal znovu plavat, snažil se dostat k hladině, zoufale hledal břeh, kámen, skálu, cokoli, čeho by se mohl chytit. Panebože, on přece nechce umřít!

Zpěněná voda se valila přes něj. Napil se, pak znovu… a znovu.

Jill!

Rval se s vodou jako lev, měl pocit, že mu prasknou plíce a ruce upadnou, ale dál se snažil dostat se blíž ke břehu. Nohy měl jako z olova.

Jill! Už jdu! Jill, pomoz mi!

Vynaložil poslední zbytky sil a konečně se prsty dotkl skály. Vyškrábal se na ni, zalapal po dechu a padl tváří na ledový kámen. Třásl se jako osika, srdce mu bilo jako o závod a v hlavě mu hučelo.

Ale dostal se z toho. Je živ.

Má před sebou budoucnost.

S Jill?

Modlil se, aby už nebylo pozdě.

Nebyla nikde k nalezení.

Zmizela. Nejen z Colorada. To přece ví. Ví, že odjela do Los Angeles.

Druhého dne ráno odjel také – najal Sutterova synovce, aby se postaral o dobytek a koně, a nasedl do prvního letadla do Los Angeles. Annette a Jimmymu sdělil, že jde o důležitou záležitost, neřekl jim však nic konkrétního. Člověk si musí zachovat hrdost.

Jenže Jill v Los Angeles nebyla.

Nebo možná byla, jenže ji nenašel.

Zkoušel ji hledat všude možně. Zjistil, kde bydlí Damon Hunter, mladý herec, se kterým měla dělat rozhovor. Když dorazil k místu, kde Damon Hunter bydlel, konečně spatřil filmovou hvězdu na vlastní oči.

„Už odjela. Práce jí jde rychle od ruky,“ oznámil mu Hunter s úsměvem.

„Neřekla vám, jestli odtud jede domů?“

Hunter zavrtěl hlavou. „Vypadala, že si potřebuje odpočinout. Byla hrozně bledá a přepadlá.“

Luke v duchu zaklel. Za to může jistě on sám. „Díky,“ řekl a zamířil pryč.

Zavolal Jimmymu a Annette, aby zjistil, jak to vypadá doma, a oznámil jim, že letí do New Yorku.

„Letíš do New Yorku? Teď? To máš ale docela dost peněz, co?“ podivila se Annette.

Lukovi však právě teď na penězích moc nezáleželo. Když dorazil k Jillinu bytu a zjistil, že tam není, bylo mu bídně. Nikdo nevěděl, kde by mohla být.

„Nehlídám všechny lidi, co tu bydlej,“ odbyl ho hlídač. „Jsem její přítel.“

„No, moc přátelsky teda nevypadáš.“ Hlídač se na něj podezřívavě podíval. Luke měl pořád na čele velkou modřinu. „Jestli chceš, můžeš jí tu nechat vzkaz.“

„Počkám na ní.“

Hlídač pokrčil rameny. „Tak si posluž.“

Luke čekal. Celý den, celý večer, až pozdě do noci. Seděl na nízké lavičce na chodbě a pozoroval Jilliny sousedy, jak přicházejí a odcházejí. Čekal však marně.

„Nemůžeš tu takhle sedět celou noc,“ řekl mu hlídač.

„Jak to? Dole je přece pořád vrátný,“ namítl Luke. „Proč bych tu teda nemohl zůstat?“

„Protože jsem to řek. Přespi někde v hotelu a ráno se sem můžeš vrátit.“

„A ona tu ráno bude?“

„Copak já vim?“

Nevrátila se ani ráno, ani odpoledne, ani večer, ani do konce týdne. Lukovi se nechtělo odjet, ale nedalo se nic dělat. Musí se postarat o ranč, nemůže všechnu práci nechat na Jimmym a Annette. Musí se vrátit.

Na kousek papíru naškrábal svoje číslo a dal je hlídači. „Poslyš, zavolal bys mi, jakmile se vrátí domů?“

„To nemůžu.“

„Prosím tě. Chci s ní jen mluvit.“

„Má telefon.“

„Praštila by mi se sluchátkem. Prosím tě.“ Luke mu znovu podal papír.

Hlídač zaváhal. „Jak dlouho už tu čekáš? Tejden? Jseš nějakej vytrvalej.“

„Jsem pěknej blbec. Tak co?“

„No…“

„Prosím tě.“ A podpořil svou prosbu stodolarovou bankovkou.

Hlídač se usmál a natáhl ruku. „No dobře, když je to takhle…“

Když uplynul měsíc a nikdo se neozval, Luke se už vzdal naděje, že hlídač vůbec zavolá. Obden volal Carlovi, aby zjistil, jestli ten něco neví. Carl však nevěděl také nic. Luka však nenapadlo nic jiného, co by mohl dělat.

Stálo ho hodně úsilí, než Carlovi zavolal poprvé, a Carl mu to nijak neulehčil.

„Tak už jsi konečně přestal fňukat? Přestal ses schovávat?“ řekl mu, hned jak zaslechl ve sluchátko Lukův hlas.

Luke věděl, že si to zaslouží.

„Jo,“ odpověděl. „Musím se setkat s Jill.“

„Neřekl bych, že ona se chce setkat s tebou.“

„To řekla?“

„Ani nemusela. Stačilo mi, když jsem se na ni podíval. Proboha, nepřipadá ti, že už toho zažila dost?“

„Chci se jí omluvit. Chci…“ Zarazil se. Nebude přece Carlovi vykládat, co chce udělat. To řekne jen Jill. A poletí znovu do New Yorku nebo do Los Angeles nebo kamkoli jinam, jen když ji najde. Má na to jen čtrnáct dní, protože potom začnou shánět dobytek a to bude mít plné ruce práce.

Všechna práce na ranči zbyla teď na Luka. Aspoň že Jimmy se stará o účty a papíry. Cy mu sice také pomůže, ale ty poslední dva týdny v říjnu budou náročné. A díky Bohu za to. Luke strávil všechny noci tím, že ležel ve srubu v posteli, civěl do stropu a vzpomínal, jak tu vedle něj ležela Jill. Ve dne aspoň na takové vzpomínky nemá čas. Nemyslí na nic jiného než na práci.

Byl dokonce tak mimo, že když mu jednou při večeři Annette oznámila, že mu volal člověk jménem Eddie, zeptal se: „To je ten chlap, co chce prodat toho mladého býčka?“

„To asi ne. Říkal, že volá z New Yorku a že -“ Annette se zarazila a zmateně nakrčila nos „- že ti volá, protože ptáček se už vrátil do hnízda.“

„Chlapče, tys teda neztrácel čas,“ řekl hlídač Eddie, když se Luke druhého dne ráno objevil dole na chodbě domu, kde Jill bydlela. Usmíval se od ucha k uchu. „Vypadáš líp. Už nemáš modřiny.“

Luke se však zrovna nejlépe necítil. Celou noc strávil v letadle a přemýšlel, co řekne. Teď měl v hlavě jako vygumováno. „Je ještě doma?“

„Ledaže by utekla nouzovým východem. Vrátila se včera odpoledne a od té doby nevytáhla paty.“

Luke zamířil ke dveřím. „Díky.“

„Počkej, musím jí říct, že tam jdeš.“ Eddie zamířil k telefonu.

Luke se na něj zkroušeně podíval. „Prosím.“

Strčil ruku do kapsy, ale hlídač jen mávl rukou.

„A buď na ní hodnej, jinak si mě nepřej.“

Otázka spíš je, jestli bude ona hodná na něj. Luke věděl, že by si zasloužil, aby na něj moc hodná nebyla. Jestli mu práskne dveřmi před nosem, patří mu to. Jen doufá, že se mu podaří mezi dveře strčit nohu.

Jill bydlela v patnáctém patře. Výtah byl obložený dřevem a na chodbě byl vysoký růžový koberec, který tlumil Lukovy kroky. Luke však přesto slyšel, jak mu zběsile tluče srdce. Otřel si zpocené dlaně o džíny, na chvíli zavřel oči, pak je zase otevřel a zaklepal na dveře.

Dveře se zprudka otevřely. „Nic mi není, Caro, opravdu -“ Jill se zarazila. Z tváří ji zmizela všechna barva.

Luke se pokusil o úsměv. „Ahoj.“

Viděl, že polkla a sevřela ruce v pěst. „Luku.“

„Pustíš mě dovnitř?“

Chvilinku zaváhala, pak o krok ustoupila a pustila ho dál. Zavřela dveře, rychle se kolem něj protáhla a zavedla ho do sluncem zalitého pokoje s výhledem na park. Byl to útulný pokoj s nábytkem, který by se dobře vyjímal i na venkově v Coloradu.

Teprve teď si všiml, že není oblečená – tedy ne na ven. Měla na sobě župan, lehce převázaný v pase, a rozpuštěné vlasy jí spadaly na záda.

„Ty jsi nemocná?“ zeptal se.

Otočila se k němu, podívala se na něj a zavrtěla hlavou. Prsty křečovitě stiskla opěradlo křesla, až jí zbělely klouby. „Nic mi není.“

„Myslela jsi, že je to někdo jiný,“ řekl. „Někdo, kdo o tebe má starost.“

Pokrčila rameny. „Sousedka odnaproti, Cara. Ví, že jsem se včera večer vrátila, a tak – Ale to je jedno. Co tu děláš?“

Nevěděl, kde začít. „Přečetl jsem si tvou knihu,“ řekl nakonec.

„Jo?“ řekla opatrně.

„Je skvělá. Spoustu… spoustu věcí jsem nevěděl. O Keithovi a o jeho rodičích myslím. Nikdy mi to neřekl.“

Jill zase pokrčila rameny. „To mě nepřekvapuje,“ řekla tiše. „Asi jsem byla jediná, komu to kdy řekl. Hrozně dlouho jsem váhala, jestli to tam vůbec můžu dát. Myslela jsem, jestli to není něco jako zrada.“

„Není. Dokresluje ho to a člověk ho líp chápe. Dává to smysl mnoha věcem, které jsem vlastně nikdy nepochopil.“

„To je dobře.“ Na chvíli se jejich oči setkaly a ona se pak podívala jinam.

Možná měla dovolenou, stejně ale vypadá hrozně unaveně, pomyslel si Luke. Pod očima měla tmavé kruhy a určitě zhubla. Sepjala ruce a pak pohlédla ke dveřím.

„Díky, žes mi to přišel říct.“ A teď sbohem. Jako by ta slova slyšel, i když je nevyslovila.

„To není všechno,“ řekl rychle. „Donutilo mě to… přemýšlet. Cos napsala… o Keithovi, že se vždycky snažil žít co nejlíp. To je pravda. A pro mě je to…“ zaváhal a pak pokračoval „…příklad. Jenže, víš, -“ usmál se trpce „- musel jsem ujít pěkný kus cesty, než jsem si to uvědomil.“ Podíval se jí do očí a nabídl jí své srdce. „S tou tvou pomocí bych to rád zkusil.“

Neodpověděla. Stála tam a bez jediného slova se na něj dívala. Zoufale pokračoval: „Já vím, že nemám právo to od tebe chtít, a ty mě klidně můžeš poslat do háje.“ Rychle na ni pohlédl a spatřil, jak si špičkou jazyka olízla rty.

„Jakou pomoc?“ zeptala se dutě, když už se skoro vzdal naděje, že vůbec promluví.

Sklopil hlavu, protože se jí nedokázal podívat do očí. Poškrábal se v zátylku. „Že mě budeš milovat,“ řekl téměř neslyšně. Byl by se vsadil, že ho neslyšela, zaslechl však, jak se prudce nadechla.

„Taky tě potřebuju,“ mluvil odhodlaně dál. „Já vím, že jsem ti řekl, že o to nestojím a že nedokážu žít s pocitem, že jsem si vzal něco, co patří Keithovi. Ale cos napsala – že Keith se snažil užít života, že se nikdy nevzdával, to máš pravdu. Nesnášel zbabělce. Asi,“ usmál se opět trpce, „nechci, aby si to o mně myslel, když se na mě tak seshora dívá.“

„Tak proto teda?“ zeptala se Jill tiše, ale malinko se usmála.

Luke přikývl. „Taky. A protože tě miluju.“ Pak se na ni užasle podíval. „Proboha, Jill, nebreč. Prosím tě, nebreč.“

Ona však plakala dál a on tam stál jako pařez a neměl nejmenší tušení, co má udělat, aby přestala.

Přistoupil k ní, pak se ale zarazil. Slzy se jí koulely po tvářích a Luke už to dál nevydržel. „Jill, prosím tě, přestaň. Prosím tě. Já půjdu pryč. Koukni, už jdu a už ti víckrát nepřijdu na oči. Slibuju. Já-“

Otočil se a zamířil ke dveřím.

„Ne!“ Vztáhla k němu ruce. Slzy se jí pořád koulely po tvářích. „Ne, nechoď nikam. Vůbec mě nenapadlo, že přijedeš. Prosím tě, nechoď pryč.“

Nešel nikam. Místo toho ji objal a přitiskl k sobě. Cítil její třesoucí se tělo na svém, její jemnou kůži a dotek jejích rtů na svých ústech. Pohladil ji po vlasech a slíbal jí slzy.

„Nechtěl jsem tě rozplakat,“ zašeptal. „Už jsem ti pokazil život dost.“

Zavrtěla hlavou a usmála se na něj, dotkla se konečky prstů jeho tváře. Lukovi se zdálo, že pokoj se náhle prosvětlil.

„Vůbec mě nenapadlo, že bys mohl přijet,“ ujistila ho znovu.

„Jsem tvrdohlavej hloupej mezek. Chvíli mi trvá, než mi něco dojde. A pak musím málem přijít o život, abych pochopil, že stojí za to, abych žil.“

Polekaně se na něj podívala. „Jak to?“

Pověděl jí to. Přitáhla ho k sobě na pohovku a přitulila se k němu, zatímco jí vyprávěl, jak přečetl rukopis a jak Paco spadl do řeky.

„Ale vytáhl jsem ho,“ dodal rychle, když viděl, jak se lekla. „Pak jsem to už chtěl vzdát, ale vzpomněl jsem si na Keithe. A taky na tebe… a najednou jsem pochopil, že mám před sebou budoucnost.“

„To jsem ráda,“ zašeptala Jill, „ani nevíš jak.“

Sklonil k ní hlavu a zeptal se plaše: „A myslíš, že bys mi to mohla ukázat?“

Usmála se. „Myslím, že bych mohla.“

Ukázala mu to a byla ještě sladší, než si ji pamatoval. „Zkoušel jsem tě najít,“ řekl jí, když potom leželi přituleni k sobě. „Byl jsem za Hunterem a podplatil jsem Eddieho. Carlovi jsem volal tak často, že si určitě myslí, že jsem se zbláznil.“

„Opravdu?“ zeptala se potěšeně. „Neměla jsem o tom ani tušení.“ Úsměv jí zmizel z tváře. „Po tom posledním dnu už jsem neměla žádnou naději.“

„Kdes byla, když jsi odjela z Los Angeles?“

„Kamarádka má chatu v Britské Kolumbii, tak jsem jela tam. Musela jsem se trochu vzpamatovat a rozmyslet si, co dál. Ocitla jsem se v situaci, se kterou jsem nepočítala.“ Odvrátila hlavu a jeho se zmocnil zmatek.

„Myslíš jako, žes zůstala sama?“

„Ne.“ Odmlčela se a podívala se na něj. „Že budu mít dítě.“

Trvalo chvíli, než mu to došlo. Dítě? Jaké dítě? Podíval se na ni pozorněji a teprve teď pochopil, co znamenají ty kruhy pod očima a ta ztrhaná, unavená tvář.

„Dítě? Moje dítě?“

Přikývla.

„Ty se mnou čekáš dítě?“

„Zlobíš se?“ zeptala se rychle.

„Ne. Samozřejmě že ne.“ Nezlobil se. Byl zmatený a věděl jen to, že je rád, že leží. Dítě! Nemůže tomu uvěřit.

„Opravdu ne?“ Dotkla se jeho paže. Pořád se tvářila ustaraně.

Luke se usmál a zavrtěl hlavou. „Nezlobím se. Překvapilo mě to. Kdys to zjistila?“

„Věděla jsem to už tehdy.“

Rázem se přestal usmívat. „Ten poslední den? Ten den, kdy… kdy jsme se milovali?“

Přikývla.

Posadil se a sklíčeně se na ni podíval. „Proč jsi mi nic neřekla?“

„Copak jsem mohla? Nechtěl jsi nést za nikoho odpovědnost.“

Neřekla to vyčítavě, i když na to měla právo. Přejel si rukou přes obličej.

„Mrzí mě to,“ řekl kajícně.

Lehounce ho políbila. „Mně ne. Teď jsi tady a to je hlavní.“

„Ale nemusel bych tu být.“

„Luku, život se neskládá z kdyby. Víme to oba,“ řekla tiše. „Život se musí žít takový, jaký je. Ty jsi teď tady. Máme se rádi. A na tom záleží. Teď můžeme začít.“

Zaváhal, protože se bál zeptat. „Spolu?“ Políbila ho. „Navždycky.“

Zachvěl se radostí. Přitáhl ji k sobě a zabořil tvář do jejích vlasů. „Zní to kouzelně. Musíš mi to pořád připomínat, jo?“

„Každý den,“ slíbila a přitulila se k němu.

„Řekla bys mi to vůbec někdy, kdybych nepřijel?“ zeptal se.

„Jasně. Až by se narodil. Každý kluk přece potřebuje tátu.“

„Bude to kluk?“

Jill mu pohlédla do očí a usmála se. „Aspoň to říkají.“

Narodil se v dubnu. Malý tmavovlasý a modrooký uzlíček nového života. Pojmenovali ho Keith.